Čís. 4272.

Důkaz pravdy musí se krýti s povahou obviňování soukromého obžalobce.
Byl-li soukromý obžalobce viněn ze zneužití veřejné funkce k osobním prospěchům (že se jako člen obecního zastupitelstva a zdravotní komise snažil, by prostřednictvím nemocničního personálu získal co nejvíce pohřbů osob v nemocnici zemřelých pro svůj pohřební ústav), musí se i důkazy, jimiž měla býti dokázána správnost tohoto vinění, nésti k činům, spadajícím do doby, kdy onu funkci zastával.
Výrazy přehánějící a zobecňující (na př. aby celý personál byl mu k službám a by se všechny pohřby děly jeho ústavem) nelze bráti doslovně.
(Rozh. ze dne 21. září 1931, Zm II 333/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 12. června 1930, jímž byl obžalovaný zproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti ve smyslu §§ 488, 491 a 493 tr. zák., po případě pro přestupek zanedbání povinné péče podle § 6 tiskové novely, mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnosti nelze přisvědčiti, pokud se dovolává důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 b) § 281 tr. ř. Jádrem výtky v pozastavené stati jest, že se soukromý obžalobce snažil co nejvydatněji využíti své funkce jako člen obecního zastupitelstva a zdravotní sekce tohoto zastupitelstva ku prospěchům osobním, totiž, by prostřednictvím nemocničního personálu získal co nejvíce pohřbů osob v nemocnici zemřelých. Vychází-li se z této podstaty závadného projevu, jest s hlediska cti soukromého obžalobce bezvýznamné, zda se před tím, než se choval způsobem v článku uvedeným, snažil dostati do zdravotní sekce, čili nic, ano by za těch i oněch okolností zůstalo podstatou pozastaveného útoku na čest vždy obviňování, že se pak v tomto svém oboru veřejnoprávním dopustil jednání s jeho postavením neslučitelného. Tím se stávají bezpředmětnými veškeré ve formálním směru vznesené námitky zmateční stížnosti, směřující proti výroku soudu, že se stěžovatel skutečně snažil dostati se do zdravotní sekce. Zmateční stížnost v dalších svých vývodech poukazuje právem k tomu, že se důkaz pravdy musí krýti s povahou obviňování soukromého obžalobce, a že se tedy, an byl soukromý obžalobce viněn ze zneužití své veřejné funkce k osobním prospěchům, musely i důkazy, jimiž měla býti dokázána správnost tohoto vinění, nésti k činům spadajícím do doby, kdy tuto funkci zastával. Předpokládajíc správnost tvrzení stěžovatelova, že až v březnu 1929 přišel do obecního zastupitelstva, pochybil soud, vyvozuje správnost výtky z toho, že dával Jakubu G-ovi a Janu P-ému za sjednání pohřbů osob v nemocnici zemřelých provise 20—200 Kč; vždyť provise ty dostali G. a P. v letech 1925—1928, až G. musel odejíti, t. j. v květnu 1928, a netýkají se tedy důkazy okolnosti, jejíž pravdivost měla býti dokázána, totiž toho, zda se stěžovatel ve své funkci v obecním zastupitelství od března 1929 choval způsobem mu vytknutým. Leč přes to obstojí výrok soudu, pokud pokládá důkaz pravdy za zdařený. Svědek P. kromě toho udal, že se ho stěžovatel až v červenci 1929 telefonicky ptal, zda někdo nezemřel, načež mu svědek odpověděl, by se šel zeptati v kanceláři, a že mu stěžovatel asi 14 dní potom v kanceláři řekl, že ví (roz. svědek) nejlépe, jak se s mrtvolami obchoduje, že to sám dělá, a dává pohřby Ch-ému a V-ému. Dále zjišťuje soud, že stěžovatel Janu T-ovi podle jeho svědecké výpovědi sliboval za jeho úsluhy chrániti ho svou funkcí v obecním zastupitelstvu a ve zdravotní sekci. Dovozuje-li soud na tomto podkladě, že bylo snahou stěžovatele, by jeho firma byla protěžována před ostatními, a by se všechny pohřby děly jeho ústavem (roz. v době, kdy byl členem obecního zastupitelstva a zdravotní sekce), napadá stížnost marně výtkou podle čís. 5 § 281 tr. ř. tento výrok, pomíjejíc jednak důležitou okolnost, rozsudkem na základě výpovědi svědka P-ého pro rozhodnou dobu zjištěnou, a brojíc jen proti hodnověrnosti svědka T-e lichou výtkou, že se vytasil se svou výpovědí až po několika měsících, ač stížnost není s to prokázati, že již dříve měl T. příčinu se o tomto nepřístojném chování se člena zdravotní sekce zmíniti. Zdála-li se ostatně tato okolnost býti stěžovateli tak nápadnou a důležitou, bylo na něm, by se snažil ji za průvodního řízení dotazy na svědka blíže vysvětliti; neučiniv tak, nemůže opomenutí to doháněti až v řízení zrušovacím. Při tom nezáleží ani na tom, že těmito svědky nebylo potvrzeno, že se stěžovatel domáhal toho, by mu byl celý personál k službám a, by se všechny pohřby děly jeho ústavem; vždyť takové poněkud přehánějící a zobecňující výrazy nelze bráti doslovně, a dospěl i nalézací soud, zjistiv smysl pozastavené stati, k závěru, že jejím účelem bylo soukromému obžalobci vytknouti, že chtěl, by se pohřby »přednostně« dály jeho ústavem, a že výraz o »agentuře« je míněn »obrazově«. Toto zjištění smyslu článku stížnost vůbec nenapadá, musí proto z něho vycházeti i při provádění důvodu zmatečnosti čís. 9 b) § 281 tr. ř.; nečiní-li stížnost tak, snažíc se dokázati, že nebyla prokázána pravdivost výtky, o »všech« pohřbech a o »všech« zaměstnancích nemocnice, neprovádí námitku po zákonu.

Citace:

Čís. 4272. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 468-470.