Č. 7372.

Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní: I. * Nárok na příspěvek na vychování podle § 59 ve spojení s § 47 lit. c) zák. č. 76/1922 pomíjí pro vždy, jestliže dítě, k pobírání jeho oprávněné, mešká v cizině, odebravši se tam bez povolení mno (§ 115). — II. * Předpis § 26, odst. 2. zák. č. 288/1924 platí i v příčině přeplatků takových požitků, které byly splatny v době před 1. lednem 1925.
(Nález ze dne 23. června 1928 č. 17460).
Prejudikatura: ad I: Boh. A 2585/23, ad II: Boh. A 6749/27.
Věc: Albina B. v Š. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o vdovský a sirotčí důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, aktivní učitelka ručních prací, požívala po svém manželu, učiteli Teobaldu B., jenž zemřel roku 1917 ve válce jako domobranecký poručík, od roku 1917 vdovský důchod jak civilní, tak i vojenský; má 3 děti, Edeltraudu, narozenou 1906, Tusneldu, narozenou 1908, a Irmgardu, narozenou 1910. — Dle přihlášky z 30. března 1925 o skutečných příjmech v roce 1924 a k úpravě zaopatřovacích požitků dle zák. č. 288/1924 měla st-lka na služ. požitcích jako učitelka 13655 Kč a na doplatku pense učitelské 1790 Kč 16 h. Přípisem z 5. ledna 1926 voj. pensijní likvidatura v Praze jednak předložila zprávu četnické stanice v Š., — dle níž dcera Edeltrauda se zdržovala ve Vídni od září 1922 do července 1925, ale není výdělečné činná, jest odkázána na matku, a bydlí u tety v B. na Mor. na návštěvě, Tusnelda jest od 15. ledna 1924 ve Vídni u tety a učí se dámské krejčovině, kteréž učení skončí koncem roku 1925, nemá žádného platu a jest vydržována matkou, Irmgard pak jest dosud v opatrování matčině, — jednak hlásila sama, že podle cestovního pasu dlela Edeltrauda v cizině od 7. října 1922 do 22. prosince 1922, od 29. ledna 1923 do 4. července 1923, od 18. září 1923 do 20. prosince 1923, od 9. ledna 1924 do 16. prosince 1924 a od 17. ledna do 27. července 1925. — Výměrem z 5. ledna 1926 sdělila řečená likvidatura st-lce, že neměla ve smyslu ustanovení čl. VIII vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. nároku na drah. požitky pro tuto dceru za měsíc únor až červenec 1923, říjen až prosinec 1923 a únor až červenec 1924, poněvadž dlela v cizině. Rovněž nenáležely jí od 1. února 1924 drah. požitky na dceru Tusneldu, a pak od 1. ledna 1925 ani příspěvek na vychování pro ni, poněvadž zdržuje se též od 15. ledna 1924 v cizině. Drah. požitky a příspěvek na vychování, které na dcery neprávem přijala, předepisují se jí částkou 4664 Kč 80 h k náhradě.
Rekurs st-lčin do tohoto výměru zamítlo mno nař. rozhodnutím z 12. března 1926.
Mezitím, v době po vydání a doručeni řečeného výměru likvidatury a před vydáním právě uvedeného rozhodnutí o rekursu do výměru toho vydalo mno další nař. výnos ze 4. února 1926.
O stížnostech uvážil nss toto:
St-lka patří mezi osoby pozůstalé po gážistech býv. rak. armády, kteří zemřeli před státním převratem. — Podle ustanovení § 104 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. příslušejí pozůstalým takovým zaopatřovací požitky podle zákonů platných v den 28. října 1918, ale platí na ně mimo jiné též ustanovení §§ 47 a 59 cit. zák. č. 76/1922.
Podle § 16 zák. z 22. prosince 1924 č. 288 upraví se zaopatř. požitky takovýchto pozůstalých (důchod vdovský, příspěvek na vychování, důchod sirotčí) podle pens. základny, odpovídající pravidlům tohoto zák., — t. j. podle pens. základny, vypočtené z akt. požitků služebních, platných dne 1. ledna 1925, a podle ustanovení §§ 38, 40, 51 a 52 zák. č. 76/1922.
Svými stížnostmi vznesla st-lka na spor tyto otázky: 1. příslušejí-li st-lce drah. přídavky na dcery Edeltraudu a Tusneldu za určitá období roku 1922, 1923 a 1924, resp. 2. příspěvek na jejich vychování za dobu do 1. ledna 1925, a 3. je-li odůvodněn požadavek vrácení přeplatků.
Podle § 15 zák. č. 394/1922 platí ohledně nároku na drah. přídavky k odpočivným a zaopatř. požitkům, i když jsou vyměřeny podle předpisů platných před působností tohoto zák., obdobně ustanovení § 6, jenž v odst. 2. praví, že na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině, drah. přídavky nepříslušejí. — Vzhledem k tomuto znění § 6 odst. 2. netřeba zabývati se otázkou, zda drah. přídavek je požitkem matky či dítěte; neboť dle jasné disposice zák. nezáleží na pobytu matky, nýbrž rozhoduje jedině, zda dítě mešká v cizině. Ze slov zák. »zdržují se« je dále patrno, že není třeba nějakého kvalifikovaného pobytu, který by zakládal bydliště, nýbrž že stačí pouhé zdržování se, tedy prostý pobyt. Rovněž není rozhodným účel, pro který děti v cizině meškaly. Nálezu Boh. A 2683/23 dovolává se stížnost neprávem, neboť tento nál. se týká doby před vydáním zák. č. 394/1922.
Že obě dcery, o něž jde, meškaly v cizině v obdobích, za něž st-lce byl drah. přídavek na ně odepřen, st-lka nepopírá. Je tedy nař. rozhodnutí v tomto bodu dostatečně odůvodněno již tímto důvodem, a nebylo proto třeba zkoumati, má-li v zákoně oporu i druhý důvod žal. úřadem uvedený, že totiž dcera Edeltrauda je zaopatřena.
Ad 2. Žal. úřad odepřel st-lce výchovné za dobu od 1. ledna 1925, tedy od účinnosti zák. č. 288/1924. § 28 zák. toho stanoví, že požitky plynoucí z úpravy podle tohoto zák. nepříslušejí osobám, pokud se týče na osoby, které se zdržují trvale nebo dočasně v cizině. — Ze slov »na osoby« jde, že ani ohledně výchovného nezáleží na tom, zdali nárok na ně přísluší matce či dětem, a dovolává se i v tomto směru stížnost nál. Boh. A 2683/23 — vydaného před vyhlášením zák. č. 288/1924 — neprávem. — Poněvadž zák. č. 288/24, jak ze shora uvedeného § 16 jde, upravuje pozůstalým tam uvedeným zaopatřovací požitky včetně výchovného nově podle nové pens. základny, tedy ex radíce, dlužno usuzovati, že ustanovení § 28 týká se nejen částek, o něž se dřívější požitky zvýšily, nýbrž celých požitků zákonem č. 288/24 nově upravených.
Námitkou, že jedna z jejích dcer jest již od působnosti zák. č. 288/1924 trvale doma, míní st-lka patrně, že nárok na výchovné zaniká meškáním dítěte v cizině jen pro dobu, po kterou se dítě v cizině zdržovalo, a že návratem do čsl. státu nárok ten oživuje. — Tento názor není správný.
Paragraf 28 odepírá za okolností tam uvedených zaopatřovací požitky slovy »požitky nepřísluší«. Ustanovení toto není ani ohledně voj. zaopatř. požitků ustanovením novým, neboť podobně stanoví §§ 47 a 59 zák. č. 76/1922 — jež, jak shora uvedeno, platí též pro kategorii pozůstalých, k nimž st-lka náleží, — že nároku na vdovský důchod pozbývá vdova, zemře-li, provdá-li se, mešká-li mimo oblast čsl. státu bez svolení příslušných úřadů, pozbude-li čsl. státního občanství, byla-li odsouzena atd. (§ 47), a že nárok na příspěvek na vychování pomíjí obdobně podle ustanovení § 47 a mimo to také jinakým zaopatřením sirotka, (§59).
Nemůže býti pochybnosti o tom, že se nároku onoho pozbývá dle těchto ustanovení úmrtím, provdáním, pozbytím čsl. státního občanství a odsouzením definitivně, navždy. Proto stanoví zákon v § 48 jako výjimku, že nárok vdovy, jež se znovu provdala, za okolností tam uvedených obživne novým ovdověním, a v § 47 lit. e) a g) připouští možnost nového přiznání zaopatř. požitků i v případech odsouzení. Podobných výjimečných ustanovení nemá však zákon pro případy pozbytí nároku z důvodů ostatních, zejména z důvodu ztráty státního občanství nebo meškání v cizině. Z toho je nutno souditi, že zák. č. 76/1922 i 288/1924 v těchto předpisech slovy »pozbývá«, »pomíjí«, »nepřísluší« stanoví definitivní zánik nároku, ať jde o jakýkoli z důvodů tam uvedených, tedy také v případu, že vdova, resp. dítě mešká v cizině, do níž se odebralo bez svolení mno (§ 115 zák. č. 76/1922). — Tento výklad je také v plné shodě s dříve platnými předpisy o pobírání pensí v cizině, jak nss blíže dovodil v nál. Boh. A 2585/23.
Odebraly-li se tedy dcery st-lčiny bez svolení mno do ciziny, aby tam meškaly, čili aby se tam zdržovaly, zanikl nárok na příspěvek na jejich vychování definitivně, i není nař. rozhodnutí ani v tomto směru v rozporu se zákonem, neboť pak je nerozhodným, že jedna z dcer st-lčiných, vrátivši se z ciziny již v r. 1924, mešká od té doby doma. Proto není ani tuto třeba, aby se nss zabýval důvodem dalším, jejž čerpá žal. úřad z domnělého zaopatření jedné z obou dcer.
Ad 3. Paragraf 26, odst. 2 zák. č. 288/1924 dovoluje výslovně, aby úřad požadoval vrácení přeplatků, i když byly přijaty v dobré víře, ovšem jen za uplynulou dobu 3 let od splatnosti požitků. V daném případě byl nejstarší z příspěvků na vychování, totiž příspěvek splatný 1. ledna 1925, požadován výměrem z 5. ledna 1926, doručeným st-lce 12. ledna 1926, tedy v této tříleté lhůtě. Ohledně drah. požitků — vymáhaných v daném případě výměrem z 27. ledna 1926 již za dobu od 7. října do 22. prosince 1922 a za dobu od 29. ledna do 4. července 1923 — stanovil však zákon, že se jich právě uvedené ustanovení netýká, a že je lze požadovati a sraziti bezvýhradně, tedy bez omezení na tříletou lhůtu (§ 26 posl. věta).

Citace:

č. 7372. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 863-866.