Čís. 4194.

Podněcovati (§ 15 čís. 3 zák. na ochr. rep.) lze i výroky ve formě oznamovací, i projevováním myšlenek již jinou osobou vyjádřených.
(Rozh. ze dne 6. června 1931, Zm I 672/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 6. června 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem výzvy k trestným činům podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Vadu nedostatku důvodů spatřuje stížnost v tom, že rozsudek neuvádí náležité důvody pro zjištění, že činnost stěžovatelova, záležející v pronesení zjištěných výroků, byla »podněcováním«, a to »podněcováním« k pokusu změniti násilím ústavu republiky, pokud jde o demokraticko-republikánskou formu státu. Jde o výtku bezdůvodnou. »Podněcováním« ve smyslu § 15 zák. na ochranu republiky jest rozuměti jakékoliv působení na vůli nebo na cit neurčitého počtu lidí, jež je způsobilé a směřuje podle pachatelova úmyslu k tomu, by v těchto lidech bylo vyvoláno rozhodnutí porušiti zákon v určitém směrů. Z rozhodovacích důvodů, najmě z odstavce počínajícího slovy »Soud nabyl také přesvědčení . . .«, plyne, že rozsudek má na mysli takové působení stěžovatelovo na neurčitý počet lidí, označuje činnost stěžovatelovu jako »podněcování«. Tento skutkový předpoklad rozsudku, že šlo o působení tohoto druhu, má však dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních rozsudku, že stěžovatel pronesl výroky v doslovu rozsudkem zjištěném, jež, jak rozsudek uvádí, musily nutně v posluchačích vyvolati nepřátelskou náladu proti demokraticko-republikánské formě státu, na veřejné schůzi, ač si byl dobře vědom jejich významu a dosahu. Další skutkový předpoklad rozsudku, že stěžovatel působil oním způsobem na dělnictvo v tom směru, by se pokusilo násilím změniti ústavu republiky, pokud jde o demokraticko-republikánskou formu státu, opírá se zřejmě o skutkové zjištění rozsudkové, že bylo na dělnictvo působeno v tom směru, by se zúčastnilo revoluce za účelem nastolení diktatury proletariátu. Námitka stížnosti, že nešlo o »podněcování« po rozumu § 15, čís. 3 zák. na ochranu republiky, any zjištěné výroky stěžovatelovy neměly mluvnicky formu rozkazovací nebo pobízecí, nýbrž obsahovaly jen tvrzení stěžovatelovo, že se to neb ono děje nebo stane, takže byly proneseny ve formě oznamovací, je právně bezpodstatná. Rozkazovací nebo pobízecí forma není podstatným znakem pojmu »podněcování«. Forma podněcování může býti naopak jakákoliv; zákon v tomto směru nerozlišuje a neobmezuje svou sankci na určité způsoby podněcování. Rozhodnými jsou obsah, smysl a účel projevu. Z toho plyne, že »podněcovati« lze i výroky ve formě oznamovací. V tom, že se rozsudek nezmiňuje o tvrzení stěžovatelově, že opakoval ve své řeči část výroku jiného řečníka (Karla P-y), nelze spatřovati vadu neúplnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř., poněvadž tato stěžovatelem tvrzená skutečnost je pro posouzení věci nerozhodnou, ano lze »podněcovati« po rozumu § 15, čís. 3 zák. na ochranu republiky i projevováním myšlenek již jinou osobou vyjádřených.»

Citace:

č. 4194. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 313-314.