Č. 5579.

Pozemková reforma: I. * Okolnost, že v téže knihovní vložce je zapsáno několik nemovitostí, z nichž u každé jsou splněny všechny ostatní předpoklady § 3 a) záb. zák., neodnímá žádné z nich právní samostatnost ve smyslu cit. ustanovení zák. záb. — II. * Pouhá výhrada eventuelní změny volby podle § 11 záb. zák. učiněná není eventuelní volbou, k níž by — stala-li se včas — musil stpú přihlížeti. — III. I nárok podle § 20 příd. zák. sluší uplatniti pod následky prekluse ve lhůtě stanovené v § 3 náhr. zák. — IV. Stpú nemá úřední povinnosti, aby o nárok vlastníkův podle § 11 záb. zák. pečoval jinak, než že vlastníku oznámí konečnou lhůtu, ve které nárok ten musí uplatniti. — V. Objektem ve smyslu § 3 a) zák. záb. sluší rozuměti samostatnou hospodářskou jednotku, jejíž hospodářské určení jest jiné než výroba zemědělská v širším slova smyslu, t. j. čítajíc v to i výrobu lesní. — VI. Hospodářsky samostatným jest objekt, který je na zabrané půdě hospodářsky nezávislý. — VII. Hospodařením na zabraných nemovitostech (§ 3 a) záb. zák.) jest činnost směřující k získávání přirozených plodů z půdy, případně zpracování jich na tolik, aby se staly odbytelnými, aniž při tom přestanou býti produktem zemědělským. — VIII. Vinice není objektem podle § 3 a) záb. zák., třeba je od ostatních zabraných nemovitostí značně vzdálena. — IX. Okolnost, že nemovitost jest propachtována dvěma pachtýřům, nezbavuje nemovitost tu povahy »objektu« podle § 3 lit. a) záb. zák.
(Nález ze dne 16. dubna 1926 č. 7858).
Prejudikatura: Boh. 931, 1133, 1663, 1778, 3076, 3941, 4104, 4863, 5017 adm. a j.
Věc. Klášter premonstrátů v T. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (odb. rada Dr. Boh. Zamouřil) o nároky podle § 3 lit. a) a § 11 zákona záborového a § 20 zákona přídělového.
Výrok: Rozhodnutí ze dne 29. dubna 1925, pokud obsahuje výrok podle první věty § 11 zákona záborového, zrušuje se pro nezákonnost; totéž rozhodnuti, pokud obsahuje výrok podle § 3 lit. a) zákona záborového: a) o bývalé parní pile, solivarně, zasílatelství minerálních vod, lázeňském domě »Tepelském«, lázeňském domě »Zlaté Kouli« a lázeňské síni, vesměs v M. L., zrušuje se pro nezákonnost;
b) o Nových Lázních v M. L. s reklamovanými pozemky v M. L., v Ú., Z. a Z., jakož i o nádražním skladišti v M. L., zrušuje se dílem pro vady řízení, dílem pro nezákonnost;
c) o Ústředních lázních v M. L. a o pramenech Alexandrově, Alfredově a Excelsiors pozemky, zrušuje se pro vady řízení.
V ostatním se stížnosti zamítají jako bezdůvodné. Důvody: Klášter premonstrátů v T., předkládaje podle vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. soupis zabraného majetku, žádal podáním ze 17. května 1920, aby byla uznána za vyloučenou ze záboru dle § 3 a) záb. zák. řada nemovitostí v T., M. L., K. a Z. Podáním z 8. června 1920 byla pak tato žádost co do parcel a knihovních vložek podrobně provedena. Podáním ze 6. července 1921 k zem. civ. soudu v Praze oznámil stpú stěžujícímu si řádu zamýšlené převzetí nemovitostí, zapsaných ve vložce — českých desek zemských a řadě rustikálních vložek. Vyhovuje vyzvání zem. civ. soudu podle § 3 náhr. zák., uvedl klášter v podání z 3. září 1921, že reklamuje podle § 11 záb. zák. v kat. obci Klášteře T. pozemky o výměře 198 ha 15 a a 10 m² a v K. o výměře 51 ha 84 a a 90 m², a, doložil, že si vyhrazuje právo pro ten případ, že by některý z objektů shora reklamovaných nebyl uznán vyloučeným ze záboru dle § 3 a) záb. zák., objekty ty v celku nebo z části za jiné objekty podle § 11 záb. zák. do výměry 250 ha požadované vyměřiti.
Podáním z 20. března 1924 předložil klášter tři žádosti: V první žádosti reklamoval podle § 3 a) záb. zák. vyloučení nemovitostí v příloze podrobně popsaných, ve druhé žádosti uvedl nemovitosti, požadované podle § 20 příd. zák., mezi nimi i lázeňské prameny s příslušnými budovami, a ve třetí žádosti předložil seznam nemovitostí, reklamovaných podle § 11 záb. zák., poznamenav, že seznam je jen prozatímní, a že má býti pokládán za definitivní jen tehdy, když všechny nemovitosti reklamované podle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák. budou skutečně vlastníku ze záboru propuštěny. Pro případ, že by některé nemovitosti propuštěny nebyly, vyhradil si řád požadovati pozemky jiné a to ze řady oněch, jež uvedeny jsou v prvních dvou žádostech. Zároveň prohlásil klášter, že svou žádost ze 17. května 1920 béře zpět.
Tuto třetí žádost, vznesenou podle § 11 záb. zák., zamítl žal. úřad výměrem z 1. července 1925 jako opožděnou, a stížnost do rozhodnutí toho podaná byla nálezem nss-u Boh. 5017 adm. zamítnuta jako bezdůvodná. O žádosti dle § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. vykonal stpú šetření dne 7. července 1924 za účasti min. škol., a dne 11. prosince 1924 provedl šetření nové, přibrav k němu i min. zdrav., načež řád podáním z 10. ledna 1925 původní žádost ve směru úřadem žádaném doplnil. Výměrem ze 17. února 1925 odmítl pak stpú žádosti z 20. března 1924 a 10. ledna 1925 jako opožděně podané. Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná u nss-u pod č. j. 9875/25.
Dne 12. června 1924 vykonal stpú místní šetření o nemovitostech, reklamovaných dle § 3 a) záb. zák., a nové šetření za účasti min. zdrav, provedl dle 12. prosince 1824. Po provedení místního šetření klášter původní žádost podáním ze 7. ledna 1925 částečně modifikoval. Min. zdrav. podalo odborný posudek k otázce, lze-li řadu nemovitostí, reklamovaných jako příslušenství Nových Lázní, pokládati za ochranné pásmo pro prameny lázeňské, a dospělo k odpovědi záporné. Dobrozdání toto sdělil žal. úřad stěžujícímu si klášteru k vyjádření ve lhůtě 14 dnů. Žádosti za prodloužení lhůty té žal. úřad nevyhověl. Stěžující si klášter podal pak vyjádření ve lhůtě stanovené, zaujal v něm stanovisko k dobrozdání ministerstva a vyhradil si dodatečně předložiti zevrubné vyjádření, opřené o dobrozdání a jiné doklady. O žádosti z 20. března 1924, modifikované podáním ze 7. ledna 1925, rozhodl žal. úřad výměrem z 28. dubna 1925, uznal některé nemovitosti za vyloučené ze záboru dle § 3 a) záb. zák., ohledně ostatních však žádost zamítl. Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná u tohoto soudu pod č. j. 13793/25.
Výměrem z 28. dubna 1925 rozhodl stpú o žádosti stěžujícího si kláštera ze 3. září 1921 o propuštění nemovitostí dle § 11 záb. zák. a propustil mu ze záboru 173 ha, 67 a, 90 m² půdy zemědělské a 25 ha, 42 a, 10 m² půdy jiné, zamítl žádost, pokud jí bylo žádáno za propuštění dalších v žádosti té uvedených nemovitostí, a doložil, že veřejnoprávní oprávnění a břemena spojená s vlastnictvím shora uvedené půdy, dle § 11 záb. zák. ze záboru propuštěné, zvláště patronátní práva, trvají dále, pokud jinak nebude rozhodnuto příslušnými úřady, jimž se vyhrazuje rozhodnutí o osudu těchto oprávnění a břemen, a které také určí, jakým způsobem tato oprávnění a břemena, zvláště břemena patronátní na panství váznoucí, mají býti mezi dosavadního vlastníka a nabyvatele půdy rozdělena. Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná pod č. j. 13860/25.
Podáním z 20. ledna 1925 žádal klášter podle § 20 příd. zák. za ponechání zámečku h-ckého a kysličnatého pramene v údolí, zvaném Brandelbachgraben. Výměrem z 24. srpna 1925 odmítl žal. úřad žádost tu jako opožděnou z důvodů, jež se podstatně shodují s důvody prvního rozhodnutí ze 17. února 1925. Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná pod č. j. 19688/25.
Výměrem ze 6. října 1925 zamítl žal. úřad jako opožděnou další žádost kláštera z 19. září 1925, aby mu byly nemovitosti v M. L. a R. ležící jako celek hodný ochrany podle § 20 příd. zák. ponechány. Proti tomuto výměru směřuje stížnost podaná pod č. j. 24870/25.
Podáním ze 7. července 1925 klášter, dovolávaje se výhrad od počátku vždy činěných, předložil seznam nemovitostí, jež do 250 ha žádá podle § 11 záb. zák. pro případ ten, že by nss stížnosti jeho do rozhodnutí dle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák. zamítl a doložil, že v případě, kdyby nss zcela nebo z části oněm stížnostem vyhověl, vyhrazuje si právo, nárok svůj dle § 11 záb. zák. opět podle toho upraviti. Klášter reklamoval tu lázeňské prameny v M. L. s budovami lázeňskými a hotelovými a pozemky, jakož i klášter t-ský a pozemky. Výměrem z 27. listopadu 1925 žal. úřad zamítl žádost tu jako opožděnou. Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná pod č. j. 2075/26. — — —
O vznesených stížnostech uvažoval nss takto:
I. Tři z nař. rozhodnutí týkají se nároku na ponechání půdy, založeného v předpisu § 20 příd. zák. Jsou to rozhodnutí ze 17. února 1925, z 24. srpna 1925 a ze 6. října 1925. Ve stížnostech podaných proti těmto rozhodnutím brojí stěžující si klášter proti názoru žal. úřadu, že vlastník musí uplatniti nárok svůj podle § 20 příd. zák. během 30denní lhůty § 3 náhrad. zák., a že nárok ten, ježto ve lhůtě té uplatněn nebyl, sluší považovati za propadlý.
Nss vyslovil již ve svém nálezu ze dne 27. ledna 1926 č. 1444, že i nárok dle § 20 příd. zák. uplatniti sluší pod následky § 3 náhr. zák. ve lhůtě tam uvedené. Soud založil názor tento na úvaze, že uskutečnění pozemkové reformy, totiž převzetí a příděl půdy zabrané, není možno bez vyřešení nároků vlastnických, které mu stojí v cestě, a že nárokem takovým jest i nárok dle § 20 příd. zák. Již z toho dle mínění soudu plyne, že uplatnění nároků vlastníkových, a tedy i nároku dle § 20 příd. zák. musí býti dány určité meze časové, poněvadž by jinak provedení poz. reformy uplatněním jeho mohlo býti na nedohlednou dobu oddalováno, ano i mařeno. Zákonům o reformě poz. nelze však dávati výklad takový, kterým by hlavní cíl jejich mohl býti mařen. I kdyby tedy zákony ty výslovně k uplatnění nároků vlastníka, s konečným cílem zákonodárství kolidujících, samy lhůty nestanovily, bylo by nutno z ustanovení zákonů upravujících postup řízení ve věcech reformy poz. vyhledati časovou mez pro uplatnění těchto nároků. Zákon náhradový však v § 3 sám takovýto konečný termin vytknul, a to ve zřejmém úmyslu, aby po tomto terminu provádění poz. reformy kolidujícími nároky vlastníkovými nebylo již kříženo.
V cit. § mluví se ovšem jen o nároku dle § 11 záb. zák., ale ze znění preklusivní klausule lze poznati, že lhůta zde stanovená jest vůbec krajní časovou mezí, po kterou musí vlastník vznésti své nároky, jež provedení poz. reformy stojí v cestě. Neboť zákon stanoví výslovně, že, neuplatní-li se nárok dle § 11 záb. zák. ve lhůtě 30denní, »bude se míti za to, že vlastník souhlasí se zamýšleným převzetím.«
Již písemná stížnost, zejména pak i vývody zástupce jejího při ústním veřejném líčení, snaží se ovšem dokázati nesprávnost tohoto názoru. Především námitkou nepřípustnosti analogie předpisu o preklusi, daného domněle jen o nároku dle § 11 záb. zák., jakož i neslučitelností názoru nss-u se stěžejními zásadami řízení správního. Dále bylo namítnuto, že předpisy o preklusi, obsažené v zákoně náhradovém nelze na nárok dle § 20 příd. zák. aplikovati již proto, ježto náhr. zákon sám se uvádí jako prováděcí zákon jen k určitým paragrafům zák. záb., a nesmí proto býti uváděn ve spojitost se zák. příd. St-l dovolává se i předpisů o poučení o opravných prostředcích, jimž prý popíraný právní názor odporuje. Leč žádná z těchto námitek nebyla s to, aby nss přiměla, aby opustil názor v judikatuře jeho již opětně zaujatý. Především nelze se proti němu s úspěchem dovolati úvodní věty zákona náhr., neboť v ní mimo jiné cituje se i § 5 záb. zák., jenž se však vedle převzetí i na příděl půdy vztahuje (srov. i citaci § 10 záb. zák.), tedy i na onu normu zák. záb., které právě v zák. příd. dostalo se podrobného provedení. Poukaz na předpisy o poučení o opravných prostředcích selhává již proto, že originární uplatnění nároku na ponechání půdy jest procesním aktem zcela jiné povahy, než opravný prostředek, směřující k instančnímu přezkoumání vydaného již aktu správního. Otázka přípustnosti analogie nepřichází však vůbec v úvahu, ježto názor tímto soudem zastávaný nespočívá na analogii, a také se jí nedovolává. Soud založil svůj právní názor na positivním předpisu § 3 náhr. zák., který stanoví presumpci, že vlastník, zmešká-li lhůtu stanovenou mu §em 3 náhr. zák., se zamýšleným převzetím souhlasí. S presumpcí tohoto obsahu nedá se po náhledu soudu srovnati výhrada jakýchkoli nároků vlastníkových na propuštění zabraného majetku, ať jsou opřeny již o kterýkoliv předpis zákonný. Vzhledem k tomuto positivnímu předpisu není ovšem případno dovolávati se všeobecných zásad řízení správního, jež positivnímu předpisu musí ustoupiti. Názor soudem hájený není možno vyvrátiti ani tvrzením, že § 20 příd. zák. sleduje ochranu zájmů veřejných, která nemůže býti lhůtami vázána, a že vlastník, upozorní-li na ochranu těchto zájmů, ať učiní tak kdykoliv, zabezpečuje si tím nárok na ponechání nemovitostí ochrany hodných. Stížnost zřejmě však přehlíží podstatný rozdíl mezi prvou větou § 20 příd. zák., která ukládá stpú-u péči o určité nemovitosti v zájmu veřejném, a ustanovením druhé věty téhož §, který umožňuje, aby stpú úkol, první větou § 20 příd. zák. mu uložený, v určitých mezích a za určitých předpokladů splnil prostřednictvím dosavadního vlastníka. Jen v tomto rozsahu dává zákon vlastníkovi nárok na to, aby ochrana dotčených zájmů veřejných uskutečněna byla jeho prostřednictvím, a aby mu z toho důvodu byly nemovitosti ochrany hodné ponechány. Vlastníku zabraného majetku nedostává se však legitimace k ochraně zájmů veřejných, k nimž první věta § 20 příd. zák. přihlíží. On může uplatniti jen svůj vlastní nárok v mezích druhé věty § 20 příd. zák., a musí jej náležitě uplatniti, má-li stpú-u vzejíti povinnost, aby o splnění úkolu, první větou § 20 příd. mu uloženého, postaral se prostřednictvím vlastníka. Ale pak jde o nárok vlastníkův, který stojí v cestě konečnému provedení poz. reformy, a nutno jej, jak shora bylo vyloženo, uplatniti včas, aby jeho šetření bylo zabezpečeno.
Stěžující si klášter má ovšem za to, že může nař. rozhodnutí vyvrátiti i s hlediska právního názoru, jím popíraného. Bylo v té příčině namítáno, že žal. úřad, zahájiv o žádosti kláštera šetření a vyžádav si dokonce i od strany úhradu komisionelních výloh, promeškání propadné lhůty § 3 náhr. zák. mlčky prominul. Leč, i kdyby bylo možno připustiti, že stpú jest oprávněn vzdáti se právní posice, jíž přejímající stát promeškáním oné lhůty nabyl, a i kdyby bylo myslitelno, aby úřad ve svém úředním, to jest vrchnostenském postavení, projevoval svoji vůli i pouhými činy konkludentními, zůstává přece jen otázkou, zdali dotyčný postup žal. úřadu jest do té míry jednoznačný, aby z něho muselo, nebo aspoň mohlo býti usuzováno na vůli prominouti promeškání lhůty a vzdáti se právního postavení, jehož stát nabyl. Po názoru nss-u dlužno otázku tu zodpověděti záporně. Nelzeť přehlédnouti, že o ponechání nemovitostí podle § 20 příd. zák. může býti jednáno nejen na podkladě uplatněného nároku strany, nýbrž i z vlastního podnětu, ježto úřad, jak uvedeno, jest podle § 20 příd. zák. povinen pečovati o udržování krás přírodních a památek tam uvedených. Šetření ono mohlo tedy právě tak býti zahájeno a konáno za účelem splnění této úřední povinnosti, jako k žádosti strany. Nelze také přehlížeti, že žal. úřad šetření podle § 20 příd. zák. konal současně se šetřením dle § 3 a) záb. zák., resp. § 11 téhož zák., a že z důvodu tohoto společného šetření uložil straně náhradu komisionelních výloh. Není tudíž chování stpú-u dosti jednoznačné, aby bylo lze z toho souditi na jeho vůli následky prekluse prominouti a vzdáti se právního postavení, jehož stát již nabyl.
St-l tvrdí také v písemné stížnosti, že svoji žádost ze 17. května 1920 odvolal jen vzhledem k výslovné přípovědi žal. úřadu, že na její místo vstoupí podání z 20. března 1924, a že vyvodil z toho důsledky co do svého nároku dle § 11 záb. zák. Žal. úřad však v odv. spise tvrzení toto výslovně popřel, kdežto st-l ani při ústním veřej, líčení tvrzenou skutečnost, t. j. udělení přípovědi, blíže nekonkretisoval tak, aby nss mohl námitkou touto se zabývati. Nemohla by tedy námitka, která snaží se vyvoditi prominutí následků zmeškání z domnělé přípovědi žal. úřadu, tedy ze skutečnosti v písemné stížnosti neuplatněné, míti úspěch, ani kdyby jejímu uplatnění nebránilo ustanovení § 18 zák. o ss.
Ani z toho, že stpú v důsledku stížností, podaných k nss-u proti výpověděm z hospodaření, výpovědi ty vzal zpět ohledně parcel reklamovaných dle § 20 příd. zák., nelze usuzovati, že by byl žal. úřad uznal včasnost žádosti dle § 20 příd. zák., ježto žal. úřad nic takového nevyslovil, a ani ze zpětvzetí výpovědi nelze nic takového vyčísti, kdyžtě dle stálé judikatury tohoto soudu nesmí stpú podrobiti své disposici nemovitosti, reklamované podle § 20 příd. zák., pokud o nároku tom nebylo rozhodnuto, a rozhodnutím tímto řečená překážka dalšího postupu žal. úřadu nebyla odstraněna.
Pokud pak při veř. ústním líčení bylo uvedeno, že ve včasném uplatnění nároku dle § 11 záb. zák. obsaženo jest zároveň již uplatnění nároku dle § 20 příd. zák., nutno především poznamenati, že námitka tato v písemné stížnosti uvedena není, a že tudíž přípustnost její teprve při ústním líčení jest při nejmenším pochybná. Avšak námitka ta by ani věcně neobstála, ježto nárok dle § 20 příd. zák. s nárokem dle § 11 záb. zák. přes jakousi jejich příbuznost přece jen není zcela identický, a ježto dále, nač zejména sluší klásti důraz, musí nárok dle § 20 příd. zák. býti na rozdíl od nároku dle § 11 záb. zák. individualisován, a nemůže býti jako tento jen in bianco uplatněn, jestliže se vlastník vzdává nároku na volbu propouštěných nemovitostí, ponechávaje ji stpú-u.
Zůstalo tedy nevyvráceno, že i nárok dle § 20 příd. zák. nutno pod následky prekluse uplatniti ve lhůtě § 3 náhr. zák. Ze bylo zamýšlené převzetí reklamovaných nemovitostí klášteru oznámeno a že klášter ve lhůtě § 3 náhr. zák. nemovitostí těch nereklamoval, stížnost nepopírá. Za tohoto stavu věcí prohlásil stpú právem, že žádosti byly podány opožděně, a mohl proto právem žádosti opožděně podané zamítnouti. Tím však ztrácejí půdu námitky vadnosti řízení, uvedené ve druhé a třetí stížnosti, jež vytýkají, že žal. úřad opomenul konati šetření ve věci samé. Bylo proto všechny tři stížnosti zamítnouti jako bezdůvodné.
II. Druhá skupina stížností týká se vyřízení nároku dle § 11 záb. zák. St-l brojí především proti rozhodnutí z 28. dubna 1925, jímž na podkladě žádosti z 3. září 1921 nebyly mu propuštěny nemovitosti ve výměře, jak byly požadovány. Klášter proti tomu namítá, že jest rozhodnutí předčasné, ježto mělo býti vyčkáno rozhodnutí o vyloučení nemovitostí podle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák., poněvadž nárok na propuštění půdy dle § 11 záb. zák. byl uplatněn výslovně s výhradou, že budou do něho pojaty i nemovitosti, jež by podle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák. záborového nexu zbaveny nebyly. Tím jest prý stěžující si klášter zkrácen ve svém právu volby, zaručeném mu §em 11 záb. zák.
Nss vyslovil a odůvodnil již ve svém nálezu Boh. 4863 adm. právní názor, že vlastník státem zabrané půdy, chce-li si zachovati právo volby v první větě § 11 záb. zák. mu do mezí možnosti přiznané, musí právo své dle § 11 záb. zák. pod následky prekluse uplatniti ve lhůtě § 3 náhr. zák. v plném jeho rozsahu a obsahu, to jest se všemi modalitami a eventualitami, tedy že nestačí právo na propuštění výměry v § 2 zák. záb. uvedené uplatniti in abstracto, nýbrž že je třeba vykonati i volbu individuelních nemovitostí, pokud ji zákon vlastníku vyhrazuje. Po uplynutí lhůty jest vlastník s další volbou prekludován, a stpú může volbu opožděně učiněnou podle § 5 zák. náhr. prostě pominouti. Dovolává-li se stížnost práva učiněnou volbu dodatečně měniti, a poukazuje-li při tom na zdejší nález Boh. 3076 adm., nelze jí přisvědčiti, ježto právě z tohoto nálezu vychází, že změna volby po uplynutí lhůty v § 3 a) náhr. zák. je nepřípustna. Promeškání lhůty nepůsobí arci újmy nároku na součinnost při úředním výběru půdy, jež má býti ze záboru propuštěna, který vlastníku sluší přiznati, třeba svého práva volby nepoužil. (Srovnej nález Boh. 4863 adm.). Avšak otázka tato není předmětem dnešního sporu. Není tedy nezákonným, když žal. úřad nehleděl na výhrady a podání o eventuelních změnách volby, jež stěžující si klášter uplatnil teprve po uplynutí propadné lhůty § 3 náhr. zák.
Na váhu padati mohou jen výhrady učiněné ve lhůtě § 3 náhr. zák. Ve lhůtě té označil klášter stpú-u v podání svém, učiněném u zem. civ. soudu v Praze dne 3. září 1921, pozemky, jež mu mají býti propuštěny podle § 11 záb. zák. Současně sdělil, že podáním ze 17. května 1920 a 8. června 1920 reklamoval vyloučení celé řady nemovitostí podle § 3 a) záb. zák., a že si vyhrazuje právo pro případ, že by některé objekty z nich nebyly uznány vyloučenými ze záboru, některé z nich buď celé, nebo z části žádati podle § 11 záb. zák. do výměry 250 ha na místě ploch shora reklamovaných. Klášter po té vzal zpět své podání ze 17. května 1920 a prohlásil dne 17. dubna 1925, že i podání z 8. června 1920 béře zpět pod podmínkou, že jeho žádost z 20. března 1924 podle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák. vstoupí na místo obou žádostí shora jmenovaných. V žádosti z 20. března 1924 opět vyhradil si klášter právo nemovitosti reklamované podle § 3/a záb. zák. a § 20 příd. zák., eventuelně pojmouti do seznamu majetku reklamovaného podle § 11 záb. zák. pro případ, že by žádosti té v plném rozsahu vyhověno nebylo.
Po názoru soudu ani výhradu učiněnou v podání z 3. září 1921, ani výhradu v podání z 20. března 1924 nelze uznati za volbu in eventum, ve lhůtě § 3 náhr. zák. učiněnou, jíž by byl stpú do té míry vázán, že by ji nemohl přejíti, nýbrž musil žádání to při svém rozhodování respektovati. Vlastníku zajisté nelze brániti, aby volbu vykonal in eventum, zejména tedy i pro případ, že by některých nemovitostí neuhájil podle § 3/a záb. zák., avšak vždy jest třeba, aby ve lhůtě § 3 náhr. zák. i v tomto eventuelním žádání nemovitosti, in eventum žádané konkrétně označil. Pouhá výhrada do budoucnosti, že návrh za určitých předpokladů vznesený eventuelně bude pozměněn, jest nepřípustným prodlužováním lhůty dané k uplatnění nároku dle § 11 záb. zák., jímž byl by řádný postup úředních opatření k provedení poz. reformy spějících nezákonným způsobem zdržován. Nepřístupnost postupu stížností požadovaného bije zejména v tomto případě do očí, kde okruh nemovitostí, jež si stěžující si klášter pro pozdější definitivní volbu 250 ha vyhrazoval, má výměry přes 2000 ha.
Stížnost na oporu svého názoru dovolává se arci i nálezu tohoto soudu Boh. 3941 adm. Leč neprávem, ježto v tomto případě byly v eventuálním návrhu pozemky dle § 11 záb. zák. požadované určitě označeny, a soud ostatně jen vyslovil, že stpú není oprávněn rozhodnouti o žádosti dle § 11 záb. zák. ohledně jiných nemovitostí vznesené, aniž se zároveň vysloví o nárocích dle téhož předpisu jen in eventum vznesených.
Stížnost má však také za to, že žal. úřad měl za daného stavu věci stěžující si klášter slyšeti a poskytnouti mu možnost, aby jednak označil ony nemovitosti, jež z (nemovitostí dle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák. žádá in eventum na vrub nároku svého dle § 11 záb. zák., jednak aby stanovil pořadí, v němž má býti o nich rozhodováno. Nss setrval však při právním názoru v judikatuře jeho důsledně zastávaném, že stpú nemá úřední povinnosti, aby o nárok vlastníkův dle § 11 záb. zák. pečoval jinak, než že vlastníku oznámí konečnou lhůtu, ve které nárok ten uplatniti musí, a že uplatnění práva dle § 11 záb. zák., tedy i volbu určitých nemovitostí, je věcí volného uvážení vlastníka samého, a že tedy tento práva svého buď vůbec, nebo pro určitý případ může se i vzdáti (srovnej nález Boh. 1778 adm.). Bylo tedy věcí st-le, aby se náležitě postaral o uplatnění svého práva dle § 11 záb. zák., a tudíž i o volbu určitých nemovitostí.
Na tom nic nemění okolnost, že vlastník v době, kdy vznášel svůj nárok dle § 11 záb. zák., neměl ještě jistoty, které nemovitosti budou mu ponechány dle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák., neboť vlastník musí i s tím počítati, že o žádostech bude snad rozhodnuto až po uplynutí lhůty § 3 náhr. zák., a musí tedy nemovitosti takové, chce-li si jejich eventuelní propuštění dle § 11 záb. zák. zabezpečiti, vždy ve lhůtě § 3 náhr. zák. příslušným eventuelním petitem reklamovati.
Vycházeje z názoru, že stpú při rozhodování svém nemusel hleděti k výhradám eventuelního žádání nemovitostí reklamovaných podle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák. v mezích § 11 záb. zák., nemusil nss zkoumati, jaký význam měla pro rozhodování žal. úřadu dle § 11 záb. zák. okolnost, že klášter proti rozhodnutím o nárocích dle § 3 a) záb. zák. a § 20 příd. zák. stížnosti k nss-u podal, a že tento tribunál o stížnostech těch oné doby ještě rozhodnutí nevydal.
Stížnost namítá také, že klášter následkem formelní chyby, již snad učinil, nemůže býti připraven o svůj materielně právní nárok. Avšak stížnost přehlíží, že lhůta § 3 náhr. zák. jest lhůtou propadnou, jejíž účinky postihují vlastníka v jeho právech hmotných.
Stížnost vytýká dále, že žal. úřad propuštěním nemovitostí o výměře 199 ha, 15 a, 10 m² podle § 11 záb. zák. zkrátil st-le v jeho právu na propuštění celých 250 ha. Klášter uplatnil včas především nárok na propuštění 250 ha půdy a pak vykonal i volbu pozemků, jež mu mají býti propuštěny ze záboru. Tím stěžující si klášter zřetelně prohlásil, že žádá propuštění plných 250 ha půdy. Podle obsahu nař. rozhodnutí propustil však žal. úřad stěžujícímu si klášteru podle první věty § 11 záb. zák. 150 ha půdy zemědělské, půdy jiné 25 ha, 42 a, 10 m², v mezích druhé věty § 11 záb. zák. propustil mu dalších 23 ha, 67 a, 90 m² půdy zemědělské, kdežto žádost za propuštění dalších nemovitostí v žádosti té uvedených zamítl. Žal. úřad vycházel při tom zřejmě z právního názoru, že není povinen propustiti vlastníku plnou výměru podle první věty § 11 záb. zák., když pozemky zvolené nemohly býti propuštěny v plném rozsahu, ježto převyšují nejvyšší přípustnou výměru 150 ha půdy zemědělské. Tento právní názor je však mylný, neboť i když nebylo lze v plném rozsahu vyhověti učiněné volbě, zbyl tu přece jen řádně uplatněný nárok na propuštění plné výměry 250 ha. Tomuto nároku slušelo učiniti zadost, ovšem pokud nebylo možno říditi se vykonanou volbou, nikoli podle volby vlastníkovy, nýbrž jen za jeho součinnosti podle § 5 náhr. zák. Bylo tudíž stížnosti, pokud vytýká, že nárok na propuštění plné výměry 250 ha splněn nebyl, dáti za pravdu, a bylo proto nař. rozhodnutí z 28. dubna 1925, pokud jím nárok kláštera podle první věty § 11 záb. zák. splněn nebyl, zrušiti jako nezákonné.
Stížnost vytýká dále, že stpú nebyl oprávněn vysloviti, že patronátní práva a břemena trvají dále, pokud jinak nebude rozhodnuto příslušnými úřady, jimž se vyhrazuje rozhodnutí o osudu těchto oprávnění a břemen, a které také určí, jakým způsobem tato oprávnění a břemena, zejména břemena patronátní, na panství váznoucí, mají býti mezi dosavadního vlastníka a nabyvatele půdy rozdělena.
Námitku tu neshledal nss důvodnou, uváživ, že výrok ten v souvislosti s jeho odůvodněním nelze vyložiti jinak, než že žal. úřad prohlásil se nepříslušným řešiti otázky patronátní na majetku propuštěném ze záboru dle § 11 záb. zák. Není tudíž tento sporný passus nař. rozhodnutí ani způsobilý, aby do práv st-lových zasáhl. Bylo proto námitku tuto zamítnouti jako bezdůvodnou.
Stěžující si klášter brojí dále proti rozhodnutí stpú-u z 27. listopadu 1925, jímž žal. úřad zamítl jako opožděnou novou žádost ze 7. Července 1925 za propuštění nemovitostí dle § 11 záb. zák. Stížností nepopírá, že žádost tato byla podána již po uplynutí lhůty § 3 náhr. zák., nýbrž přednáší námitky, jež se kryjí s námitkami stížnosti do rozhodnutí z 28. dubna 1925, a jež, jak svrchu uvedeno, soud shledal bezdůvodnými. Za tohoto stejného právního i skutkového stavu stačí odkázati na stanovisko soudem svrchu zaujaté. Bylo proto i tuto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
III. Další stížnost obrací se proti rozhodnutí z 28. dubna 1925, pokud jím žal. úřad odepřel uznati určité nemovitosti za vyloučené ze záboru dle § 3 a) záb. zák. Vyloučení ze záboru dle § 3 a) záb. zák. předpokládá, že jde o objekt, a že objekt ten jest právně i hospodářsky samostatný a neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech. Jen jsou-li všecky tyto předpoklady splněny, jest objekt ve smyslu § 3 lit. a) záb. zák. ze záboru vyloučen, a nestačí tedy, je-li splněn jen některý z nich.
Musí tedy jíti především o objekt. Objektem rozuměti jest samostatnou hospodářskou jednotku, jejíž hospodářské určení jest jiné než výroba zemědělská v širším toho slova smyslu, t. j. čítajíc v to i výrobu lesní. Objekt musí býti právně samostatný. Právní samostatností sluší rozuměti právní způsobilost objektu, aby sám o sobě byl předmětem samostatných práv i závazků ve všech relacích právních, tedy i co do hypoték, a nelze pokládati za objekty právně samostatné ty, které jsouce s jiným majetkem zabraným v jedné a téže knihovní vložce zapsány, tvoří s těmito nemovitostmi jediné knihovní těleso. Objekt musí však býti i hospodářsky samostatným, to jest na zabrané půdě hospodářsky nezávislým. Objekt nesmí konečně sloužiti hospodaření na zabraném majetku. Hospodaření na zabraných nemovitostech rozuměti jest činnost, směřující k získávání přirozených plodů z půdy, případně jich zpracování na tolik, aby se staly odbytelnými, aniž při tom přestanou býti produktem zemědělským. Z tohoto vymezení pojmů vychází i žal. úřad i písemná stížnost. — — —
Zkoumaje námitky písemné stížnosti, těchto bodů se týkající, uvažoval nss, přidržuje se svrchu uvedeného vymezení základních pojmů, takto:
1. Žal. úřad odepřel uznati za vyloučené ze záboru tyto nemovitosti:
P-ský mlýn v S., hostinec v Z. a mlýn v P. a to v podstatě z důvodu, že nemovitosti ty nemají povahu objektu ve smyslu zákona, ježto podle svého hospodářského určení slouží zemědělství v širším slova smyslu. Tento důvod rozhodnutí stížnost nechává nepopřený, omezujíc se jen na to, že nemovitosti ty jsou právně a hospodářsky samostatné. Ježto právní a hospodářská samostatnost nemovitosti, již nelze pokládati za »objekt« ve smyslu zákona, nestačí, aby odůvodnila vyloučení ze záboru, bylo stížnost, pokud týká se těchto nemovitostí, zamítnouti jako bezdůvodnou.
2. Vinice v Z. u Mělníka nebyla žal. úřadem uznána za vyloučenou ze záboru proto, že není objektem dle § 3 a) záb. zák., ježto její hospodářské určení není jiné než výroba zemědělská, naopak tato jest jediným jejím účelem.
Stížnost nepopírá, že jde o vinici, nýbrž namítá jen, že vinice ta jest daleko vzdálena od ostatního majetku zabraného, že není s ním v žádné souvislosti a že ani hospodaření na zabraném majetku neslouží. Než okolnosti ty mohly by míti význam tehdy, kdyby bylo lze vinici pokládati za »objekt« dle § 3 a) záb. zák., a kdyby šlo jen o zjištění, jsou-li dány i ostatní předpoklady jeho vyloučení. I zde jde však o otázku, zda řečená vinice má povahu objektu ve smyslu zákona. Že půda země- dělská není »objektem« podle § 3 a) zák. záb., vyslovil tento soud již opětovně (srovnej nálezy Boh. č. 1133, 1663 adm.). Že však i vinice je půdou zemědělskou, vyslovil positivně zákon sám, počítaje v § 2 záb. zák. výslovně i vinice k půdě zemědělské. Náleží tedy vinice k nemovitostem, tvořícím dle § 2 záb. zák. soubor nemovitostí státem zabraných, a není tudíž nezákonným, když žal. úřad vinici reklamované nepřiznal povahu »objektu« a neuznal ji proto za vyloučenou ze záboru. Tím však ztrácí půdu i námitka vadnosti řízení, již spatřuje stížnost v tom, že žal. úřad nevyšetřil okolností, které — jak uvedeno — pro rozhodnutí neměly právního významu.
3. Žal. úřad odepřel uznati vyloučeným ze záboru nádražní skladiště v M. L. proto, že budovy skladiště to tvořící, propachtovány jsouce dvěma různým pachtýřům, nejsou spravovány s jednotného hlediska hospodářského, a že již proto nejsou objektem, a dále i proto, že, pokud jedna část skladiště pronajata jest lázeňské společnosti, slouží především za skladiště minerálních vod, takže slouží provozu lázní a tím i hospodaření na majetku státem zabraném. Leč okolnost, že nemovitost jest propachtována dvěma pachtýřům, nemůže podle pojmu slova »objekt«, jak jej nss vyložil, nemovitosti povahu objektu odejmouti, a jest proto nař. rozhodnutí po této stránce nezákonné. Druhý důvod zamítací sám o sobě však nestačí, aby rozhodnutí podepřel, pokud není zjištěno, že skladiště slouží hospodaření na majetku zabraném, způsobem převážným a trvalým, takže hlavním jeho hospodářským určením jest sloužiti hospodaření na majetku zabraném. (Srovnej nález Boh. 1663 adm. a j.). Bylo tedy v této části nař. rozhodnutí založeno za neúplné skutkové podstatě, v čemž spočívá podstatná vada řízení, pro níž bylo nutno v tomto bodě nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss.
4. Žal. úřad odepřel vyloučiti ze záboru bývalou parní pilu v M. L. proto, že, tvoříc příslušenství správní budovy a sdílejíc její právní osud, není právně samostatnou, když správní budově samostatnosti právní se nedostává. St-l popírá však, že by bývala pila byla příslušenstvím správní budovy, a dovolává se svého prohlášení v řízení správním, že běží o dva hospodářsky samostatné objekty. Žal. úřad přiznává, že oba objekty byly reklamovány jako hospodářsky samostatné, přes to však míní, že bývalá pila jest příslušenstvím správní budovy, a to patrně proto, že slouží nyní za skladiště firmy L., jejíž kanceláře jsou umístěny ve správní budově. Než okolnost, že obě nemovitosti jsou pronajaty jedinému nájemci, nedává sama o sobě jedné nemovitosti povahu příslušenství nemovitosti druhé. Musily by k tomu přistoupiti ještě další okolnosti, z nichž by bylo zřejmo, že nejde o vztah jen nahodilý, nýbrž o trvalý vzájemný poměr nemovitostí, že jednu z nich sluší považovati za příslušenství druhé (§ 294 o. z. o.). Bylo proto nař. rozhodnutí v této části založené na nesprávném právním názoru v tomto bodě zrušiti podle § 7 zák. o ss.
5. Stpú neuznal za vyloučenu ze záboru solivarnu v M. L. proto, že není objektem hospodářsky samostatným, neboť slouží hospodaření na zabraném majetku, na němž nalézají se prameny minerální vody a i ostatní zařízení lázeňské. Tento vztah solivarny k zabranému majetku vyvozuje žal. úřad z toho, že je v ní umístěno zařízení pro získávání soli z minerálních vod, a dále chemická kancelář pro zkoušení vody. Leč žal. úřad ocitá se tu v rozporu s právními názory, jím samým v nař. rozhodnutí vyslovenými, i s judikaturou nss-u, zejména s nálezem Boh. 1663 adm., podle něhož hospodářská samostatnost jest předpokladem samostatným, který není určen tím, že objekt slouží hospodaření na zabraném majetku. Pokud však vyloučení odepřeno bylo z tohoto posledního důvodu, nebylo možno jej uznati, ježto podle právě uvedeného nálezu předpoklad, že objekt slouží hospodaření na zabraném majetku, není dán, slouží-li objekt k tomu, aby plody z půdy získané na tolik byly zpracovány, že tvoří výrobek průmyslový. Pro nesprávný právní názor, na němž žal. úřad své rozhodnutí založil, bylo je v této části zrušiti jako nezákonné.
6. Žal. úřad odepřel dále vyloučiti ze záboru prameny Alexandrův, Alfrédův a Excelsior (Potta) s příslušnými pozemky.
Stížnost namítá, že klášter pozemky ty nereklamoval podle § 3 a) záb. zák., nýbrž podle § 20 příd. zák., a že proto žal. úřad nemohl posuzovati věc podle § 3 a) záb. zák. Stížnosti jest v tom dáti za pravdu, neboť stěžující si klášter původní žádání podle § 3 a) záb. zák. modifikoval podáními ze 7. a 10. ledna 1925 potud, že žádal, aby všechny prameny ty s příslušnými pozemky byly mu ponechány podle § 20 příd. zák., a stanovisko to ve vyjádření svém z 17. dubna 1925 znovu zdůraznil. Žal. úřad tuto dodatečnou změnu žádání přehlédl, v čemž spočívá vada řízení, pro niž bylo nutno nař. rozhodnutí v této části zrušiti podle § 6 zák. o ss.
7. Stěžující si klášter reklamoval dále podle § 3 a) záb. zák. ústřední lázně, budovu zasílatelství vod minerálních, lázeňský dům zv. Tepelský, lázeňský dům »Zlatou Kouli«, lázeňskou síň a Nové Lázně, vesměs v M. L., vesměs nemovitosti to, zapsané společně ve vložce č. ... poz. knihy obce M. L. Žal. úřad zamítl tuto žádost v příčině ústředních lázní z toho důvodu, že byla reklamována jen stavební plocha č. kat. ..., kdežto parcela ta úplně obklopuje nereklamovanou parcelu č. kat. ..., a teprve s ní tvoří souvislý a v sebe uzavřený hospodářský celek, takže reklamovaná stavební parcela č. kat. ... není »objektem« podle § 3 a) záb. zák. Stížnost však namítá, že parcela č. kat. ... ve skutečnosti splynula se stav. plochou č. kat.... Stěžující si klášter na okolnost tuto upozornil již v řízení správním v podání svém z 10. ledna 1925. Bylo proto povinností žal. úřadu, aby okolnost tu řádně zjistil, zejména když parcela č. kat. ... ani ve vložce č. ... obce M. L. zapsána není. Žal. úřad opominul tak učiniti a položil za základ svého rozhodnutí spornou podstatu skutkovou. Bylo proto nař. rozhodnutí v této části zrušiti podle § 6 zák. o ss.
Ostatní shora uvedené nemovitosti, pokud jsou zapsány ve vložce č. ... poz. knihy obce M. L., neuznal stpú vyloučenými proto, že se jim nedostává samostatnosti právní. Žal. úřad vycházel při tom z právního názoru, že se objektu, jehož vyloučení je vlastníkem požadováno, nedostává právní samostatnosti, není-li sám o sobě zapsán ve vlastní knihovní vložce. Řídě se tímto názorem, neuznal žal. úřad za objekty právně samostatné ony objekty, které sdílí knihovní vložku s jakoukoliv jinou nemovitostí. Žal. úřad se domnívá, že tento jeho názor je ve shodě s judikaturou nss-u, přehlíží však, že nss ve své konstantní judikatuře (zejména směrodatný nález Boh. 931 adm., jakož i nálezy Boh. 1663, 4104 a j.) vyslovil se vždy jen v ten smysl, že objektu nedostává se právní samostatnosti, tvoří-li jediné knihovní těleso s jiným majetkem zabraným. Není tedy rozhodno, zdali objekt, tak jak byl reklamován, sám pro sebe má knihovní vložku, nýbrž záleží na tom, aby nesdílel se o knihovní vložku s majetkem zabraným. Je-li tedy několik nemovitostí, z nichž každá má všecky náležitosti objektu podle § 3 a) záb. zák., vyloučeného, zapsáno v jediné knihovní vložce, není to na závadu jejich právní samostatnosti. Dav se takto vésti mylným právním nározem o podstatě »právní samostatnosti« podle § 3 a) záb. zák., nezjistil žal. úřad, zdali některá z nemovitostí, v knihovní vložce č. ... zapsaných, je půdou zabranou, pokud se týče zdali některé z těchto nemovitostí chybí některá z ostatních náležitostí § 3 a) záb. zák. Nedostatek těchto zjištění jest podstatnou vadou, neboť nař. rozhodnutí mohlo by jen tehdy obstáti, kdyby bylo zjištěno, že tyto reklamované nemovitosti, majíce společnou knihovní vložku s půdou zabranou, nemají právní samostatnosti ve smyslu zákona, anebo, což je v podstatě totožné, kdyby bylo zjištěno, že aspoň jedné z reklamovaných a v téže knihovní vložce zapsaných nemovitostí nedostává se některé z dalších zákonných náležitostí, jež dle § 3 a) záb. zák. ve svém souhrnu půdu ze záboru vyloučenou kvalifikují. Bylo proto nař. rozhodnutí, jež v tomto kuse na mylném právním názoru spočívá, zrušiti pro nezákonnost.
Žal. úřad opřel ovšem zamítavé rozhodnutí ohledně Nových lázní, zapsaných v téže knihovní vložce, ještě o další důvod, totiž, že Nové Lázně s pozemky zemědělskými a lesními v M. L., Ú., Z. a Z., jež byly označeny za ochranné pásmo pramenů, a jako příslušenství nových lázní byly reklamovány, nejsou objektem podle zákona, ježto netvoří pro sebe uzavřené hospodářské jednotky, a to proto, že ochranné pásmo místně spolu nesouvisí. Odůvodnění nař. rozhodnutí bylo by snad možno chápati i v ten smysl, že k podstatě hospodářského celku náleží místní souvislost jednotlivých jeho částí. Názor takový neměl by ovšem opory v zákoně. Spíše jest však za to míti, že dle mínění žal. úřadu reklamované Nové Lázně s reklamovaným ochranným pásmem jen tenkrát mohly by tvořiti objekt ve smyslu zákona, kdyby reklamované ochranné pásmo následkem své ochranné funkce mohlo býti považováno za příslušenství Nových Lázní, což však žal. úřad proto popírá, že pozemky označené jako ochranné pásmo netvoří uzavřeného kruhu, nýbrž jsou prostoupeny pozemky cizími, takže se jim prý ochranné funkce nedostává. Podkladem bylo při tom žal. úřadu dobrozdání min. zdrav.; avšak stěžující si klášter správnost tohoto dobrozdání popřel, snaže se dobrozdání toto jak po stránce formelní tak i po stránce věcné vyvrátiti. Žal. úřad pak podání toto mlčky přešel, aniž je vzal náležitě v úvahu a s námitkami proti dobrému zdání vznesenými se vypořádal. Ježto se tak nestalo, není řečené dobrozdání způsobilým podkladem rozhodnutí, kteréž je proto v tomto bodu stíženo podstatnou vadou řízení, pro kterou slušelo je dle § 6 odst. 2 zák. o ss zrušiti, aniž bylo nutno meritem se zabývati. Úvahami těmito dospěl nss k rozhodnutí svrchu uvedenému.

Citace:

č. 5579. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 749-761.