Čís. 129.

Zločin dle § 87 tr. z., spáchaný výzvou k vojínům, povolaným k zjednání pořádku při pouličních nepokojích, aby náboje z pušek vyňali a zbraně odložili.
K »nebezpečí« po rozumu § 87 tr. z. stačí i pouhé zvýšení stávajícího již nebezpečí.
(Rozh. ze dne 12. února 1920, Kr II 183/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných A. S. a J. G. do rozsudku krajského soudu v Olomouci, pokud jím uznáni byli vinnými zločinem veřejného násilí dle § 87 tr. z.
Důvody:
Pokud jde o zmateční důvod § 281, č. 10 — správně č. 9 a) tr. ř., poněvadž stěžovatelé domáhají se úplného sproštění ve směru § 87 tr. z. — tedy označuje stížnost odsouzení dle § 87 tr. z. nesprávným, ježto pouhá výzva k vojínům, jak zjišťuje rozsudek, neobsahujíc ani vyhrůžky, nemůže sama o sobě bezprostředně přivoditi nebezpečí v § 87 tr. z. uvedené. Tomu není prý jinak ani vzhledem k okolnostem, za nichž výzva se stala. Neboť, byla-li na straně sroceného lidu již vůle, vojíny odzbrojiti, pak byla výzva jen výrazem této vůle a nebylo nebezpečí odzbrojení jí teprve způsobeno. Neměl-li však lid tohoto úmyslu, pak nebylo též pro vojíny nejmenší příčiny, aby výzvy uposlechli a šlo by jen snad o pokus nezpůsobilými prostředky. Vojíni skutečně též, odloživše bodlo s pušek, odešli bez dalších vážných obtíží. V pozdějším zastřelení dvou vojínů, stavším se na jiném místě, nelze shledati dokladu pro přivedené nebezpečí. Než těmto vývodům stížnosti nelze přisvědčiti. Dle zjištění soudu pronesena byla obžalovanými výzva k vojínům ze zlomyslnosti v tom úmyslu, aby tito, uposlechnouce jí, stali se vůči rozkacenému lidu zcela bezbrannými a takto vydáni mu byli na pospas. Jest na snadě, že nebezpečí, pro život i tělesnou bezpečnost vojínů při rozkacenosti sroceného lidu snad již stávající značně bývalo by zvýšeno, kdyby vojíni, uposlechnouce výzvy obviněných, zbraně byli lidu vydali. I zvýšení stávajícího již nebezpečí stačí však se stanoviska § 87 tr. z., jak vychází z obdobného ustanovení § 335 tr. z. Nejde pak, jak míní stížnost, v přítomném případě o nebezpečí odzbrojení, jež ovšem snad již tu bylo, kdyby se bylo přemoci lidu podařilo vůli svou prosaditi, nýbrž o nebezpečí pro tělesnou bezpečnost či život vojínů, následkem možného dobrovolného odložení zbraně zvýšené. Nelze však nahlédnouti, proč by výzva k vojínům měla býti nezpůsobilým prostředkem, aby odzbrojení vojínů způsobila. Ani obžalovaní ji za takový nepovažovali, jinak nebyli by jí k uskutečnění svého zlého úmyslu použili. Pozdější zastřelení dvou vojínů lidem sroceným dokazuje rozkacenost sroceného lidu a mohlo se ho proto býti soudem dovoláváno na důkaz nebezpečí, jemuž vojíni byli vydáni, kdyby se sami byli učinili bezbrannými. Pokud tedy výzva k vojínům, aby náboje z pušek vyňali a zbraně odložili, zůstala bezvýslednou, nelze ovšem tvrditi, že by jí nebezpečí pro vojíny skutečně bývalo zvýšeno, než na všechen způsob v i děti v ní bylo způsobilý pokus, aby výsledku toho bylo docíleno, a alespoň v tomto rozsahu neprávem označuje stížnost subsumci pod § 87 tr. z. nesprávnou. Avšak i se stanoviska § 281, č. 10 tr. ř., jehož se stížnost číselně dovolává, neuvádějíc však, pod které jiné ustanovení trestního zákona čin obžalovaných by bylo podřaditi, jest stížnost označiti za bezdůvodnou. Ježto by v daném případě vzhledem k tomu, že obžalovaní, jak jest zjištěno rozsudkem, se činně zúčastnili srocení více osob, čelícího zřejmě k tomu, aby vrchnosti násilím činěn byl odpor, přicházeti mohlo v úvahu jen ustanovení § 68 tr. z. a ježto by pak při obžalovaných při nejmenším zde byly podmínky druhé věty § 71 tr. z., byl by trest, pod který by obžalovaní v tom případě spadali, stejný, jako trestní sazba, jaké na ně bylo použito dle § 88 tr. z. Nemohou se proto obžalovaní ani po této stránce pokládati stiženými výrokem soudu nalézacího.

Citace:

Čís. 129. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 194-195.