Č. 5550.

Policejní právo trestní: * Náhradu škody ve smyslu § 1340 o. z. o. nelze uplatňovati odloučeně od správního řízení trestního.
(Nález ze dne 7. dubna 1926 č. 22922/1925).
Věc: Václav R. v K. o náklady správního řízení trestního.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 14. července 1923 podal st-l u osp-é v K. žalobu na Františka Š. z K. pro zlehčení na cti podle § 1339 o. z. o., žádaje zároveň, aby jmenovaný byl uznán povinným nahraditi mu útraty trestního zastoupení.
Osk nálezem ze 13. srpna 1923, uznavši Františka Š. vinným přestupkem § 1339 o. z. o., odsoudila ho k pokutě 50 Kč, v případě nedobytnosti do vězení na 5 dnů, o žádosti st-lově za přiznání útrat trestního zastoupení však vůbec nerozhodla. St-l, jemuž uvedený nález byl doručen dne 20. srpna 1923, předložil dne 8. září 1923 osp-é seznam výloh, jež mu vznikly trestním oznámením, žádaje, aby mu byly přisouzeny.
Osp výměrem ze 13. září 1923 nevyhověla této žádosti s odůvodněním, že v trestním řízení správním pro přestupek podle § 1339 o. z. o. právnímu zástupci se náklady zastoupení nepřisuzují. Zsp v Praze nevyhověla odvolání z uvedeného výměru podanému, poněvadž výlohy s podáním žaloby, se zastoupením a s podáním odvolání spojené lze v trestním řízení správním přiznati jen v případech, kdo jest pro to výslovný zákonný podklad, čehož však v daném případě není.
Také min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo další stížnosti z důvodu rozhodnutí v odpor vzatého a dodalo, že v ustanovení § 1340 o. z. o. nelze spatřovati právní podklad pro přisouzení nákladů právního zastoupení, jelikož náklady takové nelze považovati za škodu ve smyslu § 1293 o. z. o., rubrika IX. trestního rejstříku pak stanovena byla pouze pro případy, kdy odškodnění lze po zákonu přiznati, kterýžto předpoklad v daném případě splněn není.
O stížnosti uvážil nss takto:
St-l dovozuje nárok na přisouzení útrat, spojených se správním řízením trestním pro přestupek podle § 1339 o. z. o., jednak z § 1340 o. z. o., uváděje, že v tomto předpisu je výslovný příkaz, aby správní úřad, rozhodující o vině, současně rozhodl o náhradě škody, jednak z min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z., ustanovujícího, že v IX. rubrice trestního rejstříku se zapisuje výrok o odškodnění, jež bylo vysloveno trestním nálezem.
Nss neměl v konkrétním případě příčiny zkoumati, zdali je správné tvrzení stížnosti, že útraty trestního řízení správního jsou škodou spadající pod ustanovení § 1340 o. z. o., neboť — i kdyby tomu tak bylo — neměl st-l v konkrétním případě nároku, aby mu náhrada škody byla přisouzena politickým úřadem správním. Z § 1340 o. z. o. se podává, že pol. úřad, rozhoduje o přestupku podle § 1339 o. z. o., má zároveň v trestním nálezu vysloviti výrok o náhradě, kterou odsouzený je povinen poskytnouti poškozenému. Že se tak může státi jen v nálezu trestním, je patrno jednak z ustanovení, že úřad, rozhoduje o věci trestní, má ihned rozhodnouti o náhradě, lze-li ji určiti bezprostředně, t. j. podle výsledku trestního řízení, jednak z dalšího ustanovení § 1340 o. z. o., podle něhož má úřad v nálezu odkázati poškozeného na pořad práva soukromého, nelze-li na základě výsledku trestního řízení ihned rozhodnouti také o nárocích soukromoprávních. Zákon tu poskytuje možnost tomu, jemuž činem trestním bylo ublíženo v právech soukromých, aby rychle a nenákladně si zjednal náhradu útrat řízení trestního. Proto také do rubriky IX. formuláře min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z. se má zapsati výrok o náhradě škody.
St-l vznesl na osp-ou v žalobě z 12. července 1923 žádost, kterou se podle svého mínění domáhal takovéhoto nároku. Jmenovaná osp, rozhodujíc o žalobě, nechala bez povšimnutí zmíněnou žádost za přisouzení útrat trestního řízení. St-l spokojiv se tímto výrokem, nedomáhal se stížností u zsp-é, aby o jeho žádosti za přiznání útrat bylo rozhodnuto v řízení trestním, nýbrž podal dne 8. září 1923, když trestní řízení bylo již pravoplatně zakončeno nálezem, jenž mu byl doručen dne 20. srpna 1923, novou žádost na osp-ou, aby mu byly nahrazeny výlohy s trestním oznámením vzniklé. Tato žádost byla v pořadu instancí nař. rozhodnutím zamítnuta. St-l sám uznává, že správní úřad, rozhodující o vině, má současně rozhodnouti o náhradě škody a že výrok o odškodnění má vysloviti v trestním nálezu. Jestliže tudíž, uplatniv sice nárok na náhradu škody v adhesním řízení trestním, ve kterém se před úřady správními jedině mohl tohoto nároku domáhati, dopustil, aby výrok prvé stolice, který tento nárok nechal bez povšimnutí, vešel v moc práva, vzdal se žádosti, aby náhrada škody mu byla přisouzena v adhesním řízení trestním. Poněvadž st-l — jak shora řečeno — mohl uplatňovati nárok na náhradu škody, vzniklé mu stíháním činu trestního, před úřady správními jedině v řízení adhesním, jež splývá v jeden nedílný celek s řízením trestním, a poněvadž upustil od svého práva domáhati se náhrady škody touto cestou, nemohlo nař. rozhodnutí, které není nálezem ve věci trestní, zkrátiti st-le v jeho právech subjektivních, vyslovilo-li, že se mu náhrada škody nepřiznává. Na základě shora uvedených zákonných norem nemohl úřad ukládati straně odsouzené v trestním řízení, jež bylo právoplatně skončeno, plnění zasahující do jejích práv majetkových. Nedomáhal-li se tudíž st-l nároku na náhradu škody pořadem kogentně předepsaným v zákonném ustanovení, o které tento svůj nárok opírá, nebylo mu ublíženo v jeho subj. právech rozhodnutím nař., nechť v něm úřad užil pro svůj zamítavý výrok jakýchkoli důvodů.

Citace:

č. 5550. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 700-702.