Čís. 4268.

Pojmu »tajení půtahů« po rozumu prvé věty § 214 tr. zák. odpovídá jakýkoliv positivní čin, jenž směřuje podle úmyslu jednajícího k tomu, by známá mu (jednajícímu) okolnost, jež je způsobilá k objevení zločinu nebo pachatele, zůstala pátrající vrchnosti utajena.
Spadají sem nejen takové činy, podniknuté přímo proti pátrající vrchnosti, nýbrž i jiné činy oné povahy, jimiž má býti křižováno případné usilování pátrající vrchnosti o objevení zločinu nebo jeho pachatelů.
Pokud jde o zločin nadržování zločinu ukrýváním podle § 214 tr. zák., dal-li kdo osobám, o nichž věděl, že se dopustily zločinu (podle § 83 tr. zák.) peněžní prostředky na cestu, by unikly pátrající vrchnosti.
Ke skutkové podstatě zločinu podle prvé věty § 214 tr. zák. se nevyžaduje, by se »tajení půtahů« dálo v době, kdy vrchnost zahájila již ve věci pátrání.
»Pátrající vrchností« ve smyslu § 214 tr. zák. jest prostě vrchnost povinná a povolaná k pátrání.
Osoba, jež se súčastnila hlavního trestného činu, nemůže býti činěna zodpovědnou za zločin podle prvé nebo druhé věty § 214 tr. zák., dopustila-li se nadržování pachateli (nebo účastníku) hlavního trestného činu ke své vlastní ochraně (šlo-li jí o to, neb aspoň též o to, by chránila sebe samu).
Otázka záměru, který pachatel sledoval svým činem, jest otázkou skutkovou.
Pokud nejde o překročení obžaloby, podřadil-li rozsudek podle výroku jednání obžalovaného pod ustanovení prvé a druhé věty § 214 tr. zák., ač obžaloba zněla jen na zločin podle druhé věty § 214 tr. zák.
Nejde o porušení předpisů §§ 262, 263 a 267 tr. ř., působící zmatečnost rozsudku podle § 281 čís. 8 tr. ř., uznal-li sice rozsudek obžalovaného vinným skutkem, jenž byl předmětem obžaloby, avšak podřadil skutek ten pod jiný nebo také jiný trestní zákon, než který naznačovala obžaloba.
Pro posouzení věci v tomto směru jsou rozhodné důvody obžalovacího spisu.
Pohnutku nízkou a nečestnou jest spatřovati i ve snaze pachatelově proraziti se svými stranickými zájmy stůj co stůj, třebas i na úkor veřejného pořádku a nerušeného chodu spravedlnosti ve státě.
(Rozh. ze dne 19. září 1931, Zm I 633/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 19. června 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem nadržování zločinu ukrýváním podle § 214 tr. zák., vyhověl však odvolání státního zastupitelství z nevyslovení ztráty práva volebního a napadený rozsudek změnil v napadené části v ten smysl, že vyslovil ztrátu práva volebního do obcí, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost napadá rozsudek soudu prvé stolice potud, pokud stěžovatel byl jím uznán vinným zločinem nadržování zločinu podle § 214 tr. zák., a uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 8, 5 a 9 a) tr. ř. Dovolávajíc se prv uvedeného zmatku, vytýká rozsudku, že vykročil z mezí obžaloby, uznav stěžovatele vinným zločinem podle prvé a druhé věty § 214 tr. zák., ač prý obžaloba na stěžovatele zněla jen na zločin podle druhé věty § 214 tr. zák. Stížnosti nelze přiznati důvodnost. Předmětem obžaloby je určitý skutek obžalovaného, účast obžalovaného na určitém příběhu, který podle názoru obžaloby přivodil trestný výsledek, nikoli však určitá právní kvalifikace tohoto skutku. (Rozhodnutí čís. 2933 sb. n. s. a j.) O porušení předpisů §§ 262, 263 a 267 tr. ř., působící zmatečnost rozsudku podle § 281 čís. 8 tr. ř., jde podle toho jen, byl-li obžalovaný uznán vinným skutkem, jenž netvořil předmět obžaloby, skutkem, jenž nebyl stíhán původní obžalobou a na nějž nebyla obžaloba rozšířena ani za hlavního přelíčení, nikoli tedy, uznal-li rozsudek sice obžalovaného vinným konkretním skutkem, jenž byl předmětem obžaloby, avšak podřadil skutek ten pod jiný nebo také jiný trestní zákon, než který naznačovala obžaloba. (Rozh. čís. 2367, 3317 a j. sb. n. s.). V souzeném případě záležel skutek obžalobou stíhaný podle důvodů obžalovacího spisu, které jsou pro posouzení věci v tomto směru rozhodné (rozh. čís. 2687 víd. sb.) v tom, že stěžovatel dal dne 23. srpna 1927 dopoledne v P. Josefu K-ovi a Karlu H-ovi, o nichž věděl, že se dopustili zločinu (zločinu podle § 83 tr. zák., spáchaného téhož dne ráno na S. na ministerském radovi Dr. Jaroslavu V-ovi a jeho lidech domácích), opatřiti peníze za tím účelem, by mohli neprodleně odjeti z P. (kam se byli vrátili ze S.) na Moravu. Rozsudek podřadil sice podle výroku zjištěné jím jednání stěžovatelovo pod ustanovení prvé a druhé věty § 214 tr. zák., shledal však, jak vyplývá z rozhodovacích důvodů, závadnou činnost jen ve shora uvedeném konkrétním skutku stěžovatelově, který tvořil předmět obžaloby, takže je zřejmo, že uznal stěžovatele vinným jen tímto konkrétním skutkem. Ježto tudíž rozsudek nevykročil z mezí obžaloby, není tu zmatku podle § 281 čís. 8 tr. ř. Zmateční stížnost ostatně ani netvrdí, že byl stěžovatel uznán vinným skutkem, jenž netvořil předmět obžaloby, nýbrž vytýká jen, že skutek, v němž obžaloba shledala prý jen zločin podle druhé věty § 214 tr. zák., byl v rozsudku podřaděn též pod ustanovení prvé věty uvedeného §, spatřujíc takto zmateční důvod podle § 281 čís. 8 tr. ř. jen v různosti právní kvalifikace, jíž se dostalo skutku obžalobou stíhanému jednak v obžalobě samé, jednak v rozsudku. Tím ovšem podle toho, co uvedeno, nepostřehuje zmateční stížnost podstatu uplatňovaného zmatku a neprovádí jej proto vůbec po zákonu. Nezáleží-li s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 8 tr. ř. na tom, zda se právní kvalifikace, jíž se dostalo skutku obžalobou stíhanému v rozsudku, kryje s právní kvalifikací tohoto skutku v obžalobě či nikoli, netřeba se ovšem obírati ani otázkou, zda je správné tvrzení stížnosti, že obžaloba spatřovala ve skutku, jenž tvoří předmět obžaloby, jen zločin podle druhé věty § 214 tr. zák. (ukrývání zločinců před pátrající vrchností), nikoli tedy i zločin podle prvé věty § 214 tr. zák. (tajení půtahů, jež by mohly vésti k objevení svrchu zmíněného zločinu podle § 83 tr. zák. nebo jeho pachatelů).
Stížnost snaží se ve vývodech, věnovaných číselně uplatňovanému zmatku podle § 281 čís. 8 tr. ř. a zároveň i zmatku podle § 281 čís. 5 tr. ř., také dokázati, že v jednání stěžovatelově nelze spatřovati skutkovou podstatu zločinu podle prvé věty § 214 tr. zák.; tím uplatňuje ve spojení s dalšími vývody v pravdě zmatek podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. Pojmu »tajení půtahů« po rozumu prvé věty § 214 tr. zák. odpovídá jakýkoliv positivní čin, jenž směřuje podle úmyslu jednajícího k tomu, by známá mu (jednajícímu) okolnost, jež je způsobilou k objevení zločinu nebo pachatele, zůstala pátrající vrchnosti utajena; pod onen pojem spadají nejen takové činy, podniknuté přímo proti pátrající vrchnosti, nýbrž i jiné činy oné povahy, jimiž má býti křižováno případné usilování pátrající vrchnosti o objevení zločinu nebo jeho pachatelů (rozh. čís. 2598 sb. n. s. a j.). Stížnost je na omylu, majíc za to, že v souzeném případě nešlo o positivní jednání této povahy. Rozsudek praví, že »stěžovatel dal Josefu K-ovi a Karlu H-ovi, o nichž věděl, že jsou spolupachateli zločinu na S. spáchaného, peněžní prostředky na cestu do Moravy, by unikli pátrající vrchnosti; tím že zatajil skutečnost, že oba dva krátce po činu ze S. do Prahy přijeli; tím že tajil půtah, který by vrchnost mohl vésti k objevení pachatelů s-ského zločinu, hleděl úmyslně překaziti, by půtah ten nepřišel na jevo, a hleděl to stížiti«. Poslední věta, jež znamená podřadění činu v prvých dvou větách zjištěného pod zákon, zjišťujíc zároveň záměr obžalovaného, neprojevuje omyl v použití hmotného práva. Neboť podle oněch skutkových zjištění rozsudkových šlo tu o positivní jednání stěžovatelovo, jež nebylo sice podniknuto přímo proti pátrající vrchnosti, ale směřovalo přece podle úmyslu stěžovatelova alespoň k tomu, by bylo pátrající vrchnosti stíženo zjištění skutečnosti známé stěžovateli, že K. a H. byli dne 23. srpna 1927 ráno, kdy byl onen zločin na S. spáchán, na S. na místě činu, tedy skutečnosti, jež mohla vésti k objevení K-y a H-e jako pachatelů onoho zločinu, takže šlo o positivní jednání stěžovatelovo, jímž mělo býti křižováno alespoň usilování pátrající vrchnosti o objevení řečených dvou pachatelů onoho zločinu, jejichž stopy měly tak býti setřeny. K použitelnosti prvé věty § 214 tr. zák. na čin obžalovaného stačí již to, co tu ze zjištěná rozsudkových a jeho odůvodnění reprodukováno a právně zhodnotěno. Zda bylo správné, když rozsudek podle výroku a snad i podle důvodů — což není zcela jasné, any důvody připouštějí i ten výklad, že nalézací soud shledává v ukrytí K-y a H-e na Moravu jen prostředek k zatajení půtahu ve smyslu prvé věty — uznává obžalovaného vinným také po rozumu druhé věty § 214 tr. zák., — může zůstati stranou, ana by stížnost musila v tomto směru zůstati bez úspěchu, i kdyby bylo k oné otázce odpověděti záporně. Uváží-li se totiž, že rozsudek uznal stěžovatele právem vinným zločinem podle prvé věty § 214 tr. zák., a že nevzal při vyměřování trestu za přitěžující, že stěžovatel spáchal zločin podle § 214 tr. zák. dvojím způsobem, t. j. že spáchal zločin podle prvé i podle druhé věty posléze citovaného ustanovení zákona, nelze důvodně tvrditi, že by nalézací soud byl případ posuzoval v některém směru stěžovateli příznivěji, kdyby byl shledal ve zjištěném jednání stěžovatelově jen skutkovou podstatu zločinu podle prvé věty § 214 tr. zák. Poněvadž tu tedy není vůbec možnosti, by zmateční stížností, pokud napadla rozsudkový výrok odsuzující stěžovatele pro zločin podle druhé věty § 214 tr. zák., bylo přivoděno rozhodnutí stěžovateli příznivější, jest pokládati stížnost v tomto směru za neodůvodněnou. S tohoto hlediska jest označiti za nepodstatné námitky týkající se nedostatku odůvodnění pro předpoklad, že obžalovaný ukryl K-u a H-e na Moravu za účelem jejich alibi.
Námitka stížnosti, že není zjištěno, že v době, kdy stěžovatel předsevzal jednání, v němž rozsudek spatřuje »tajení půtahů«, bylo již vrchností zahájeno pátrání v této věci, je právně bezpodstatná. Účelem ustanovení § 214 tr. zák. je, chrániti výkon spravedlnosti proti jednáním, jichž cílem jest poskytnouti pachateli pomoc po spáchání zločinu. Ohrožení výkonu spravedlnosti může však nastati již v době, kdy vrchnost nezahájila ještě pátrání za účelem objevení zločinu nebo jeho pachatele, a mnohdy je právě činnost zločinci nadržující, jež byla předsevzata ihned po spáchání zločinu, neb alespoň v době, kdy pachatel nebyl vrchnosti ještě znám, účinnější a proto vykonávání spravedlnosti nebezpečnější. Nevyžaduje se tedy ke skutkové podstatě zločinu podle prvé věty k § 214 tr. zák., by se »tajení půtahů« dálo v době, kdy vrchnost zahájila již ve věci pátrání. »Pátrající vrchností« ve smyslu § 214 tr. zák. je prostě vrchnost povinná a povolaná k pátrání; neboť současně se spácháním zločinu nastává povinnost vrchnosti jej stihati. (Rozh. čís. 300, 2886 a j. sb. n. s.). Nezáleží tudíž na tom, že rozsudek nezjišťuje, zda v době, kdy stěžovatel spáchal skutek za vinu mu kladený, bylo již vrchností pátrání zahájeno. Další námitka stížnosti, že stěžovatel nebyl povinen oznámiti, že K. a H. přijeli krátce po spáchání zločinu na S. do P. a, že pak hned na to odjeli na Moravu, je bezpředmětná; neboť rozsudek nezaujímá stanovisko, že stěžovatel byl povinen tyto skutečnosti oznámiti. Vývody k číselně uplatňovanému zmatku podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. snaží se stížnost dokázati, že v jednání stěžovatelově nebylo by lze spatřovati zločin podle § 214 tr. zák. ani, kdyby bylo náležitě zjištěno, že stěžovatel tajil pátrající vrchnosti půtahy, jež mohly vésti k objevení onoho, na S. spáchaného zločinu nebo pachatelů (první věta § 214 tr. zák.), nebo že ukrýval zločince před pátrající vrchností (druhá věta § 214 tr. zák.). Lze souhlasiti s názorem stížnosti v tomto směru, že se dá z ustanovení § 216 tr. zák. dovozovati (závěrem »a minori ad maius«), že osoba, jež se zúčastnila hlavního trestného činu, nemůže býti činěna zodpovědnou za zločin podle prvé nebo druhé věty § 214 tr. zák., dopustila-li se nadržování pachateli (nebo účastníku) hlavního trestného činu ke své vlastní ochraně, šlo-li jí při takovém nadržování o to, neb alespoň též o to, by chránila sebe samu. Zmateční stížnost však chybuje, pokládajíc za právní otázku, zda obžalovaný jednal jen ve prospěch K-y a H-e, a napadá její řešení z důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Neboť otázka záměru, který obžalovaný sledoval svým činem, je otázkou skutkovou, a tu řeší soud ve vlastním oboru působnosti podle volného uvážení všech výsledků průvodního řízení způsobem vížícím soud zrušovací, a tudíž i zmateční stížnost, pokud řešení tomu nejsou důvodně vytýkány vady formální. Proto není zmateční stížnost provedena po zákonu, pokoušejíc se dovoditi, že obžalovaný, odstraňuje K-u a H-e, jednal ve svůj prospěch, pro vlastní záchranu, a chtějíc dolíčiti tvrzenou právní nesprávnost rozsudku na tomto jí samou sestrojeném předpokladu, příčícím se rozsudkovým zjištěním, podle nichž obžalovaný jednal jen ve prospěch řečených pachatelů, a že obžalovanému nešlo při tom zároveň o vlastní jeho ochranu. Po zákonu není provedena zmateční stížnost ani, pokud, ostatně zcela povšechně, popírá proti rozsudkovým zjištěním, že obžalovaný znal čin K-y a H-e a podrobnosti, jež čin ten činí zločinem.
Odvolání veřejného obžalobce z výroku, že nebyla vyslovena ztráta práva volebního, bylo přisvědčiti. Obžalovaný hleděl svým činem ukrýti před vrchností hlavní pachatele odvážného zločinu, ohrožujícího neobyčejnou měrou pokoj a pořádek ve státě. Podnět k tomuto činu zavdala, jak i napadený rozsudek uvádí, skutečnost, že šlo o přívržence fašistického hnutí, v jehož čele byl obžalovaný jako vůdce, a projevuje se tedy jasně v jednání obžalovaného snaha, proraziti se svými stranickými zájmy stůj co stůj, třebas i pa úkor veřejného řádu a nerušeného chodu spravedlnosti ve státě. V této snaze jest spatřovati pohnutku nízkou a nečestnou, neboť tkví v neúctě k veřejnému pořádku a v negaci platného právního řádu. Bylo proto vysloviti ztrátu práva volebního.

Citace:

Čís. 4268. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 461-465.