Čís. 97 dis.

Jest uznati na služební přečin, nikoliv jen na nepřístojnost, je-li provinění soudce podle způsobu, stupně neb opakování a přitěžujících okolností takové, že nepřipouští, by vinník byl ponechán na dosavadním služebním místě nebo ve službě vůbec.
Jsou-li tu tyto předpoklady, jest porušení služebních povinností soudcem kvalifikovati za služební přečin i tenkráte, jednal-li vinník lehkomyslně. Spadá sem, představil-li se obviněný komusi jako auskultant, upozornil ho na to, že ho vyslýchal v určité trestní věci, žádal a přijal od něho zápůjčku a pustil se s ním do hovoru o stavu oné věci.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1929, Ds I 14/29.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech soudcovských úředníků nevyhověl po neveřejném líčení odvolání obviněného do kárného nálezu kárného senátu vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 1929, jímž byl odvolatel uznán vinným služebním přečinem podle § 2 zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce právní namítá odvolání především, že ve skutcích, jichž se obviněný podle zjištění kárného nálezu dopustil, bylo by lze spatřovati porušení služebních povinností obviněného jen, kdyby byl obviněný zápůjčku na H-ovi vymohl předstíráním vlivu na vyřízení trestní věci. Tento právní názor odvolání je právně mylný. Kárný nález shledává ve zjištěném jednání obviněného porušení služebních povinností, uložených obviněnému § 47 soudní instrukce ze dne 3. května 1853, čís. 81 ř. zák., a to porušení povinností, jež obviněný měl jako soudce mimo úřad. O porušení těchto povinností jde, dopustil-li se soudce mimo úřad něčeho, co jest způsobilým otřásti důvěrou v jeho soudcovskou úřední činnost nebo snížiti vážnost stavu soudcovského. Porušení těchto povinností lze se tudíž dopustiti též jiným způsobem než předstíráním vlivu na vyřízení určité právní věci k vůli dosažení poskytnutí zápůjčky. Další námitku odvolání, že skutečnost, že se obviněný představil H-ovi jako auskultant, nezakládá o sobě porušení služebních povinností obviněného, jest označiti za bezpředmětnou, poněvadž kárný nález neshledává porušení služebních povinností, uložených obviněnému § 47 cit. soudní instrukce již v tom, že se obviněný představil H-ovi jako auskultant, nýbrž spatřuje je v tom, že obviněný, představiv se při své první návštěvě H-ovi a upozorniv ho na to, že ho vyslýchal v trestní věci K-ové, žádal a přijal od H-e zápůjčku 200 Kč, již splatiti vůbec nezamýšlel, a dále v tom, že se obviněný při druhé návštěvě u H-e pustil s ním do hovoru o stavu této trestní věci a, učiniv mu při tom nesprávné údaje o výsledku trestního řízení proti K-ové, žádal a přijal znovu od H-e zápůjčku, na jejíž zaplacení vůbec nepomýšlel. Namítá-li dále odvolání, že kárný nález sice zjišťuje, že se obviněný odvolával H-ovi na své úřední postavení a na svoji úřední činnost, že však nezjišťuje, jakých slov obviněný při tom užil, jest mu připomenouti, že kárný nález béře, jak plyne z jeho důvodů, za prokázáno, že se obviněný představil H-ovi při své první návštěvě u něho jako Dr. R. a tázal se ho, zda se na něho pamatuje, že ho (H-e) vyslýchal na Pankráci v trestní věci K-ové.
Neodůvodněná jest i námitka odvolání, že zjištěné jednání obviněného naplňuje jen skutkovou podstatu nepřístojnosti podle § 2 zák. ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák., nikoli tedy skutkovou podstatu služebního přečinu podle téhož ustanovení zákona, protože prý tu šlo nanejvýš o lehkomyslné jednání obviněného. Kárný zákon pro soudce ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. zák. nestanoví přesně hranici mezi nepřístojností a služebním přečinem. Podle § 2 tohoto zákona je porušení povinností, uložených soudcům úřadem nebo služební přísahou trestati buď pořádkovými nebo kárnými tresty podle toho, zda se porušení povinností jeví pouhou nepřístojností či vzhledem ke způsobu, stupni, opakování neb okolnostem přitěžujícím služebním přečinem. Při uvažování, zda v tom kterém případě jde o nepřístojnost či o služební přečin, jest přihlížeti k ustanovením §§ 3 a 6 cit. zákona o trestech. Kdežto § 3 tohoto zákona stanoví na nepřístojnost tresty napomenutí a důtky, jest podle § 6 téhož zákona trestem na služební přečin přeložení ve stejné hodnosti na jiné služební místo bez nároku na náhradu útrat přesídlení, nebo přesazení na dočasný odpočinek, nebo propuštění ze služby. Z citovaných ustanovení §§ 2 a 6 kárného zákona pro soudce vyplývá, že jest uznati na služební přečin, jest-li provinění soudce podle způsobu, stupně nebo opakování a přitěžujících okolností takové, že nepřipouští, by vinník byl ponechán na dosavadním služebním místě nebo ve službě vůbec. (Rozh. č. 23 dis. sb. n. s.) Jsou-li tu tyto předpoklady, jest porušení služebních povinností soudcem kvalifikovati za služební přečin i tenkráte, jednal-li vinník lehkomyslně. Posuzují-li se však činy, jichž se obviněný podle skutkových zjištění kárného nálezu dopustil, s těchto hledisek, nelze kárnému nálezu důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci, shledal-li ve zjištěných skutcích obviněného služební přečin podle § 2 cit. kárn. zákona; neboť zjištěné jednání obviněného uzavírá v sobě hrubé a opakované porušení služebních povinností obviněnému § 47 soudní instrukce ze dne 3. května 1853, čís. 81 ř. zák. uložených. Za tohoto stavu věci nebylo lze odvolání směřujícímu proti výroku kárného nálezu o vině vyhověti.

Citace:

Čís. 97 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 827-829.