Čís. 4180.

Skutková podstata zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. je splněna, působí-li pachatel na vůli a na cit jiných osob způsobem, jimž podle jeho úmyslu má býti v nich vyvoláno neb aspoň posíleno rozhodnuti k trestným činům tam uvedeným, třebaže časově a individiuelně neurčitým.
Nerozhoduje, zda osoby, na něž bylo nebo mělo býti působeno, byly při projevu osobně přítomné, zda se dozvěděly o jeho obsahu, či se jen o něm dozvěděti mohly jeho dalším rozšířením.
Při podněcování ke zločinu vojenskému stačí, bylo-li pachatelovou činností působeno na vůli a na cit osob, které samy vojenský zločin spáchati nemohou, ale mohou v budoucnosti působiti na takové osoby.
Odepření souhlasu sněmovny ke stíhání jejího člena jest úkonem positivním; nelze mluviti o odepření, nebyla-li žádost soudu za souhlas k trestnímu stíhání vůbec vyřízena před rozpuštěními dotyčné sněmovny (nebylo-li o žádosti sněmovnou jednáno).
Člen Národního shromáždění nepožívá imunity pro trestný čin spáchaný v době tohoto členství, byla-li dotyčná sněmovna rozpuštěna, aniž odepřela souhlas k trestnímu stíháni pro onen čin, a obžalovaný nebyl zvolen členem nového Národního shromáždění. I když bylo účelem pachatelovým šířiti zásady strany, jejímiž jest přívržencem, jednal z pohnutky nízké a nečestné, byl-li k činu (§ 15 čís. 3 zák. na ochr. rep.) sveden nepřátelstvím a záštím ke státu (k jeho ústavnímu zřízení).
(Rozh. ze dne 28. května 1931, Zm I 524/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 4. dubna 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem výzvy k trestným činům podle § 15 čís. 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., a zamítl v poradě neveřejné odvolání obžalovaného z výroku o ztrátě práva volebního, mimo jiné z těchto
důvodů:
Rozsudek obsahuje doslov závadného projevu a výklad, jejž nalézací soud dává jeho smyslu. Podle názoru soudu vyzýval obžalovaný svojí řečí přítomné posluchače, by se zásadami projevu řídil revoluční odboj proletariátu v Československé republice, kdyby došlo k válce s Ruskem, a vyzýval tak nepokrytě přítomné, by se v takovém případě dopustili zločinu vojenské vzpoury. Soud shledal v tomto vyjádření obžalovaného skutkovou povahu zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. a uznal ho vinným tímto zločinem. Zmateční stížnost napadá toto skutkové zjištění a právní podřadění výtkami zmatečnosti podle § 281 čís. 5, 9 písm. a) a b) tr. ř. Není v právu. Pokud zmateční stížnost s hlediska zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. vytýká rozsudku nedostatek zjištění, kdo byli posluchači obžalovaného, zda to byli starci, ženy, čí branci, pokud se týče vojenské osoby, »které byly vzaty do přísahy na válečné články nebo na zvláštní stanovy«, a které se prý jen mohou dopustiti zločinu vojenské vzpoury (podle § 159 voj. tr. zák.), je tato výtka neodůvodněná. Takové zjištění zákon nevyžaduje. Skutková podstata zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. je splněna, působí-li pachatel na vůli a na cit jiných osob způsobem, jímž podle jeho úmyslu má býti v nich vyvoláno neb aspoň posíleno rozhodnutí k trestným činům tam uvedeným, třebaže časově a individuelně neurčitým. Nerozhoduje, zda osoby, na něž bylo nebo mělo býti působeno, byly při projevu osobně přítomné, zda se dozvěděly o jeho obsahu, či se jen o něm dozvěděti mohly jeho dalším rozšířením. Při podněcování ke zločinu vojenskému stačí, bylo-li činností pachatelovou působeno na vůli a na cit osob jakýchkoliv, které, třebaže samy dotyčný vojenský zločin spáchati nemohou. Otřeseny nebo zvráceny ve svých právních názorech o pocitu občanské povinnosti -konati brannou službu svému vlastnímu státu, mohou y budoucnosti působiti se stejným zločinným úmyslem na jiné osoby, nebo po případě i jen opakováním a dalším rozšiřováním trestného projevu mohou takové působení vyvolati, a to u osob, jež jsou nebo mohou vejíti ve vztah k oněm právním statkům. o jichž poškození právě pachatel trestného činu usiloval. Každý projev trestného obsahu v onom směru pronesený před větším shromážděním jest takto způsobilý, by jeho zhoubný a trestný vliv" zasáhl v dalším postupu i osoby povinné službou vojenskou a přivodil škodu, před níž chrániti jest právě účelem tohoto zákonného předpisu.
Zmateční stížnost provádí výtku zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. b) tr. ř. námitkou, že se obžalovaný dopustil domnělého trestného činu jako senátor Národního shromáždění, že do rozpuštění Národního shromáždění nebylo rozhodnuto o jeho vydání, a že tedy jeho poslanecká imunita nepominula. Názor stížnosti o možnosti odepření souhlasu příslušné sněmovny Národního shromáždění k trestnímu stíhání jen »mlčky« nelze dovoditi z jasného doslovu předpisů ústavní listiny. Trestní stíhání člena Národního shromáždění je podle § 24 odst. 1 úst. list. vyloučeno jen, odepře-li příslušná sněmovna souhlas ke stíhání. »Odepření« jest však úkonem positivním, a nelze mluviti o odepření, nebyla-li žádost soudu za souhlas k trestnímu stíhám vůbec vyřízena před rozpuštěním dotyčné sněmovny, nebylo-li o žádosti sněmovnou jednáno. Třebaže obžalovaný byl v době spáchání trestného činu senátorem, rozpuštěním Národního shromáždění přestal bytí jeho členem a, poněvadž souhlas k trestnímu stíhání nebyl senátem odepřen, obžalovaný pak nebyl nově zvolen členem nového Národního shromáždění, nepožívá již co do spáchaného trestného činu imunity.
Odvolání obžalovaného z výroku o ztrátě práva volebního nelze přiznati důvodnost. Podmínkou výroku; toho (správně podle § 32 cit. zák. výroku o ztrátě čestných práv občanských) při odsouzení pro zločin podle zákona na ochranu republiky k trestu kratšímu jednoho roku jest, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Takovým pohnutkám sice nenasvědčuje o sobě to, že účelem obžalovaného bylo šířiti zásady strany, jejímž jest přívržencem, přistoupí-li však okolnost prvým soudem nikoli neprávem shledaná, že obžalovaný byl k závadnému projevu sveden nepřátelstvím a záštím ke státu, pokud se týče k jeho ústavním zřízením, a spatřuje-li soud v tom pohnutky nízké a nečestné, jest uznati, že výrok nalézacího soudu není ani mylný ani neporušuje zákony o právu volebním čís. 75/19, 163/20, 253/22.

Citace:

č. 4180. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 285-287.