Č. 5593.

Státní zaměstnanci: I. * Ustanovení §§ 1 a 2 zákona č. 289/1924 nezakládají pro úředníky tam uvedné právního nároku na poskytnutí odměn (t. zv. vysokoškolských přídavků). — II. Úředník na dovolené s čekatelnýtn není úředníkem aktivním.
(Nález ze dne 20. dubna 1926 č. 8480).
Prejudikatura: Boh. 4783, 4945 adm.
Věc: Dr. Otto M. v Bratislavě proti ministru čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska o poskytnutí odměny podle zák. č. 289/1924.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím odepřel žal. úřad st-li výplatu vysokoškolského přídavku (odměny) ve smyslu zákona č. 289/1924 a sice proto, že dle cit. zákona se má příslušná odměna udělovati státním resp. některým jiným veř. zaměstnancům v činné službě se nacházejícím, kdežto st-l, jsa již od 26. listopadu 1923 na dovolené s čekatelným, se od této doby v aktivní službě státní nenachází.
Stížnost do rozhodnutí tohoto podanou neshledal nss důvodnou, uváživ toto:
Zákon z 22. prosince 1924 č. 289 Sb. zmocnil vládu, aby udělila za rok 1924 odměny v úhrnné částce až do 170 000 000 Kč státním zaměstnancům v činné službě, uvedeným v § 1 zákona č. 394/1922, a pak zaměstnancům ve státních úřadech, v podnicích atd.... (§ 1). Týž zákon zmocnil v § 2 vládu, aby osobám uvedeným v § 1 vyplatila i na rok 1925 odměny v úhrnné částce 215 000 000 Kč. Dalších ustanovení v tom směru, za jakých předpokladů a v jaké výši jednotlivým státním zaměstnancům odměny tyto mají býti vyplaceny, zákon tento vůbec neobsahuje. Výše odměn těch pro jednotlivé státní zaměstnance nemůže býti vůbec ze zákona samého určena, ježto zákonem limitována jest jenom nejvyšší celková suma (arg. slova »až do....«), která vládou překročena býti nesmí, kdežto určení minimálních sum pro jednotlivé kategorie úřednické nebo pro jednotlivé úředníky ze zákona dovoditi nelze. Z toho plyne, že zákon č. 289/1924 jest toliko zmocňovacím zákonem pro vládu, ze kterého jednotliví státní zaměstnanci pro naprostý nedostatek určení materielních předpokladů konkrétních právních nároků vyvozovati nemohou. Názoru tomuto nepříčí se ani ustanovení § 3 zákona, podle něhož zaměstnanci veř. korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zákona č. 394/22, nemohou z platných předpisů nebo služ. řádů nebo z usnesení příslušných orgánů, zaručujících jim požitky a výhody státních zaměstnanců, odvozovati nárok na odměny podle obdoby § 1 a 2 tohoto zákona, kteréžto ustanovení má jen ten smysl, že úředníci obecní, i když mají jinak nárok na platy stejné jako úředníci státní, nemají ani v tom případě, když státním zaměstnancům odměny byly přiznány, právního nároku na to, aby jejich služ. příjmy byly na výši požitků zaměstnanců státních vyrovnány. Ustanovení § 3 cit. zák. svědčí spise pro názor svrchu hájený, že ani státní zaměstnanci na odměny v § 1 a 2 zmíněné nemají právního nároku, kdyžtě zákon sám uznává, že odměny stát. zaměstnancům skutečně poskytnuté nejsou toho rázu, že by se včítaly do služ. požitků státních zaměstnanců, jde-li o srovnání požitků těch s požitky úředníků v § 19 zákona č. 394/22 jmenovaných.
Konečně ani materialie k zákonu č. 289/1922 neskýtají žádného podkladu pro názor, že bylo zamýšleno poskytnouti jednotlivým státním zaměstnancům právní nárok na odměny vůbec nebo v určité výši zvláště. V důvodové zprávě k osnově cit. zákona tisk č. 5012 vláda pouze sděluje, že daného jí zmocnění bude použito k výplatě odměn stejným způsobem jako v roce 1923; poněvadž pak ani v roce 1923 nebylo právního nároku na výplatu vysokoškolských odměn (srovn. nález Boh. 4783 adm.), nelze ani z důvodové zprávy dovoditi, že bylo zamýšleno založiti jednotlivcům individuelní subjektivní práva na určité odměny.
Není-li tedy po zákonu samém žádného právního nároku na poskytnutí vysokoškolské odměny, pak nemůže stížnost důvodné tvrditi, že nař. rozhodnutí porušeno bylo nějaké sub. právo st-lovo a jest proto stížnost bezdůvodnou.
Avšak i kdyby ze zákona bylo možno nárok st-lem tvrzený dovoditi, neměl by st-l nároku na výplatu žádané odměny, ježto byl v kritické době v poměru úředníka na dovolené s čekatelným a úředníka v poměru tomto nelze, jak nss již ve svém nálezu Boh. 4945 adm. vůči st-li dovodil, považovati za aktivního úředníka státního, takže by i pro nedostatek materielních předpokladů v osobě st-lově se vyskytnuvších st-li in concreto nárok na výplatu vysokoškolské odměny nepříslušel.

Citace:

č. 5593. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 784-785.