Čís. 4274.Pobuřování proti státu ve smyslu § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., pokud se týče hanobení ve smyslu § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep., líčil-li komunistický řečník domnělý útisk dělnictva v československé republice buržoasií a vyzdvihoval-li dělnické poměry v sovětském Rusku; pokud tu jde o pobuřování proti státu pro jeho vznik, poukazoval-li u příležitosti 10letého trvání republiky na to, že se v novém státě utvářely poměry dělnictva tak zle a nepříznivě. Veřejný úřad ve smyslu čl. V. zák. čís. 8/1863 nelze stotožňovati s jednotlivými, v době urážky u úřadu činnými úředníky, ani s jich souhrnem. (Rozh. ze dne 22. září 1931, Zm II 340/30.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Metoděje G-y, Františka S-y a Viléma H-y do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 14. května 1930, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými Metoděj G. a František S. přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky, Vilém H. přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, vyhověl však zmateční stížnosti obžalovaného Viléma H-y, pokud napadla rozsudkový výrok, jímž byl tento stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 491 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, zrušil tento výrok o vině a důsledkem toho i výrok o trestu a výroky s tím související jako zmatečné, a zprostil obžalovaného Viléma H-a podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro tento přestupek, který prý spáchal tím, že dne 26. října 1928 v B. veřejně a před více lidmi, neuváděje určitých skutečností, hanil policejní ředitelství v B. a vinil je z opovržlivého smýšlení, totiž ze stranickosti a z nesprávného vykonávání úřední moci, a tím je vydával ve veřejný posměch, a vyměřil mu za zbývající přečin rušení obecného míru podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky nový trest. Důvody: Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. Proti odsouzení obžalovaných Metoděje G-y a Františka S-y pro přečin podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. namítá, že obsah jejich řečí nenaplňuje skutkovou podstatu pobuřování proti státu vůbec, a pro jeho vznik a proti jeho demokraticko-republikánské formě zvláště. Nevychází však ze skutkových předpokladů rozsudku, jak by byla povinna při provedení hmotněprávního zmatku, namítá-li, že pobuřování proti státu nelze shledávati v tom, že »řeči obžalovaných G-y a S-y jsou naplněny výtkami a stížnostmi na domnělý útisk dělnictva v Čsl. republice buržoasií« — ana prý buržoasie není státem; přehlíží, že rozsudek zjišťuje a náležitě odůvodňuje poukazem na souvislost řeči obžalovaného, že obžalovaní užívají slova »buržoasie« záměnou u komunistické strany obvyklou za »stát«, a dále, že obžalovaní (podle přesvědčení nalézacího soudu, v rozsudku rovněž náležitě odůvodněného), ve svých závadných řečech nepravdivě líčili dělnické poměry v republice Čsl. za 10 let jejího trvání, zveličujíce, přehánějíce a překrucujíce skutečnosti, líčili domnělý útisk dělnictva a jednostranně vytýkali vady a nedostatky republiky, která takové poměry trpí, naproti tomu bezpodmínečně a neobmezeně vychvalovali poměry v sovětském Rusku, které se chová k dělnictvu nadmíru příznivě, a že tím vyvolávali ve svých posluchačích silnými prostředky výrazovými nepříznivý vztah a nepříznivé smýšlení proti státu čsl., tedy duševní stav způsobilý k tomu, by se vybil v činech republiku ohrožujících. V této, soudem formálně bezvadně zjištěné činnosti obžalovaných spočívá podstata pobuřování proti státu. Nelze proto shledati v rozsudku právní omyl, vychází-li se ovšem při věcném přezkoumání ze skutkových zjištění rozsudku, což zmateční stížnost z valné části nečiní, a neprovádí tím uplatňovaný hmotně-právní zmatek po zákonu. Rozsudek připouští, že obžalovaní nebyli přítomni čtení resoluce, a nečiní je zodpovědnými za její obsah nebo za účast při jejím sepsání; to však nevadí, by soud nepoužil obsahu resoluce jako pomůcky při výkladu smyslu závadných projevů, vycházeje ze správného názoru, že resoluce předčítané na konci schůze jsou svým obsahem zhuštěným výtahem předcházejících slovních projevů a shrnutím hlavních jejich myšlenek, jak,vyslovuje i rozh. čís. 3511 sb. n. s. Tvrzení zmateční stížnosti, že obžalovaní ve svých řečech mluvili jen všeobecně a podle pravdy o neutěšených poměrech mezdních a o stísněném stavu pracující třídy, že dovoleným způsobem upozorňovali, že dělnictvo musí stupňovati svůj boj o třídní spravedlnost a o zlepšení existenčních poměrů, že se pro své neutěšené postavení nemůže súčastniti oslav 10letého trvání republiky, že při líčení skutkových poměrů nepřeháněli a nepřekrucovali — není vzato z obsahu rozsudku, který podrobným rozborem řeči obou obžalovaných dospívá k formálně bezvadnému závěru, že obžalovaní nepravdivým a drastickým líčením poměrů dělnictva ve státě a zveličováním, přeháněním a překrucováním působili na mysl posluchačů způsobem nepřátelským proti vlastnímu státu. První soud správně uznal, že obžalovaní pobuřovali proti státu pro jeho vznik, zjistiv okolnosti, dopouštějící závěr, že právě ta okolnost, že se nový stát před 10 lety utvořil a slavil své 10leté trvání, byla oběma obžalovaným důvodem k jejich pobuřovací činnosti. Oba obžalovaní totiž poukazovali na to, že dělnictvo v novém státě musí nastoupiti znovu boj za osvobození od jha kapitalismu, že za 10 let Čsl. republiky dělnictvo ví jen to, že se mu daří zle, že proto je nutno vybudovati dělnické hnutí, že zatím, co buržoasie slaví 10leté trvání státu, dělníci bojují o skývu chleba, trpí hlad a jsou vykořisťováni atd. Oba tedy nepříznivě kritisovali následky vzniku samostatného čsl. státu, ukazujíce proti pravdě na to, že se v novém státě utvářily poměry dělnictva zle a krajně nepříznivě. Neprávem namítá zmateční stížnost, že obžalovaní nepobuřovali proti čsl. státu pro jeho demokraticko-republikánskou formu státní, poněvadž prý výrok (G-ův), že již 14. října 1928 dělníci byli pro republiku, ale socialistickou, znamená jen, by v republice socialismus dosáhl plného uplatnění. Než rozsudek, vycházeje ze správného výkladu zákona, vyslovuje, že se obžalovaný G. nejen tímto výrokem, nýbrž i dalším, v rozsudku citovaným výrokem snažil u posluchačů vyvolati nepřátelskou náladu proti nyní platné státní formě demokraticko-republikánské, a nahraditi ji jinou formou, t. j. vládou dělníků, a že také S. svým výrokem: »Je nutno, by byl nastolen řád socialistický« pobuřoval proti dnes platné formě státní. Nezáleží na tom, že jejich výroky (hlavně G-ův) nesměřovaly výslovně proti demokraticko-republikánské formě státní, stačí, že z obsahu jejich řeči vyplývá zřetelně přání, by byla nynější forma státu čsl. nahražena komunistickou republikou po vzoru ruském. Popírajíc, že řeč obžalovaného H-a naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep., namítá zmateční stížnost, že obžalovaný nemluvil vůbec proti státu, že jen žaloval na trudné postavení dělnictva; že neodpovídá za obsah resoluce, při níž nespolupůsobil; že ve výroku o policii nelze spatřovati přestupek podle § 491 tr. zák. a čl. V zák. čís. 8/1863 uváděním ve veřejný posměch. Než, pokud jde o přečin, zjistil prvý soud, že obžalovaný, líče domnělý útisk a domnělé křivdy utrpěné dělnictvem se strany státu jako bilanci desetiletého trvání Čsl. republiky, mluvě o persekuci dělnictva jakož i o tom, že, co neudělá pendrek a četník, dodělá kapitalistická racionalisace, — a uznal na tomto podkladě, vycházeje ze správného výkladu skutkové podstaty onoho trestného činu, právem, že obžalovaný ostrou formou a překrouceným obsahem, tedy surovým a štvavým způsobem vzbuzoval ve svých posluchačích city nevážnosti a neúcty k čsl. státu, který vylíčené jím poměry trpí, tedy republiku hanobil. Že jeho jednání bylo způsobilé zmenšiti vážnost k republice a ohroziti obecný mír v ní, soud zjistil a náležitě odůvodnil. Nebylo proto zmateční stížnosti vyhověti, pokud čelí proti odsouzení stěžovatelů pro přečiny proti zákonu na ochranu republiky. Jest jí však přiznati oprávnění, pokud napadla s hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř. výrok odsuzující obžalovaného Vilému H-u pro přestupek podle § 491 tr. zák. a čl. V zákona čís. 8/1863. Nehledíc k tomu, že výklad slova »vybrakování« v důvodech rozsudku neodpovídá obvyklému pojetí tohoto výrazu v obecné mluvě, jest přisvědčiti zmateční stížnosti v tom, že nelze v něm shledávati hanění policejního ředitelství v B., neboť podle stálé judikatury nejvyššího soudu nelze veřejný úřad stotožňovati ani se souhrnem úředníků v době urážky u úřadu zaměstnaných, natož pak s jednotlivými u něho činnými úředníky nebo zřízenci. V tomto případě šlo dokonce, jak rozsudek zjišťuje, jen o výrok namířený proti úředníkům policejního ředitelství v B. k prohlídce vyslaným, tedy proti nepatrnému počtu úředníků policejního ředitelství. Soud nalézací tedy pochybil, stotožňoval-li tyto úředníky s policejním ředitelstvím, uváděje: »...dotýkal se lidské hodnoty úředníků policejního ředitelství v B. k prohlídce vyslaných, tedy policejního ředitelství.« Z tohoto důvodu bylo obžalovaného Viléma H-u podle § 259 čís. 3 tr. ř. osvoboditi od obžaloby pro onen přestupek.