Čís. 4189.

Není závadou, že ve výroku rozsudku není slovně uveden celý výrok, v němž soudí spatřuje skutkovou podstatu trestného činu.
Důvody jsou integrující součástí rozsudku.
Činnost v národních obranných spolcích nevylučuje, by dotyčná osoba, podnícena nějakou pohnutkou, byť i soudem nezjištěnou, nehanobila surově vlastní národ a stát, najmě je-li její soudnost do té míry pod vlivem napilosti, že ony vnitřní představy, které za normálních poměrů určují její myšlení a jednání, ustupují do pozadí, jsouce zatlačeny primitivnějšími myšlenkovými pochody a způsobem cítění, při nichž okamžitá zloba, nenávist, urážlivost nebo jiné hnutí mysli ovládnou celkový duševní život a též jeho vyjadřováni
Při nadávkách, které i samy o sobě jsou již způsobilé býti hanobením ve smyslu § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep., není podstatnou náležitostí jejich souvislost; mohou naplniti onu skutkovou podstatu i když jsou pronášeny jednotlivě, zdánlivě bez zevní příčiny a vnitřně nesouvisejí.
V zákonech popřevratových nelze užiti mimořádného práva zmírňovacího tou: měrou jako při sazbách starého trestního zákona.
(Rozh. ze dne 3. června 1931, Zm I 184/30.).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Klatovech ze dne 3. ledna 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep. čís. 50/23 Sb. z. a n., a nevyhověl v zasedání neveřejném odvolání obžalovaného z výše trestu, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost vytýká rozsudku číselně zmatečnost podle § 281 čís. 9 písm. a) a b) tr. ř., obsahem svého provedení i zmatečnost podle čís. 5. Formelní výtky jsou neodůvodněné. Není závadou, že ve výroku rozsudku není slovně uveden celý výrok, v němž nalézací soud spatřuje skutkovou podstatu trestného čími. Předpisům §§ 260 čís. 1 a 270 čís. 4 tr. ř. jest vyhověno, uznává-li se rozsudkovou větou obžalovaný vinným, že se v určitý čas a na určitém místě dopustil jednání, které jest vyjádřeno veškerými zákonnými znaky dotyčného trestného činu; čin obžalovaného jest takto dostačujícím způsobem individualisován, by nemohl býti. zaměněn za jiný čin. Důvody rozsudkové, v nichž jest trestný výrok skutkově zjištěn podle jednotlivých slov, po případě podle obsahu a smyslu, jsou pak rovněž integrující součástí rozsudku. Nelze přisvědčiti zmateční stížnosti, že rozsudek ponechává nejistotu a je nejasný v tom, které výroky a řeči považoval soud za prokázané. To, že jsou v rozsudku podle jednotlivých svědectví uváděny různé výroky, nemůže býti ještě důvodem k oné výtce, jakmile rozsudek zjišťuje jasně a určitě na podkladě uvedených průvodů, že obžalovaný pronesl veškeré ony nadávky, které před tím byly citovány podle doslovu obžaloby a podle jednotlivých údajů svědeckých. Jest třeba míti při tom na mysli, že podle obsahu oněch svědectví obžalovaný nadával téměř po dvě hodiny a byl různě od jednotlivých osob slyšen; výrazem »podle souhlasného skoro seznání svědků« chtěl rozsudek nepochybně jen vyjádřiti, že v podstatě jde o dosvědčení týchž nadávek, jak svědky jednotlivě byly zaslechnuty, odchylujících se jen. v podružnějších odstínech. Popírajíc zlý úmysl namítá zmateční stížnost, že stěžovatel jest jíž po 20 let místním jednatelem odboru Pošumavské jednoty, že podle vysvědčení obecního úřadu »má pověst dobrou, ale při více pivech má více řeči, která nemá smyslu«, a že jeho závadné výroky byly pronášeny nesouvisle. Kdyby i tato námitka vzhledem k tomu, že tyto okolnosti podle zodpovídání se obžalovaného a podle výsledků řízení vyšly na jevo při hlavním přelíčení, byla pojímána jako výtka neúplnosti, netýká se okolností rozhodných, a není tudíž s hlediska zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. odůvodněná. Činnost v národních obranných spolcích ještě nevylučuje, by dotyčná osoba, podnícená nějakou pohnutkou, byť i soudem nezjištěnou, nehanobila surově vlastní svůj národ a stát, najmě, je-li její soudnost do té míry pod vlivem napilosti, že vnitřní představy, které za normálních poměrů určují její myšlení a jednání, ustupují do pozadí, jsouce zatlačeny primitivnějšími myšlenkovými pochody a způsobem cítění, při nichž případná okamžitá zloba, nenávist, urážlivost nebo jiné hnutí mysli ovládnou celkový duševní život a též jeho vyjadřování. Při nadávkách, které již o sobě jsou způsobilé býti hanobením ve smyslu § 14 čís, 5 zák. na ochr. rep., není podstatnou náležitostí jejich souvislost, a mohou naplniti skutkovou podstatu dotyčného trestného činu, i když jsou pronášeny jednotlivě, zdánlivě bez zevní příčiny a vnitřně nesouvisejí. Tvrdí-li zmateční stížnost při této námitce, že domnělé výroky stěžovatelovy neměly ani žádného smyslu, popírá vlastně způsobem, který po zákonu neodpovídá přípustnému provádění zmateční stížnosti, rozsudkové skutkové zjištění, že nadávky obžalovaného měly určitý smysl a jaký, že totiž byl jimi surovým a štvavým způsobem hanoben československý národ a republika.
Odvolání obžalovaného není odůvodněno. Stačí poukázati na správné důvody prvního soudu, jenž správně uvažoval okolnosti přitěžující a polehčující a podle nich vyměřil trest přiměřeně. Podotýká se ještě, že v zákonech popřevratových nelze užiti mimořádného zmírňovacího práva tou měrou, jak se to stalo při sazbách starého trestního zákona, které byly mnohdy nepřiměřeně vysoké, což neplatí u řečených novodobých zákonů.

Citace:

č. 4189. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 302-304.