Čís. 4160.

Každý peněžitý dar, pokud nepředstavuje prospěch jen zcela nepatrný, pokud se týče dar toho druhu, mající hodnotu peněžní, poskytovaný veřejnému činiteli z důvodů jeho služby a ve vztahu k jeho služebním úkonům, jest již sami o sobě vždy závadný a proto nepřípustný, a nemůže býti označován za »zvyklost«, jež by měla býti omluvou.
Jde o přečin podle § 3 odst. 1 pokud se týče podle § 2 odst. 1 zák. o úplatkářství, prozrazoval-li skladmistr dráhy obchodníku v dohodě s ním za peněžité odměny zásilky konkurence.
Pojem »nepatrného prospěchu« má v § 2 odst. 2 zák, čís. 178/1924 vztah jen k majetkovým nebo jiným zájmům veřejného činitele, nikoliv osoby úplatek poskytující; pro onen pojem nelze použiti zcela všeobecně sčítací zásady § 173 tr. zák.
Pro přečin podle § 3 odst. 2 (§ 2 odst. 2) zák. čís. 178/1924 nezáleží na tom, zda byl jednáním pachatelovým dotčen důležitý veřejný zájem.
(Rozh. ze dne 8. května 1931, Zm I 233/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 1930, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými, Josef R. přečinem podle § 3 odst. (1) zákona o úplatkářství ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n., Julius W. přečinem podle § 2 odst. (1) téhož zákona, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného Josefa R-e vytýká rozsudku zmatečnosti podle § 281 čís. 4, 5, 9 b) a 10 tr. ř., vesměs neprávem. Vytýká, že rozsudek neuvedl důvody, proč se domnívá, že tu jde o odst. (1) § 3 zák. čís. 178/1924 Sb. z. a n. a nikoliv o odst. (2). Rozsudek však praví výslovně, že vzhledem k vlastním údajům obžalovaného, že nemohl vystačiti se svým platem, byla částka 2700 Kč, obžalovanému celkem poskytnutá, pokud se týče i částka 300 Kč měsíčně pro něho značným prospěchem. Zjišťuje-li rozsudek takto způsobem nepochybným, že nešlo jen o prospěch nepatrný, jsou bezvýznamnými úvahy zmateční stížnosti, zda a pokud byl jednáním obžalovaného dotčen důležitý veřejný zájem; tato okolnost tvoří zákonný znak jen u skutkové podstaty přestupku úplatkářství, nikoli však při přečinu podle § 3 odst. (2) (po případě § 2 odst, (2) cit. zák.). U přečinů těch jest dotčení důležitých veřejných zájmů pojato již do skutečnosti, že veřejnému činiteli jest nabídnut, slíben nebo poskytován nikoliv nepatrný prospěch za vzájemná plnění v zákoně vyznačená, pokud se týče, že veřejný činitel takový nikoliv nepatrný prospěch přijímá, žádá, nebo dává si slíbiti. Otázkou zůstává vzhledem k námitkám zmateční stížnosti jen, a to stejně i vzhledem k námitkám stížnosti Julia W-a, o níž bude později jednáno, zda je správné právní hledisko nalézacího soudu, že úplatky obžalovaným přijímané (po případě W-em R-ovi poskytované) co do výše a způsobu placení přesahovaly svojí povahou stupeň jen nepatrného prospěchu. Zmateční stížnost ovšem správně namítá, že pro zákon o úplatkářství čís. 178/1924 Sb. z. a n. nelze zcela všeobecně použiti sčítací zásady § 173 tr. zák. (srov. rozh. sb. n. s. čís. 3765), není však provedena po zákonu, pokud své právní námitky buduje na podkladě, že prý šlo o řadu samostatných provinění stěžovatelových, při nichž za každé dostával zvláštní »zpropitné« v nepatrné výši. Neboť skutkovým základem právního hodnocení případu není, že obžalovaný R. dostával od W-a za jednotlivá prozrazování zásilek odděleně po 10 nebo 20 Kč, nýbrž to, že mezi oběma byla předem ujednána dohoda o tom, jak R. bude porušovati povinnosti úředního tajemství, a takto poskytovati výhody W-ovi, jakož i o výši odměny, že se obžalovaný R. jen v důsledku této dohody, která rnu, jak sám uvádí, zaručovala slušný vedlejší příjem, soustavně dopouštěl služebních nesprávností, a že tak za úplatu přímo vstoupil do služeb W-ových. Obžalovaní Josef R. a Julius W. netvrdili, rozsudek to také nezjišťuje, že úplatek (»zpropitné«, jak to obžalovaní nazývají), byl poskytován při každém jednotlivém prozrazení zásilky; (podle zodpovídání se obžalovaného Josefa R-e dne 7. srpna 1929, které rozsudek béře za základ rozhodnutí, byla mu odměna vyplácena měsíčně po 480 až 1020 Kč. Totéž je potvrzeno v hlavních rysech i svědkem Josefem Sch-em i zodpovídáním se Julia W-a. Že částky této výše přesahují značně pojem »nepatrného prospěchu«, jest zjevno nejen již z pouhé peněžní hodnoty těchto odměn, nýbrž i z vlastního zodpovídání se stěžovatelova, že jeho plat nepostačoval na výživu jeho rodiny, a že proto upadl do dluhů, že pak jen naděje na tento slušný vedlejší příjem W-em mu nabídnutý svedla ho k páchání trestného činu. Částky 20 Kč, po případě 10 Kč za každou jednotlivou zásilku mají takto jen povahu měřítka určeného obapolnou dohodou pro výměru celkového úplatku W-em R-ovi pravidelně vypláceného za trvalé a soustavné poskytování výhody; tato částka byla předem ujednána jen se zřetelem na značný počet totožných případů, k nimž mělo v budoucnosti dojiti (srov. vzkaz W-ův při snížení odměny z 20 na 10 Kč, že netušil dříve, že těch zásilek bude každý měsíc takové množství), a pozbývají takto jednotlivá služební provinění R-ova (vyzrazení zásilek) povahy samostatných, na sobě nezávislých trestných činů, a splývají v jediný. Že si W. mohl obsah sdělení R-ových opatřiti i jiným způsobem než jeho spolupůsobením, nemá pro posuzování povahy trestného činu stěžovatelova významu, jakmile si volil takový, při němž činnost jeho i Josefa R-e vykazuje zákonné znaky přečinu podle § 2 po případě § 3 zák. čís. 178/1924 Sb. z. a n.
I zmateční stížnost obžalovaného Julia W-a vytýká rozsudku zmatečnosti podle § 281 čís. 4, 5, 9 a) a 10 tr. ř., ve značné části z týchž důvodů. Při úvahách o bezdůvodnosti a neoprávněnosti těchto námitek, které stížnost provádí zcela promíseně, jest třeba míti především na zřeteli skutkový stav, zjištěný rozsudkem nalézacího soudu, neboť jen ten jest podkladem rozhodnutí (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Rozsudek skutkově zjišťuje ohledně obžalovaného W-a, že učinil s R-em dohodu v ten smysl, že mu R. bude oznamovati zásilky L-ovy, jejich váhu, druh zboží a příjemce, a že mu W. bude za to platiti za každou zásilku po 20 Kč, kteroužto částku později snížil na 10 Kč, a že mu za prozrazené zásilky skutečně vyplatil 2710 Kč, dále že věděl, že R. má na starosti jako skladmistr přijímání zboží k přepravě státní drahou, a musil si tedy býti vědom, že jest veřejným činitelem ve smyslu § 6 zák. čís. 178/1924 Sb. z. a n.; že věděl i, že R. porušuje úřední tajemství, a že nemá (W.) nároku na to, by od R-e zvěděl o zásilkách L-em dopravovaných; posléz i, že ona sdělování byla výhodou pro firmu W. a synové, jejímž jest W. ředitelem, a že prospěch, který z trestných činů měl obžalovaný Josef R., nelze označiti za nepatrný. Jen tato skutková zjištění jsou směrodatná pro zrušovací soud při posuzování oprávněnosti hmotněprávních námitek, jsou však též vodítkem: při oceňování závažnosti výtek formálních. Bere-li zmateční stížnost na rozdíl od onoho skutkového stavu za podklad svých hmotněprávních vývodů skutečnosti jiné, ať již po objektivní nebo subjektivní stránce přečinu, o nějž jde, není provedena po zákonu. Platí-to zejména o námitce, že obžalovaný W. nevěděl o povinnosti R-ově zachovávati úřední tajemství. Považuje-li však stížnost ve směru tom důvody za nepostačující a neúplné, zapomíná, že zákon takovou zmatečnost vůbec nezná. Pokud se týče skutkového zjištění nepatrnosti prospěchu a právního hlediska, ze kterého rozsudek pro posouzení stupně R-ova prospěchu vycházel, jakož i nerozhodnosti otázky, pokud byl zjištěnými úplatky dotčen důležitý veřejný zájem, i výtky, že jde tu o 220 úplatků po 10 až 20 Kč, stačí vzhledem na obdobné námitky poukázati na to, co bylo již řečeno při vyřízení námitek R-ovy zmateční stížnosti. Zmateční stížnost W-ova mylně se domnívá, že jest okolnost, zda jest prospěch jen nepatrný, či zda převyšuje svým významem tento stupeň, posuzovati při přečinu a přestupku § 2 zák. o úplatkářství podle majetkových poměrů, toho, kdo úplatek poskytuje. Nehledíc k důsledkům takového výkladu zákona, jenž by osobám majetkově silným zaručoval immunitu před odsouzením pro přečin úplatkářství a ponechával by jim jistou volnost pro porušování veřejné správy, což jest se stanoviska právního řádu nemyslitelné, nemá názor zmateční stížnosti vůbec oporu v zákoně. Zákon o úplatkářství v § 2 a 3 mluví jen o prospěchu, který se poskytuje veřejnému činiteli. Úplatek poskytnutý třetí osobou není však jejím prospěchem, nýbrž zase jen prospěchem veřejného činitele; má proto i pojem »nepatrného prospěchu« v § 2 odst. 2 cit. zák. vztah jen k majetkovým nebo jiným zájmům veřejného Činitele, nikoliv osoby úplatek poskytující. Námitky, jež zmateční stížnost po této stránce uplatňuje i s hlediska čís. 5 i s hlediska čís. 9 a) (10) § 281 tr. ř., neobstojí. I když rozsudek skutkově zjišťuje zvyklost, že železniční zaměstnanci dostávají za pomáhání při nakládání vagonů, za urychlenou výpravu zboží a za přistavování vagonů od firem vánoční remunerace a někdy i dary při jednotlivých úkonech, jest pro právní posouzení případu směrodatné jen skutkové zjištění nalézacího soudu, že odměny obžalovanému poskytované nebyly toho druhu, nýbrž že byly mu vyplaceny za prozrazování zásilek L-ových. Zmateční stížnost jest ovšem toho názoru, že tato činnost R-ova byla jen další zvláštní ochotou k firmě W. a synové, a že poskytování oněch »nepatrných prospěchů« nevybočilo z mezí obvyklých odměn a z rámce platných zvyklostí. Než nelze popříti, že každý peněžitý dar, pokud nepředstavuje prospěch jen zcela nepatrný, pokud se týče dar toho druhu, mající hodnotu peněžní, poskytovaný veřejnému činiteli z důvodů jeho služby a ve vztahu k jeho služebním úkonům, jest již sám o sobě vždy závadný a proto nepřípustný, a nemůže býti tudíž označován za »zvyklost«, jež by měla býti omluvou. Ať jde o kterékoliv odvětví státní správy, vždy má takový dar povahu demoralisující pro obdarovaného, neboť vyvolává v něm pocit povinnosti vzájemné úsluhy a mimořádných ohledů k dárci, a svádí ho tak k rozlišování mezi stranami, s nimiž přichází ve styk jakýmkoliv způsobem své služební činnosti. Obdarování veřejného činitele jest vždy při nejmenším prvním krokem ke skutečné korupci, a takto i takové poskytování a přijímání darů, jež svědek V. označil za »zvyklost«, platnou u železnic, může ohrožovati důležité veřejné zájmy. Je-li pak veřejný činitel odměňován přímo za to, že bude dárci poskytnuta výhoda (neb opomenut úkon, k němuž jest tento činitel povolán), jak jest v souzeném případě skutkově zjištěno, tu poskytování takových darů má veškeré zákonné znaky úplatku a trestného činu podle § 2 (po příp. § 3) cit. zákona.

Citace:

č. 4160. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 246-249.