Č. 5335.

Občanství státní: I. * Za »bývalé státní občany německé, rakouské a uherské« ve smyslu § 1 č. 3 úst. zák. č. 236 z r. 1920 jest pokládati jen ty osoby, které byly až do 28. října 1918 příslušníky jmenovaných států. — II. O ztrátě stát. občanství rakouského podle bývalého práva rakouského.
(Nález ze dne 30. ledna 1926 č. 12.852/25.)
Věc: František R. v T. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l žádal původně o udělení čsl. státního občanství, podáním ze 2. února 1924 změnil však žádost svou domáhaje se uznání čsl. státního občanství, ježto se narodil 27. dubna 1876 v T., jeho otec byl příslušníkem tamže, tedy rak. státním občanem, takže st-l dle § 1 č. 3 úst. zákona č. 236/20 jest čsl. státním občanem; toho občanství se nevzdal dle § 4 č. 7 ve prospěch Severoamerických států, nejsa tamže ani příslušný, jsa naopak dle § 14 opět příslušným domovsky do T.
Zsp nevyhověla žádosti st-lově z 2. února 1924 za uznání čsl. státní příslušnosti dle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/1920 z těchto důvodů: Ustanovení § 1, bodu 3 cit. zákona mluví o býv. státních občanech německých, t. j. osobách, které alespoň v den státního převratu byly ještě příslušníky jednoho z těchto států. Tato podmínka u st-le není splněna, neboť německým a uherským státním občanem nikdy nebyl a státní příslušnosti rakouské svého času na základě vystěhovaleckého patentu ze 14. března 1832 pozbyl tím, že se vystěhoval do Ameriky a byl výnosem býv. min. války z 21. ledna 1904 a osvědčením okr. hejtmanství v H. ze 16. února 1903 z rak. státního svazku propuštěn. Nebyl-li však v den státního převratu rak. státním občanem, nemůže též uplatňovati čsl. státní občanství dle § 1 bodu 3 cit. zákona.
Min. vnitra nař. výnosem ze 17. řína 1924 nevyhovělo odvolání z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Na sporu jest jedině otázka, zdali předpokladem pro nabytí čsl. státního občanství dle §u 1 č. 3 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. jest, aby osoba, o kterou jde, byla v den státního převratu 28. října 1918 státním občanem rakouským neb uherským anebo příslušníkem německého státu.
Žal. úřad otázku tu zodpověděl kladně. Stížnost hájí názor opačný dovozujíc, že dle znění §u 1 č. 3 cit. úst. zák. jest lhostejno, zdali osoba, která se domáhá uznání čsl. státního občanství v základě tohoto předpisu byla až do převratu příslušníkem státu rak. neb uh. neb něm. čili nic, poněvadž § 1 č. 3 mluví o bývalých státních občanech rak. atd. a vztahuje se tedy na všechny osoby, které sice bývaly příslušníky státu rak. atd., ale před 28. říjnem 1918 z jakýchkoliv důvodů přestaly jimi býti.
Názor ten nelze uznati správným.
Vznikem nových států na území býv. mocnářství rak. uh. a teritoriálními změnami v území některých států, nastala potřeba upraviti otázky státního občanství v zemích, v nichž nastala změna svrchovanosti státní. Oprava ta mohla se týkati jen těch příslušníků států, kteří se převratem státním dostali pod svrchovanost státu jiného. Tak mírová smlouva s Německem ve Versailles dne 28. června 1919 uzavřená stanoví v čl. 84 a 91, že stát. občanství čsl., pokud se týče polského nabudou ipso facto — ztrácejíce státní občanství německé — příslušníci němečtí, usazení na některém z území, která jsou uznána za součásti státu Čsl., pokud se týče Polského.
Mírová smlouva s Rakouskem ve St. Germain en Ley dne 10. září 1919 uzavřená stanoví v čl. 70 základní princip, dle něhož všechny osoby, které mají právo domovské na území, jež dříve tvořilo část. býv. mocnářství rak.-uh., stávají se, pozbývajíce zároveň stát. občanství rak., ipso facto příslušníky onoho státu, který na řečeném území vykonává právo svrchovanosti. Stejná zásada jest ohledně příslušníků býv. státu uherského vyslovena v čl. 61 mírové smlouvy Trianonské.
Ve shodě s touto zásadou byli v čl. 3 smlouvy s Československem dne 10. září 1919 uzavřené příslušníci němečtí podle svého práva domovského uznáni za čsl. příslušníky. Čl. 4 této smlouvy pak stanoví: Československo uznává za příslušníky čsl osoby, které jsou státními občany něm., rak. neb uherskými a narodily se atd. Tato zásada byla úplně recipována v ustanovení pod č. 3 § 1 úst. zákona č. 236/1920.
Dle ustanovení toho jsou čsl. státními občany — a to již ode dne 28. října 1918 — bývalí státní občané němečtí, rakouští a uherští za předpokladů tam dále vytknutých. Slovem »bývalí« měli býti zřejmě označeni ti, kteří až do 28. října 1918 byli příslušníky státu německého, býv. státu rak. a uh. na rozdíl od těch, kteří se po dni 28. října 1918 stali příslušníky státu něm., pokud se týče nového státu rak. a maď. Výkladu tomu svědčí nejen znění čl. 4 smlouvy s Československem, ale i ustanovení bodu 2 § 1 úst. zák. č. 236/1920, kterým byla inkorporována zásada v čl. 84 mírové smlouvy Versailleské. Také zde se mluví o bývalých státních občanech říše německé a není přece žádné pochybnosti, že ustanovení to se vztahuje na osoby, které byly příslušníky německými až do té doby, kdy mírová smlouva Versailleská nabyla působnosti.
Označení »bývalí« v č. 2 a v č. 3 § 1 úst. zák. č. 236/1920 jest tedy jedině protikladem proti úvodní větě § 1 »státními občany jsou«.
Názor stížnosti, že zákonodárce šel v § 1 č. 3 cit. úst. zák. připojením výrazu »bývalí« dále, než smlouvou s Československem v čl. 4 a že vzhledem k tomuto výrazu dlužno ustanovení č. 3 § 1 vztahovati na osoby, které sice bývaly, ale dne 28. října 1918 již nebyly státními občany rak., neb uh., aneb něm., nemá žádné opory ve znění zákona a jest v odporu s genesí a duchem cit. ustanoveni.
Stížnost dále namítá, že nebylo nijak prokázáno, že st-l nebyl v den 28. října 1918 státním občanem rakouským, ježto vystěhování samo o sobě nemá za následek ztrátu státního občanství, st-l pak státního občanství v Severo-Americké Unii nenabyl. Také tato námitka není důvodná.
St-l sám přiznává, že se na základě povolení býv. okr. hejtmanství v H. v roce 1903 vystěhoval do Spojených států Severo-Amerických a že se tam usadil. Ze spisů vychází a st-lem v adm. řízení nebylo popřeno, že st-l byl osvědčením okr. hejtmanství v H. ze 16. února 1903 propuštěn z rakouského státního svazku. Jest ovšem pravda, že vzhledem k ustanovení čl. 4 stát. zákl. zákona z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. nemělo by vystěhování se st-lovo samo o sobě za následek ztrátu státního občanství. St-l vystoupil však ze státního svazku rak. za účelem usazení se v cizině a o tom vydáno mu bylo zmíněné osvědčení, které nabylo účinnosti tím okamžikem, kdy se st-l do ciziny vystěhoval. Týmž okamžikem přestal býti příslušníkem státu rak. To plyne z ustanovení § 32 o. z. o., který stanoví, že ztráta státního občanství vystěhováním upravuje se zákony o vystěhování a z předpisu vystěhovaleckého patentu z 24. března 1832 č. 2557 sb. z. z., který v § 1 určuje pojem vystěhovalce a v § 2 stanoví, že ten, kdo se chce vystěhovati, musí požádati u zemského úřadu o povolení k propuštění ze státního svazku. Z předpisů těch, jakož i z § 9 téhož patentu vyplývá, že v době jich platnosti pozbývalo se rak. státního občanství propuštěním ze státního svazku za účelem vystěhování se do ciziny, jakmile k vystěhování tomu skutečně došlo a to i když nenásledovalo nabytí cizího státního občanství. — — — —

Citace:

č. 5335. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 303-306.