Čís. 4192.

Ideální souběh zločinu podle § 132 tr. zák. s přestupkem podle § 20 čís. 2 zák. čís. 241/1922 jest vyloučen.
(Rozh. ze dne 6. června 1931, Zm I 320/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 8. února 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem svedení ke smilstvu podle § 132 III tr. zák. a přestupkem vyzývání ke smilstvu podle § 20 čís. 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n., zavrhl, pokud napadla rozsudek pro odsouzení obžalovaného pro zločin podle § 132-III tr. zák.; vyhověl jí však, pokud čelila proti odsouzení pro přestupek podle § 20 čís. 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n., zrušil rozsudek v této části ve výroku o vině a důsledkem toho i ve výroku o trestu a v dalších výrocích s tím souvisejících jako zmatečný, a zprostil obžalovaného podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek podle § 20 čís. 2 zákona čís. 241/1922 sb. z. a n., jehož se prý dopustil tím, že ve V. Ch. vícekráte své vlastní dcery, tedy osoby svěřené jeho dozoru a vychování a nedosáhnuvší 16 let, a to Marii O-ovou od července 1925 a Karolinu O-ovou od června 1927 svedl a přiměl k dopuštění smilných činů. Vzhledem k pravoplatnému výroku rozsudku o vině obžalovaného ve směru zločinu podle § 132 tr. zák. vyměřil obžalovanému nový trest. V otázce, o niž tu jde, uvedl v důvodech:
Zmateční stížnost právem vytýká, že stěžovatel byl odsouzen pro zločin podle § 132 tr. zák. i pro přestupek podle § 20 odst. 2 zák. čís. 241/1922 sb. z. a n; Skutkovým podkladem rozsudkového výroku i pro zločin podle § 132 tr. zák., i pro onen přestupek jest zjištění, že obžalovaný vícekráte své vlastní dcery Marii a Karolinu, nedosáhnuvší ještě 16 let a svěřené jeho dozoru a vychování, svedl a přiměl k dopuštění smilných činů. Nalézací soud patrně přehlédl ustanovení posl. odst. § 20 čís. 2 cit. zák., že platí přísněji trestný předpis obecného trestního zákona, lze-li trestný čin pachatelův právně pod něj podřaditi, byť i jinak svými znaky naplňoval skutkovou podstatu onoho přestupku. Podle zákona jest výslovně vyloučena možnost ideálního souběhu zločinu podle § 132 a přestupku podle § 20 čís. 2 zák. čís. 241/1922 sb. z. a n., když touž činností pachatel svede a přiměje k dopuštění smilných činů osoby nedosáhnuvší 16 let, současně však též svěřené jeho dozoru a vychování. Trestný čin obžalovaného byl takto zjištěním zákonných znaků zločinu § 132 tr. zák. a podřaděním pod tento právní hmotněprávní předpis zcela vyčerpán a zhodnocen. Rozsudek trpí tudíž zmatečností podle § 281 čís. 10 tr. ř., a jest jej v oné části výroku o vině zrušiti, současně však v důsledku toho zrušiti také výrok o trestu a další výroky s ním související; na základě skutkových zjištění prvého soudu lze ihned (§ 288 čís. 3 tr. ř.) obžalovaného zprostili podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek podle § 20 čís. 2 cit. zák., a za zbývající právoplatné již odsouzení pro zločin § 132 tr. zák. vyslovili nový trest.

Citace:

č. 4192. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 306-307.