Čís. 4270.

Vylákání zápůjčky je jednáním podvodným, věděl-li vypůjčitel od prvopočátku, že nebude s to zápůjčku platiti, a přes to ji vylákal v úmyslu způsobiti škodu.
(Rozh. ze dne 21. září 1931, Zm I 710/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200 tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) správně dovozuje zmateční stížnost, že vylákání zápůjčky je jednáním podvodným, věděl-li vypůjčitel od prvopočátku, že nebude s to zápůjčku platiti, a přes to ji vylákal v úmyslu způsobiti škodu, neprávem však popírá, že tyto předpoklady nebyly splněny v souzeném případě, nedbajíc vůbec skutkových zjištění napadeného rozsudku. Nalézací soud zjišťuje na základě doznání obžalovaného, jež učinil u policie (takže neobstojí ani případná výtka nedostatku důvodů podle čís. 5 § 281 tr. ř.), že obžalovaný byl v době spáchání činu beze stálého zaměstnání a bez prostředků, z čehož vyplývá logicky bezvadně i další závěr soudu, že věděl, pokud se týče musel věděti, že dluh nebude s to splatiti. Dal-li za tohoto stavu věci P-ovi jako ručiteli podepsati směnku na 2500 Kč, projevil již tím podle přesvědčení soudu úmysl P-a o tyto peníze poškoditi; nalézací soud je o podvodném úmyslu obžalovaného přesvědčen tím spíše, an P-ovi dosud nic nezaplatil a na jeho upomínky ani neodpověděl. Zjišťuje tedy soud několik skutečností, z nichž vyplývá logicky bezvadný závěr, že obžalovaný zápůjčku vylákal, věda, že ji nebude s to zaplatiti, a že jednal v úmyslu podvodném, poškozovacím. Pouhým brojením proti těmto formálně bezvadným skutkovým předpokladům rozsudku neprovádí zmateční stížnost uplatněný hmotněprávní zmatek po zákonu a tudíž vůbec. K okolnosti, jíž se obžalovaný hájil, že dal dodatečně soukromému účastníku řádný dluhopis a ujednal s ním podmínky zaplacení, rozsudek přihlíží, ale nepřiznává jí rozhodný význam pro otázku viny; jest uvážiti ve směru objektivním, že šlo o náhradu škody z činu, která na jeho trestnosti nic nemění, ve směru subjektivním pak o okolnost, která by sice mohla míti význam pro otázku podvodného úmyslu ve smyslu příznivém pro obžalovaného, ale v souzeném případě ho podle přesvědčení soudu nemá, an soud zjišťuje, že obžalovaný P-ovi dosud vůbec nic nezaplatil, ba na jeho upomínky ani neodpovídal.

Citace:

Čís. 4270. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 466-467.