Čís. 4252.Jest obecně známo, že při sovětském zařízení jest veškerá moc zákonodárná a výkonná v rukou výlučně dělníků a malorolníků, kdežto demokraticko-republikánská forma státu (najmě i Čsl. republiky) spočívá v úměrné účasti všeho občanstva na moci zákonodárné a výkonné, aniž jest i jen některá vrstva občanstva z účasti té vyloučena. Jest proto přímý rozpor mezi idejemi, pro něž se vyvolává nadšení nápisem »ať žije sovětské Rusko«, a ideou čsl. republiky, založené na demokraticko-republikánské formě, a jest takový výrok po případě pobuřováním ve smyslu § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. Bezpečnost platné ústavy jest ohrožena již snahou vyvolati v osobách, jimž pobuřovací projev svědčí, nepříznivé smýšlení proti platné formě státu. (Rozh. ze dne 7. září 1931, Zm I 642/30.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 3. června 1930, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., mimo jiné z těchto důvodů:Námitka, že podstata sovětského zařízení, jíž jest prý zastupitelská demokracie, není v rozporu ani s demokratickou, ani s republikánskou formou státní, neobstojí. Jest obecně známo a bylo též rozhodnutími zrušovacího soudu opětně zdůrazněno, že při sovětském zařízení jest veškerá moc zákonodárná a výkonná v rukou výlučně dělníků a malorolníků, kdežto demokraticko-republikánská forma státní, najmě i Čsl. republiky, spočívá v úměrné účasti všeho občanstva na moci zákonodárné a výkonné, aniž jest i jen některá vrstva občanstva z účasti té vyloučena. Proto jest setrvati na stanovisku napadeného rozsudku, že jest přímý rozpor mezi idejemi, pro něž vyvoláváno nadšení závadným nápisem, a ideou Čsl. republiky, založené na demokraticko-republikánské formě. Při všeobecné známosti podstaty sovětského zařízení nezáleží na tom, že nápis nemluvil přímo o diktatuře proletariátu; jestiť požadavek takové diktatury, neboli přeměny demokraticko-republikánské vlády ve vládu malorolníků a dělníků více méně zjevně uplatňován komunistickou stranou, k níž se i stěžovatelé hlásí. Lze připustiti, že s demokraticko-republikánskou formou státu je v rozporu neb alespoň se podstatně od ní liší též ústava monarchistická, tím více absolutistická, i režim fašistický. Než pro souzenou trestní věc nemá významu a zůstane proto stranou otázka, zda by vůbec a za jakých okolností mohly býti podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. stíhány výkřiky »ať žije královská Jugoslavie«, nebo »ať žije fašistická Italie«. Lze přiznati, že každý projev zdaru sovětskému Rusku, najmě slovy »ať žije sovětské Rusko«, nemusí býti vždy a bezvýjimečně pobuřováním po rozumu § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. Záleží na tom, zda stal se projev za účelem a s úmyslem tímto ustanovením zákona předpokládanými. Proto je nemístný poukaz stížnosti k tomu, že by museli býti trestně stíháni i přední představitelé Čsl. republiky, přejí-li při oficielních příležitostech v jednání se zástupci sovětského Ruska tomuto státu zdar. Jestiť u takových projevů vyloučen předpoklad onoho protiprávního (pobuřovacího) účelu projevů a onoho vědomí (zlého úmyslu) mluvčího, jež jsou rozsudkem zjištěny ohledně souzeného skutku a stěžovatelů. Rozhodovací důvody vyslovují, že bylo v závadném nápisu obsaženo přání stěžovateli sledované, by zanikla Čsl. republika a její demokraticko-republikánská forma, a místo ní by nastoupil nový státní útvar ruský. Smysl výroku je zřejmý. Výrok nemá na zřeteli zánik Čsl. republiky jako samostatného státu a přivtělení jejího území k sovětskému Rusku, nýbrž zánik Čsl. republiky jen jako státu demokraticko-republikánského, přeměnu Čsl. republiky v říši téže státní formy, jakou má sovětské Rusko, ve stát s diktaturou proletariátu nebo s vládou výlučně malorolníků a dělníků. Proto je nemístnou i další výtka směšnosti onoho výroku a bezpředmětnou úvaha stížnosti, že Čsl. republika, přesněji její území, nebyly nikdy územím ruským a že sovětské Rusko neprohlásilo nikdy zájem na zániku Čsl. republiky, jejíhož zániku ani není nutně třeba k úspěšnému životu sovětského Ruska. Stížnost vytýká po této stránce ještě dále, že by se byl rozsudek mohl pokusiti o »nějakou logickou konstrukci pobuřování« jen, kdyby byl závadný nápis vyvěšen spolu s nápisem kritisujícím demokraticko-republikánskou formu čsl. státu, nebo jiným způsobem uveden v souvislost s platným režimem Čsl. republiky. Avšak výtka ta zkoumá jen dostatečnost toho, co bylo podkladem onoho výroku pro výrok ten, nedbajíc zásady § 258 tr. ř., že nalézací soud není ve své skutkově zjišťovací činnosti, tudíž ani při výkladu souzených projevů, vázán průkazními pravidly. Přímý nedostatek logické souvislosti mezi podkladem výroku (souzeným nápisem a ostatními výsledky hlavního přelíčení) a výrokem samým tu není; i za šetření zásad logického myšlení lze z předpokladu, že někdo projevil sympatii s cizím státem, dospěti k závěrům, že má zálibu ve státní formě tam platné, naproti tomu však že má v nelibosti jinakou státní formu, platnou v tuzemsku, a že — stal-li se projev veřejně — hledí onu zálibu a tuto nelibost rozšířiti, neboli proti tuzemské ústavě pobuřovati. Právním statkem, který jest ve směru souzenou trestní věcí dotčeném chráněn ustanovením § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., není ovšem politický názor toho neb onoho jednotlivce, nýbrž demokraticko-republikánská forma čsl. státu. Než jiným názorem neřídil se (jak z rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku zřejmo) ani nalézací soud, jenž si ovšem při tom správně uvědomil, že bezpečnost platné ústavy jest ohrožena již snahou vyvolati v osobách, jimž pobuřovací projev svědčí, nepříznivé smýšlení k státu, přesněji ku platné formě státu, snahou směřující k přeměně politického smýšlení oněch osob ze stavu vážnosti i ku platné ústavě ve stav nevážnosti a nepřízně, ne-li dokonce nepřátelství k ní. Zjišťuje-li tedy rozsudek, že na zábavě byli též účastníci, již nejsou organisováni ve straně komunistické, činí tak patrně proto, by naznačil, že tu byly i osoby, na jichž mysl mohlo býti působeno v tomto protiprávním směru. Dalším rozsudečným zjištěním, že si svědek S. stěžoval, že se nápis dotýká citelně demokraticko-republikánského smýšlení většiny občanstva, poukazuje se k tomu, že protiprávní směr nápisu byl poznán při nejmenším částí osob, jimž svědčil. Je lhostejno, že se setkal v mysli S-a, a snad i jiných osob s nespokojeností, s odporem a s neúspěchem. Stačíť k naplnění skutkové podstaty přečinu, o který jde, ono vzdálené nebezpečí, třebaže nepostoupilo ani až ke skutečnému vyvolání duševního stavu, nepřejícího dalšímu trvání platné ústavy. Mimo to nasvědčují zjištěná stížnost S-ova a skutečnost dále zjištěná, že přes tuto stížnost a přes zákrok obecního strážníka B-a nebyl závadný nápis odstraněn, tomu, že tu byl účel nápisu a úmysl stěžovatelů, které jsou napadeným rozsudkem zjištěny.