Čís. 3374.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Republika může býti hanobena (§ 14 čís. 5 zákona) i řečí rázu politického, zejména, jde-li o příslušná strany, která se staví veřejně proti republice; ráz hanobení není vyloučen ani při takových výrocích, jejichž obsah byl by za jiných okolností jen oprávněn kritikou, vysvítá-li z okolností případu snaha pachatelova vzbuditi city nevážnosti, neúcty a pohrdání, surovosti a štvavosti; subjektivní stránka.
Spadá sem, tvrdí-li se o republice, že vládne pendrekem a persekucí, že nadržuje kapitalismu a že pěstuje militarismus.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1929, Zm II 432/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. září 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. tvrdí zmateční stížnost, že prokázané výroky obžalovaného, pronesené na politické schůzi v den 1. května, znamenaly jen kritiku poměrů, že nebyly vůbec hanobením republiky, zvláště ne surovým a štvavým hanobením, obžalovaný že si alespoň nebyl toho vědom ani neměl nikdy takového úmyslu. Popírá dále způsobilost jeho řeči snížiti vážnost republiky, dovolávajíc se při tom výpovědí svědků S-y a V-a a poukazujíc na to, že četnický strážmistr, ač jest četnictvu zákon na ochranu republiky znám a četnictvo oznamuje svědomitě i nejmenší přestupek, ba i takové činy, u nichž jsou jen půtahy trestnosti, trestní oznámení proti němu ve svém hlášení neučinil. Poukazem na to, že svědkové F. a H. nic štvavého a surového neslyšeli, dovozuje posléze, ze řeč nebyla štvavá a surová. Zmateční stížnost je z části neodůvodněná, z části není provedena po zákonu. Hanobení republiky bylo ve zjištěných výrocích obžalovaného shledáno právem, neboť není vyloučeno při řeči politické; naopak může býti politická řeč, zvláště u strany, jež se staví veřejně proti republice, jak rozsudek nalézacího soudu správně zjišťuje, nejvhodnějším podnětem k výrokům hanobícím, v nichž se jeví snaha zahladiti neb aspoň oslabiti v posluchačích city dobrého smýšlení o republice tím, že se jim buďto přímo o ní aneb o jejích veřejnoprávních zřízeních sdělují okolnosti, nesrovnatelné se všeobecně uznávaným a žádoucím postavením republiky jakožto státu ať již v poměru k vlastnímu obyvatelstvu nebo v poměru ke státům jiným. Tento ráz »hanobení« není podle způsobu a vyjádření se řečníkova, podle účelu jeho řeči a podobných bližších okolností činu vyloučen ani při takových výrocích, jejichž obsah byl by za jiných okolností jen oprávněnou kritikou, jakmile právě z bližších okolností, za nichž byly výroky ty proneseny, vysvítá snaha pachatelova nikoli napraviti tyto poměry, o něž jde oprávněné kritice, nýbrž vzbuditi city neúcty, nevážnosti a pohrdání, čímž právě se vyznačuje hanobení. Tento ráz dodává výrokům, jež by jinak mohly snad býti pojímány jako oprávněná kritika, zejména právě způsob zákonem vyžadovaný — buďto že pachatel vědomě užívá hrubých prostředků, působících ostrou, prudkou formou nebo přehnaným a překrouceným obsahem (způsob surový), anebo takového způsobu vyjadřování, v němž pachatelova tendence vzbuditi nepřátelské zaujetí proti napadenému předmětu zvláště vystupuje do popředí, zatlačujíc do pozadí případné důvody věcné (způsob štvavý). Tohoto způsobu svého hanobení si pachatel ovšem i subjektivně musí býti vědom a náleží zjištění jeho vědomí nutně ke skutkové podstatě. Všechny tyto znaky hanobení republiky způsobem surovým a štvavým však nalézací soud výslovně zjistil; příčí se jistě uznávaným demokratickým zásadám o úkolech spravedlivého státu, tvrdí-li se o republice, že vládne pendrekem a persekucí a že nadržuje kapitalismu, příčí se i mezinárodním vztahům a všeobecně uznávaným mírovým snahám výtka pěstování militarismu a jsou proto takové předhůzky způsobilé vzbuditi v posluchači neúctu, nevážnost a pohrdání proti i takovému státu; jsou tu i hrubé prostředky ve výrazu o vládě pendrekem (způsob surový); o věcném zájmu obžalovaného na nápravě vytýkaných poměrů, jenž by z jeho výtek činil snad aspoň subjektivně oprávněnou kritiku, nemůže býti řeči proto, že obžalovaný nevytýkal určité skutečnosti, tím méně uvažoval o jejich nápravě, nýbrž všeobecnými frásemi o vládě pendreku, o persekucí, o nadržování kapitalismu i a o pěstování militarismu, které se u nekritického posluchače z tříd sociálně slabších a proto na jakýkoliv útisk živě reagujících pravidelně nemíjejí s účinkem, zřejmě jen hleděl vzbuditi v nich pocit útisku a utrpěné křivdy se strany státu, které nutně budí onu neúctu, nevážnost a pohrdání proti státu, tudíž republiku hanobí. Zjišťuje-li rozsudek, že ono hanobení mělo za účel poštvati proti republice dav posluchačů a snížiti její vážnost, je tím zjištěno zmateční stížností postrádané vědomí pachatelovo, že jde o hanobení republiky způsobem při nejmenším štvavým, neboť zjištěný účel pachatelův, poštvati proti republice, nutně předpokládá, že si uvědomil i vhodnost a způsobilost použitého prostředku k docílení štvavého účinku, tudíž štvavý způsob hanobení. Vědomí o hrubosti použitých výroků se zřetelem na jejich notorickou trivialitu netřeba ani zvlášť výslovně zjišťovati, podává se z výroků samých. Jest tedy zmateční stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 3374. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 36-38.