Č. 11 394.

Církevní věci. — Řízení správní. — Řízení před nss-em (Podk. Rus): I. Rozhodnutí podle § 2 zák. o ss? — II. Kompetence k řešení sporů vzniklých v lůně orthodoxní židovské obce náboženské v Berehově a sporů vzniklých mezi touto obcí a náboženskou obcí kongresovou tamže.
(Nález ze dne 30. června 1934 č. 11 677.)
Věc: Představenstvo kongresové israelitské náboženské obce B., František H., Samuel K. a spol. v B. (adv. Dr. Jan Hochmann z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (za zúč. žid. orthodoxní obec náboženskou v B. adv. Dr. Bedř. Pick a Dr. Ladislav Rašín z Prahy) o hmotné vypořádání s opuštěnou orth. židovskou náboženskou obcí v B.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána Františkem H. a Samuelem K. též jménem ostatních vystoupivších členů autonomní orthodoxní židovské náboženské obce v B., odmítá se pro nepřípustnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Oposiční skupina v Orthodoxní náboženské obci židovské v B., vedená Františkem H. a Davidem W. v B., podala k min. škol. žádost o povolení ke zřízení kongresové židovské náboženské obce v B. Min. škol. ke zprávě zem. úřadu v Užhorodě ze 6. července 1931 vydalo pak tomuto úřadu výnos z 30. července 1931, na jehož základě vydal pak zem. úřad v Užhorodě svůj výnos z 12. srpna 1931, jímž okresnímu úřadu sdělil toto:
»Přesto, že v daném případě nebyly dosud prokázány podmínky a předpoklady zřízení kongresové náboženské obce a podání žádosti rovněž není dostatečně odůvodněno, nečiní min. škol. námitek proti tomu, aby toto zřízení vzhledem k ustanovení nařízení býv. uh. min. kultu č. 1191/1888 pres. bylo povoleno. Předem však, než by o povolení mohlo býti meritorně rozhodnuto podle intencí cit. výnosu, má býti učiněn pokus o docílení dohody. Buďtež proto strany důrazně vyzvány k tomu s tím, aby do 5 dnů podaly o tom příslušnou zprávu. Není námitek proti tomu také, dojde-li ke kompromisu cestou vzájemné dohody ustanoveného církevního soudu, anebo rituelním rozhodčím soudem. V posledním případě však do stanovené lhůty mají býti jmenováni i soudcové a to z řad takových osob, které v daném sporu nebyli a nejsou interesováni vůbec. Takový rituelní rozhodčí soud má právo rozhodovati o celém komplexu stávajícího sporu, poněvadž obě strany patří k orthodoxní obci náboženské. Nedojde-li ke kompromisu do stanovené lhůty, aneb strana oposiční písemně prohlásí ihned, že nehodlá přistoupiti k jednání o dohodu vůbec a žádá o povolení zřízení kongresové obce, budiž postupováno takto: Členové hodlající vystoupiti z orthodoxní náboženské obce mají podati k představenstvu této náboženské obce písemné prohlášení — ve dvou vyhotoveních — s následujícím textem: »Prohlašuji, že na základě nařízení býv. min. kultu č. 1191/1888 pres. (§ 2) tímto vystupuji ze svazku tamní orthodoxní náboženské obce. Žádám, aby toto mé prohlášení bylo vzato na vědomí.« Prohlášení má bytí opatřeno vlastnoručním podpisem vystoupivšího a ověřeno podpisy dvou svědků. Dále má obsahovati rok narození a bydliště dotyčného. Jeden exemplář prohlášení zůstane k vůli evidenci u představenstva orthodoxní náboženské obce a druhý, opatřený přijímací klausulí představenstva orthodoxní náboženské obce, vydá se dotyčné osobě. Seznam vystoupivších má býti ke stanovám připojen. Dále má býti ke stanovám připojeno i prohlášení vůdčích osob chystané nové náboženské obce kongresové, že veškeré instituce zřídí, a budou udržovati z vlastních prostředků. Takto opatřené stanovy buďtež sem ke schválení neprodleně předloženy. Podotýkám, že představenstvo orthodoxní náboženské obce má prohlášení učiněné způsobem výše uvedeným vyříditi bezodkladně. Přípravné komité chystané nové kongresové náboženské obce budiž zároveň upozorněno, že má odstraniti v návrhu stanov stávající stilistické a jazykové nesrovnalosti.« Jako předposlední odstavec tohoto výnosu bylo pak uvedeno toto: »Konečně poznamenávám, že vystoupivší členové mají právo stávající spor předložiti rituelnímu. rozhodčímu soudu, jenž však může projednati i vyříditi jen záležitosti rázu hmotného. Tento soud rituelní má býti svolán do 30 dnů počínaje od doručení zdejšího rozhodnutí o povolení ke zřízení kongresové obce.« V posledním odstavci výnosu byl pak okresní úřad vyzván, aby o tom vyrozuměl ihned obě strany.
Proti tomuto výnosu odvolala se aut. orth. židovská náboženská obec v B., poukazujíc na to, že v daném případě nelze odkazovati věc ke smírčímu soudu této obce a dovozovala nad to, že majetko-právní nároky těch, kdož z obce vystoupili a založili novou náboženskou obec, jsou vyloučeny již nezbytným důsledkem předpisu ustanovení § 2 nař. tréfortského. K tomuto odvolání podala své námitky dne 27. listopadu 1931 mezi tím již povolená kongresová židovská náboženská obec v B., hájíc právo své resp. svých členů, jež tito získali z předposledního odstavce výnosu zem. úřadu z 12. srpna 1931.
Před tím však byly již výnosem zem. úřadu z 10. října 1931, řízeným na okr. úřad v Berehově schváleny stanovy nové kongresové židovské náboženské obce a dán příslušný pokyn pro novou obec, její správu a vedení. O tomto výnosu měla býti vyrozuměna i správa orthodoxní náboženské obce, která se pak proti tomuto výnosu odvolala a poukazovala v prvé řadě na to, že schválení nebylo možno uděliti dříve než bylo vyřízeno její odvolání proti výnosu zem. úřadu z 12. srpna 1931, zvláště když byl tento vydán podle nař. min. škol. V dalším dovozovala pak, že nebylo tu dosud podmínek pro schválení stanov nové obce.
Žal. úřad vydal pak dne 1. prosince 1931 dnes naříkaný výnos tohoto znění: »Rozhodujíc o stížnostech, podaných představenstvem orthodoxní náboženské obce židovské v B., jakož i o námitkách proti těmto stížnostem podaných představenstvem židovské náboženské obce kongresové tamtéž, pokud se tyto spisy vztahují na výměry zem. úřadu z 12. srpna 1931 a z 10. října 1931, min. škol. uznává opatření zem. úřadu, jímž bylo povoleno zřízení židovské náboženské obce v B., jakož i schváleny stanovy této nově zřízené náboženské obce, zásadně za správné, nařizuje však, aby název této nové obce byl uveden v soulad s ustanovením nař. býv. uher. min. kultu z 29. března 1877 č. 7768. Při tom se ovšem předpokládá, že zem. úřadem bude i nadále toho dbáno, aby obě židovské náboženské obce v B. byly s to vydržovati — a to každá bez újmy práv obce druhé — veškeré svoje instituce a aby i jinak bylo vyhověno předpisům nař. býv. uh. min. kultu z 21. ledna 1888 č. 1191 pres. Pokud jde o opatření zem. úřadu o smírčím soudu, obsažené v předposledním odstavci vynesení z 12. srpna 1931, má min. škol. za to, že se jednalo o opatření učiněné v době, kdy druhá náboženská obec ještě nebyla úředně povolena, že toto opatření jest nyní po uděleném povolení bezpředmětné, což zem. úřad podle zprávy z 15. října 1931 sám dosvědčuje.«
K tomuto svému rozhodnutí bylo min. škol. vedeno těmito úvahami:
»Ve věci, o níž jde, byly podány různé stížnosti a námitky, které se ovšem týkají téže sporné záležitosti, takže mohly býti spojeny v jednom rozhodnutí, ačkoli se dotýkají dvou různých výměrů, resp. vynesení zem. úřadu. Stížností ve vlastním slova smyslu jest pouze odvolání představenstva náboženské obce orthodoxní v B. podané do rozhodnutí zem. úřadu z 10. října 1931. Námitky podané uvedenou náboženskou obcí do výnosu zem. úřadu z 12. srpna 1931 nemohou býti považovány za pravou stížnost z toho důvodu, že vzpomenutý výnos byl pouhou intimací předchozího výnosu min. škol. a nikoli instančním rozhodnutím. Námitky podané kongresovou náboženskou obcí v B. proti stížnosti obce orthodoxní nemají povahy stížnosti a to tím méně, ježto napadají stížnost strany a nikoli rozhodnutí adm. úřadu. Bylo proto — přesně vzato — potřebí zabývati se pouze uvedenou pravou stížností, avšak pro úplnost řízení a vzhledem k volnosti adm. řízení béře min. škol. také ostatní podání v úvahu, majíc na zřeteli, že tu jde hlavně o to, aby poměry v náboženském životě b.-ském byly co nejvhodněji jednou a navždy uspořádány.«
»Námitky proti zřízení náboženské obce kongresové a proti schválení jejích stanov nejsou odůvodněné proto, že odůvodněným tímto zákrokem zem. úřad vyčerpal veškeré jiné prostředky a určil budující se kongresové obci podmínky, vyhovující předpisům cit. tréfortského nař. Nemůže se tudíž jednati o domněnku, že tato opatření byla předčasná, nehledě k tomu, že žádaný odkladný účinek nemůže býti přiznán výměru, který nelze považovati, jak již vylíčeno, za odvolání ve smyslu § 77 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb. Ostatně orthodoxní náboženská obec sama vzala výstup 89 členů řádně na vědomí a není proto nyní vůbec oprávněna zasahovati do administrativního řízení, týkajícího se těchto vystoupivších členů, totiž vlastně nečlenů. Rovněž proto není orthodoxní náboženská obec oprávněna podávati námitky proti znění úředně schválených stanov, při čemž se jen mimochodem podotýká, že administrativní úřad není povolán a nemá ani možnosti znění těchto stanov posuzovati s hlediska nábožensko rituelního, nýbrž náleží mu jedině přezkoumávati, zdali neobsahují nic, což by se příčilo státním zákonům nebo předpisům. Pouze pojmenování příslušného druhu náboženské obce bylo by dodatečně přezkoumati v tom směru, zda tento název odpovídá výslovnému ustanovení nař. býv. uh. min. kultu č. 7768/1877.«
»Otázka smírčího soudu jest rozluštěna ve výroku tohoto rozhodnutí. Jest patrno, že po povolení kongresové obce nemá místa pro spor mezi obcemi různého ritu smírčí soud, zakládající se na předpisech orthodoxní organisace.«
»Námitky kongresové obce, opírající se o ustanovení mezikonfesijního zák. č. 96/25 Sb., jsou bezpředmětný již z toho důvodu, že cit. zák. se na daný případ vůbec nevztahuje. Právní řád platný na území Slov. a Podk. Rusi zná jen jednotné náboženské vyznání židovské a proto vystoupení z náboženské obce orthodoxní a vstoupení do náboženské obce kongresové není změnou náboženského vyznání ve smyslu § 5 cit. zák. Ostatně sami vystoupivší členové svůj výstup nepřihlásili podle tohoto zák., ale správně podle rovněž cit. tréfortského nař., jehož předpisy tvoří dostatečný podklad pro vyřešení případných finančních otázek vyskytujících se mezi oběma obcemi. Není proto i z tohoto důvodu za nynějšího stavu věcí ani zapotřebí, aby nějaký zvláštní smírčí soud o těchto otázkách rozhodoval, když zmíněné nař. č. 1191/1888, zejména jeho ustanovení obsažená v 2. odst. bodu 2, podávají dostatečné opory pro vyřízení vzpomenutých otázek. Tyto předpisy zůstaly přes vydání nového mezikonfesijního zák. č. 96/1925 Sb. i nadále v platnosti, což nss v nál. Boh. A 7996/29 zřejmě vyslovil.«
Maje uvažovati o stížnosti podané jednak představenstvem kongresové náboženské obce v B., jednak Františkem H. a Samuelem K. v Berehově jménem vlastním, jakož i jménem ostatních členů vystoupivších z aut. orthodoxní židovské náboženské obce v B., musil nss především zkoumati — a to nejen k námitkám dnešní zúčastněné strany, ale i z moci úřední — všeobecně předpoklady své příslušnosti a s tohoto hlediska musil si předem ujasniti obsah nař. rozhodnutí. Tento jest dvojí:
Jednak bylo jím vyřízeno odvolání aut. orthodoxní židovské náboženské obce v B. proti výnosu zem. úřadu v Užhorodě z 10. října 1931, jímž schváleny byly stanovy nově utvořené kongresové židovské náboženské obce v B. Po této stránce není nař. rozhodnutí vůbec napadáno a odpadá proto i pro nss jeho zkoumání s těchto hledisek. Nař. rozhodnutím bylo však vyřízeno též odvolání autonomní orthodoxní židovské náboženské obce v B. proti výnosu zem. úřadu z 12. srpna 1921 a zároveň i námitky podané proti tomuto odvolání »představenstvem židovské náboženské obce kongresové«.
Výrokem nař. rozhodnutí po této stránce — jak to samo toto rozhodnutí označuje (srov. v textu jeho slova: »Otázka smírčího soudu jest již rozluštěna ve výroku tohoto rozhodnutí«) — pak bylo, že opatření zem. úřadu o smírčím soudu, obsažené v předposledním odstavci jeho výměru z 12. srpna 1931, jímž byl intimován i výnos žal. úřadu z 30. července 1931, jest bezpředmětným a sice z toho důvodu, že pro spory mezi náboženskými obcemi různého ritu nepřichází v úvahu smírčí soud jedné z nich.
Obsahem onoho předposledního odstavce výměru zem. úřadu z 12. srpna 1931 byla pak poznámka, že »vystoupivší členové mají právo stávající spor předložiti rituelnímu rozhodčímu soudu, jenž však může projednati a vyříditi jen záležitosti rázu hmotného«.
Materielním podkladem byly tu tedy určité hmotné nároky jednotlivců, býv. příslušníků orthodoxní náboženské obce vůči této obci, kteří však v době vydání oné sporné poznámky ve výnosu zem. úřadu z 12. srpna 1931 byli dosud členy této obce, a to již vzhledem k tomu, že se výnosem tím dával teprve pokyn pro formu výstupu nespokojených členů z orthodoxní náboženské obce, kterýžto pokyn dnešními st-li nebyl také nijak před úřady správními napaden; že jednotlivci tito byli dosud příslušníky autonomní orthodoxní náboženské obce v B., ostatně konstatuje i sám výnos zem. úřadu z 12. srpna 1931.
Jednalo se tu tedy o nároky jednotlivců vůči orthodoxní náboženské obci, vzniklé nad to v době, kdy kongresová židovská náboženská obec ještě vůbec neexistovala, z čehož plyne v prvé řadě, že nelze upříti legitimaci k dnešní stížnosti Františku H. a Samueli K., pokud si stěžují vlastním jménem. Aniž by pak potřeboval zkoumati, zda jsou tu nějaké předpisy, které by představenstvu kongresové israelitské náboženské obce dávaly podklad k nějakému generelnímu mandátu k hájení či sukcesi ohledně práv členů této obce vůči opuštěné náboženské obci orthodoxní, musel nss uznati, že alespoň s hledisek procesních nelze upříti legitimaci ke stížnosti ani představenstvu kongresové náboženské obce, kdyžtě nař. rozhodnutí bylo jednak této obci doručeno, jednak samo v důvodech mluví o sporu mezi náboženskými obcemi orthodoxní a kongresovou.
Naproti tomu bylo odmítnouti jako nepřípustnou stížnost, pokud jest podána Františkem H. a Samuelem K. též jménem ostatních osob hromadně z autonomní orthodoxní náboženské obce židovské vystoupivších, neboť bez zvláštního zmocnění nemohou tito dva st-lé zastupovati i práva osob jiných a to bez ohledu na to, o jakou otázku právní se tu jedná, a bez ohledu na to, jaký a pokud bude míti nález tohoto soudu vliv též na práva a postavení oněch zbývajících stěžovatelů.
Ujasniv si takto legitimaci dnešních st-lů, jakož i obsah nař. rozhodnutí, mohl nss přistoupiti ke zkoumání vlastní stížnosti.
Stížnost dovozuje pak porušení subj. práv, jež vzniklo tím, že žal. úřad v dnešním nař. výnosu prohlásil ve sporné otázce smírčího soudu za bezpředmětné své dřívější rozhodnutí z 30. července 1931, intimované stranám výměrem zem. úřadu v Užhorodě z 12. srpna 1931, resp. výměrem okr. úřadu v Berehově z 19. srpna 1931, jež nebyvší napadeno ani stížností k nss-u, založilo pro strany subj. právo na vyřízení jejich záležitostí hmotných rozhodčím soudem.
Leč po této stránce vychází stížnost ze zásadního omylu. Především výměr žal. úřadu z 30. července 1931 nebyl vůbec rozhodnutím neb opatřením, jak je má na mysli § 2 zák. o ss, chtějícím autoritativním způsobem upravovati právní poměry či situace stran s účinkem proti nim; jak se z obsahu jeho podává — a to i ve znění intimátu (srov. slova »Předem však, než by o povolení mohlo býti meritorně rozhodnuto) — týkal se otázky schválení stanov kongresové židovské náboženské obce v B. a žal. úřad jím prostřednictvím podřízených úřadů sděloval stranám pokyny, jak bylo by postupovati, aby byly sjednány dostatečné předpoklady pro toto schválení. Vůle rozhodovací však tu ještě žádné nebylo, naopak plyne z uvedeného, že nějaké autoritativní rozhodování je odsunováno na dobu pozdější. Tím padá již jeden předpoklad stížnosti. K tomu přistupuje však ještě další skutečnost, konstatovaná ostatně i v dnešním nař. rozhodnutí (srov. slova: »Pokud jde o opatření zem. úřadu o smírčím soudu . . .«), totiž, že onen sporný passus o právu vystoupivších členů předložiti věc rozhodčímu soudu nebyl v rozhodnutí žal. úřadu vůbec obsažen, byv připojen k intimátu teprve zem. úřadem. Nemohlo by tedy ze skutečnosti, že výměr žal. úřadu z 30. července 1931 nebyl napaden stížností k nss-u, nic býti vyvozováno, ježto — jak dovoděno — nemohl vůbec vejíti v moc práva a nezaložil také nějaká subj. práva.
Nutno ovšem naproti tomu zásadně připustiti, že zem. úřad v Užhorodě, intimuje výnos min. prostřednictvím okr. úřadu stranám, mohl zde sám vystoupiti s úmyslem rozhodovacím, tedy i pokud jde o sporný jím připojený passus, proti němuž, kdyby byl takovým autoritativním rozhodnutím, by bylo možno legitimovaným stranám domáhati se nápravy cestou odvolání k min., k němuž i v daném případě také skutečně došlo.
Po této stránce bylo by tedy přihlédnouti k povaze výměru zem. úřadu z 12. srpna 1931. Leč i z tohoto výměru plyne, že celým jeho obsahem je pouhé udělování pokynů stranám za účelem zjednání předpokladů pro meritorní rozhodnutí v otázce schválení stanov kongresové náboženské obce (srov. slova »než by o povolení mohlo býti meritorně rozhodnuto«). Nebylo tedy ani zde vůle rozhodovací a nebylo jí ani v předposledním sporném odstavci, uvedeném slovy: »Konečně poznamenávám, že vystoupivší členové mají právo předložiti spor rituelnímu rozhodčímu soudu, jenž...« Ze znění tohoto odstavce výměru zem. úřadu plyne jasně, že šlo tu o pouhou poznámku, která plně korespondovala s povahou ostatních pokynů před tím uvedených a jež, řízena byvši vlastně jako upozornění na aut. orthodoxní židovskou náboženskou obec, odkazovala pouze na stanovy a právo z nich pro jednotlivce plynoucí, totiž předložiti věc rozhodčímu soudu; nebylo zde však žádné vůle rozhodovací, tedy zejména ani v tom směru, že záležitosti ty skutečně na rozhodčí soud patří. I druhá věta této poznámky o svolání rozhodčího soudu má opět povahu podobného upozornění, majícího za účel snad uspíšení věci, neměnícího však nic na tom, že ani celý předposlední odstavec výměru zemského úřadu nebyl nějakým autoritativním rozhodnutím neb opatřením správního úřadu a že tudíž ani tehdy, kdyby nebyl býval napaden odvoláním židovské orthodoxní náboženské obce, nebyl by mohl vejíti v moc práva a založiti nějaká subj. práva.
Jestliže však za tohoto stavu žal. úřad, rozhoduje mezi jiným i o tomto odvolání, prohlásil v nař. rozhodnutí »opatření« to, t. j. onu spornou poznámku zem. úřadu za »bezpředmětnou«, pak nelze tu — a to bez ohledu na to z jakých důvodů shledal ji takovou, ježto jde tu především o výrok vlastní — shledati nějaké nezákonnosti, neboť, nemajíc vůbec povahy autoritativního rozhodnutí neb opatření, jest poznámka ona skutečně bezpředmětnou, t. j. není schopnou býti předmětem rozhodování o nárocích z ní vyvozovaných před správními úřady a je bezvýznamnou, nemajíc žádné právní relevance. Z těchto úvah bylo již stížnost — aniž bylo třeba se jí blíže zabývati — zamítnouti pro bezdůvodnost, což ovšem stranám nebrání, aby se se svými tvrzenými nároky obrátily — ovšem podle jejich povahy — buď na příslušný rozhodčí soud, nebo vznesly je na spor před povolanými instancemi správními ve smyslu nař. č. 1191/1888 (Tréfortské nař.).

Citace:

č. 11394. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 124-130.