Č. 11505.
Pojištění pensijní. — Řízení správní: 1. V odvolání proti rozhodnutí zemského úřadu ve věci pensijní pojistné povinnosti může odvolatel přípustně uplatňovati i námitky, kterých nevznesl v předchozím svém odvolání proti výměrům nositelů pojištění. — 2. Pojistná pensijní povinnost kandidátů advokacie — věta jako u Boh. A 10353/33.
(Nález ze dne 27. října 1934 č. 17083.)
Prejudikatura: ad 2. 10354/33, 10416/33, 10590/33.
Věc: Dr. Pavel Š., Dr. Alexandr Š., Dr. Jan D. a Dr. Barnabáš L. v B. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká Dra Alexandra Š., zrušuje se k jeho stížnosti pro vadnost řízení, stížnost ostatních st-lů se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměry úřadovny všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě z 16. listopadu 1930 a 13. prosince 1930 byli Dr. Jan D. a Dr. Barnabáš L. jako advokátní koncipienti u Dra Pavla Š. a Dra Alexandra Š., advokátů v Bratislavě prohlášeni za povinné pensijníni pojištěním a zařazeni do 7. třídy služného s měsíčním pojistným 170 Kč od 1. ledna 1929 resp. od 15. září 1930. Odvolání podané jmenovanými advokáty i advokátními koncipienty bylo zamítnuto rozhodnutím zemského úřadu v Bratislavě z 30. ledna 1931.
Nař. rozhodnutím bylo další odvolání zamítnuto z těchto důvodů: »Pojistná povinnost pensijní kandidátů advokacie plyne z ustanovení § 1 odst. 2 pensijního zákona č. 26/1929, podle něhož podléhá pojištění každá osoba zaměstnaná v československé republice trvale na základě smluvního poměru služebního pracemi převážně duševními. Citovaný pensijní zákon nemá obdobného ustanovení, jako dřívější pensijní zákon, který výslovně vyjímal kandidáty advokacie z pojistné povinnosti. Z ustanovení § 1 odst. 1 bodu 2 pens. zákona č. 26/1929, kdež se mluví toliko o kancelářských zaměstnancích advokátů, neplyne výluka kandidátů advokacie z pojistné povinnosti, ježto citované zákonné místo v demonstrativním výpočtu kategorií zaměstnanců, podléhajících pojistné povinnosti pensijní mluví vůbec jen o zaměstnancích kancelářských, stejně jako ustanovení bodu 1 téhož paragrafu a odstavce mluví jen o úřednících, pro pojistnou povinnost kandidátů advokacie je však směrodatné citované všeobecné ustanovení odst. 2 téhož paragrafu. Výluka posluchačů vysokých škol z pojistné povinnosti upravená blíže ustanovením § 2 bod 3 cit. pens. zákona nevztahuje se na posluchače práv, zaměstnané v době studií v advokátní kanceláři, tím méně na kandidáty advokacie, kteří musili předepsaná studia na vysoké škole absolvovati dříve než byli zapsáni jako kandidáti advokacie. Pokud v odvolání uplatňuje Dr. Alexandr Š., že není zaměstnavatelem pojištěnců, dlužno konstatoval, že této námitky neuplatnil v původním odvolání k zem. úřadu, takže o ní již v důsledku toho nelze jednati z podnětu odvolání k min. soc. péče.«
O stížnosti uvážil nss:
St-l Dr. Alexandr Š. uplatňoval ve svém odvolání na žal. úřad, že oba kandidáti advokacie Dr. D. a Dr. L. nebyli jeho zaměstnanci a že proto platební výměry byly proti němu neprávem vydány. Žal. úřad nevyřídil tuto námitku věcně, nýbrž odmítl ji jako nepřípustnou z důvodu prekluse, poněvadž nebyla vznesena v odvolání k zem. úřadu. Stížnosti, pokud v ní Dr. Alexandr Š. brojí proti tomuto výroku, bylo dáti za pravdu. Zákon č. 26/1929 Sb. neobsahuje žádného positivního ustanovení o tom, že by odvolatel byl s námitkami, které nevznesl již v odvolání proti výměrům nositelů pojištění (§ 133), prekludován v odvolání do rozhodnutí zem. úřadu podle 2. odstavce § 133 a jest tudíž otázku tu, ježto jde v případě odvolání do rozhodnutí zem. úřadu o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů, posuzovati podle vl. nař. č. 8/28 Sb. Toto nařízení pak neobsahuje rovněž žádného všeobecného ustanovení, že by v odvolání do rozhodnutí první stolice (zem. úřad rozhoduje ve věci pojistné pensijní povinnosti jako první stolice) nesměly býti vzneseny námitky, dosud v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím neuplatněné, naopak plyne z ustanovení § 79, že takové uplatnění jest přípustné. Odmítl-li tudíž žal. úřad věcně jednati o shora zmíněné námitce z důvodů její prekluse, porušil podstatné formy řízení a slušelo již proto nař. rozhodnutí, pokud se týká st-le Dra Alexandra Š., zrušiti podle § 6 zák. o ss. Stížnost ostatních st-lů neuznal však soud důvodnou. Jak ze znění nař. rozhodnutí plyne, nepotvrdil žal. úřad rozhodnutí zem. úřadu z jeho důvodů, opřených o ustanovení § 1 odst. 1 bodu 2 zák. č. 26/29 Sb., že totiž kandidáti advokacie jsou kancelářskými zaměstnanci advokátů, nýbrž shledal podklad pro svůj výrok výlučně ve všeobecném předpisu § 1 odst. 2 cit. zák.; předpisu § 1 odst. 1 bodu 2 dovolává se jen potud, aby dovodil, že z něho nelze vyčisti výluku kandidátů advokacie z pensijní povinnosti, kdyžtě stran těchto je směrodatné všeobecné ustanovení odst. 2, netvrdí však nikterak, že by kandidáty advokacie bylo nutno subsumovati pod pojem kancelářských zaměstnanců advokáta. Ježto pak předmětem kognice nss-u je toliko nař. rozhodnutí min. soc. péče, jde stížnost, pokud vychází z toho, že kandidáti advokacie nejsou kancelářskými zaměstnanci advokáta, a proto nepodléhají pojištění, mimo, poněvadž žal. úřad, jak uvedeno, něco podobného netvrdí.
Pokud stížnost dovozuje, že v § 1 cit. zák. jsou taxativně vypočteny osoby pensijnímu pojištění podléhající a že tudíž osoby tam nejmenované, mezi nimi i kandidáti advokacie, nejsou tomuto pojištění podrobeny, přehlíží, že sice § 1 v odst. 1 pod body 1—6 skutečně uvádí taxativní výpočet osob pensijnímu pojištění podrobených, avšak krom toho obsahuje ještě v odst. 2 všeobecný předpis, podle něhož i osoby v předcházejících ustanoveních nejmenované mohou býti pojištěním povinny, pokud jenom jsou předpoklady tam vyznačené splněny.
Odstavec tento, o který jest výlučně nař. rozhodnutí opřeno, zní: »Pojištěním povinna a podle ustanovení tohoto zákona pojištěna jest dále každá osoba, která trvale jest v čsl. republice na základě smluvního poměru služebního zaměstnána pracemi převážně duševními.«
Stížnost nepopírá, že při advokátních kandidátech jde o zaměstnání pracemi převážně duševními na základě smluvního poměru služebního, má však za to, že to není zaměstnání trvalé ve smyslu tohoto předpisu a dovozuje z ustanovení dřívějších zákonů o pensijním pojištění, kde kandidáti advokacie byli výslovně z pensijního pojištění vyňati, že i nový zákon dle své terminologie tento právní stav chtěl zachovati.
Nss zabýval se spornou otázkou již ve svých nál. Boh. A 10353/33, 10354/33, 10416/33 a 10590/33 a vyslovil a odůvodnil tam právní názor, že kandidáti advokacie podléhají pensijní povinnosti podle 2. odst. § 1 zák. č. 26/29 Sb., vyvrátiv námitky, jež jsou uplatňovány i v dnešní stížnosti. Na názoru tom setrvává i v daném případě a odkazuje podle § 44 j. ř. na důvody cit. nálezů.
Pokud pak stížnost snaží se ve svých dalších vývodech dolíčiti oprávněnost své námitky, že kandidáti advokacie jsou vyňati z pojistné povinnosti podle § 2 č. 3 cit. zák., stačí k vyvrácení jejímu poukázati na doslov tohoto zákonného ustanovení, podle něhož jsou z pojistné povinnosti vyňati posluchači vysokých a odborných škol, kteří v době tohoto svého studia jsou přechodně zaměstnáni pracemi pojistné povinnosti podléhajícími, dokud jejich zaměstnání jest předepsaným neb obvyklým doplněním jejich teoretického studia. Z tohoto doslovu uvedené normy jest zcela nepochybně zřejmo, že po stránce subjektivní se v ní vyžaduje především, aby šlo o posluchače vysoké školy. Stěžující si Dr. D. a Dr. L. nikdy v řízení správním netvrdili a netvrdí ani nyní ve své stížnosti, že byli v rozhodné době, o niž jde, posluchači vysoké školy. Již z tohoto důvodu nemůže se stížnost dovolávati s úspěchem vynětí těchto kandidátů advokacie z pensijní pojistné povinnosti podle § 2 č. 3 zák. č. 26/29 Sb. Jeví se tudíž stížnost Dra Pavla Š., Dra Jana D. a Dra Barnabáše L. bezdůvodnou.