Čís. 4281.

Přestupek podle §§ 8, 399 tr. zák. není trestným činem, pro který by při odsouzení byla podle ustanovení, platných v době, kdy zákon čís. 75/1919 sb. z. a n. nabyl účinnosti, nastávala ztráta volebního práva do obcí, a nebyla ani pozdějšími zákony na tento trestný čin rozšířena; nemůže proto při odsouzení pro tento přestupek vůbec nastati ztráta práva volebního.
Zadostiučiněním ve smyslu § 4 zákona o podmíněném odsouzení rozumí se odčinění nehmotné újmy, vzešlé přímo z trestného činu soukromému obžalobci nebo jiné dotčené osobě.
Podmíněně odsouzenému nelze uložiti zadostiučinění (po případě ve formě věnování ve prospěch třetích osob nebo nezúčastněného fondu) prostě pro porušení právního řádu, nýbrž jen z důvodu újmy, již utrpěla osoba trestným činem dotčená na jiných než hmotných statcích, právech a zájmech.
(Rozh. ze dne 23. září 1931, Zm II 292/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Městě Libavě ze dne 19. listopadu 1930, 1. pokud jím bylo vysloveno, že se Aloisu L-ovi a Rudolfu L-ovi, odsouzeným pro přestupek podle §§ 8, 399 tr. zák., oduznává právo voliti do obce, 2. pokud jím bylo témže odsouzeným uloženo, by dali zadostiučinění, Alois L. složením 50 Kč, Rudolf L. složením 150 Kč okresní péči o mládež v Městě Libavě, porušen byl zákon pod 1. v ustanovení § 3 čís. 3 zákona z 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 18. března 1920, čís. 163 sb. z. a n. a zákona ze dne 14. července 1922, čís. 253 sb. z. a n., pod 2. v ustanovení druhé věty § 4 zákona o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.; výroky ty se zrušují.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Městě Libavě ze dne 19. listopadu 1930 byli Alois L. a Rudolf L. uznáni vinnými přestupkem nedokonaného prodeje masa z neohledaného dobytka podle §§ 8, 399 tr. zák., a odsouzeni za to podmíněně k trestům; v rozsudku bylo dále vysloveno, že se oběma obžalovaným podle § 3 odst. 4 zákona čís. 75/19 v doslovu zákona čís. 163/20 oduznává právo voliti do obce, a že jest podle § 4 zákona čís. 562/19 na obžalovaných, by dali zadostiučinění, Alois L. složením 50 Kč, Rudolf L. složením 150 Kč okresní péči o mládež v Městě Libavě. K výroku o ztrátě volebního práva podotýkají rozhodovací důvody, že byl skutek spáchán z úmyslu zištného. Výrok o zadostiučinění není zvlášť odůvodněn. Rozsudek nabyl moci práva. Rozsudečným výrokem o ztrátě volebního práva byl porušen zákon v ustanovení § 3 čís. 3 zákona z 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 18. března 1920, čís. 163 sb. z. a n. a zákona ze dne 14. července 1922, čís. 253 sb. z. a n. Podle prvního odstavce čís. 3 § 3 zákona ze dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n. v doslovu dalších právě uvedených zákonů jsou z práva voliti vyloučeni, kdož byli právoplatným rozsudkem trestního soudu odsouzeni pro takový zločin anebo pro takový přečin anebo přestupek, pro který podle platných ustanovení nastává ztráta práva volebního do obcí. Druhý odstavec čís. 3 téhož § stanoví, že, není-li zvláštním zákonem výslovně ustanoveno, že ztráta práva volebního nastává bezpodmínečně, může býti tato ztráta vyslovena jen, byl-li trestný čin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Přestupek podle §§ 8, 399 tr. zák. není trestným činem, pro který by při odsouzení byla podle ustanovení, platných v době, kdy zákon čís. 75/19 sb. z. a n. nabyl účinnosti, nastávala ztráta volebního práva do obcí, a nebyla ani pozdějšími zákony na tento trestný čin rozšířena; nemůže proto při odsouzení pro tento přestupek vůbec nastati ztráta práva volebního.
Další porušení zákona nastalo rozsudečným výrokem o zadostiučinění. Podle druhé věty § 4 zákona o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. má sice soud podmíněně odsouzenému zpravidla uložiti též, by dal zadostiučinění. Než zadostiučiněním, k němuž hledí toto ustanovení zákona vedle náhrady škody, rozumí se odčinění immaterielní škody (nehmotné újmy), která vzešla přímo z trestného činu soukromému obžalobci nebo jiné, jím dotčené osobě (srovnej rozhodnutí čís. 515, 1614 sb. n. s.), takže nelze uložiti podmíněně odsouzenému zadostiučinění — po případě ve formě věnování ve prospěch třetích nebo nezúčastněného fondu (viz rozhodnutí čís. 515, 602 sb. n. s.) prostě pro porušení právního řádu, nýbrž jen z důvodu újmy, již utrpěla osoba trestným činem dotčená na jiných než hmotných statcích, právech a zájmech. Že taková individuelně vyhrocená újma ze souzeného skutku někomu nastala, a že proň věnování rozsudkem uložené znamená odčinění způsobeného mu příkoří, rozsudek neuvádí, a ani ve spisech není poukazů na takovou újmu s trestným činem spojenou.

Citace:

Čís. 4281. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 487-489.