Čís. 3369.

Zrušení rozsudku podle § 33 tr. ř. pro vadnost, jelikož se rozsudek nezabývá základním znakem skutkové podstaty trestného činu (úmyslem způsobiti škodu při podvodu), a proto, že soud nepoužil § 265 tr. ř. a nepostupoval podle ustanovení § 6 čís. 4 zák. o podmíněném odsouzení.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1929, Zm I 752/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem; Rozsudkem okresního soudu v Plánici ze dne 21. března 1928, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podvodu podle § 197 a 461 tr. zák., byl porušen zákon v ustanoveních §§ 197 a 461 tr. zák., § 265 tr. ř. a § 6 čís. 4 zákona ze 17. října 1919, č. 562 sb. z. a n., rozsudek se zrušuje a věc se odkazuje okresnímu soudu v Plánici k novému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Plánici ze dne 21. března 1928 byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podvodu podle §§ 197, 461 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v říjnu 1926 lstivým předstíráním a jednáním uvedl hostinského J. N-e v P. v omyl, uváděje, že zaplatí, až
dostane vyplacenou zálohu na životní pojistku, kterou uzavřel, a že pak bez zaplacení odešel, čímž J. N. školu na svém majetku 200 Kč nepřevyšující utrpěl. Rozsudek vešel v moc práva. Důvody rozsudku uvádějí, že soud vzal na základě výpovědí svědků Josefa a Marie N-ových, kteří seznali, že obžalovaný, když měl platiti útratu 107 Kč, lstivě jim předstíral, že uzavřel životní pojistku s Dr. E-em na 50000 Kč, že je třeba ještě podpisu jeho paní a že pak dostane vyplacenou zálohu a že zaplatí, a Dr. E. E-a, který seznal, že pojistku s obviněným neuzavřel, nýbrž že si dal učiniti písemnou nabídku, protože se H-a nemohl zbaviti, za prokázáno, že se obviněný dopustil přestupku podle §§ 197 a 461 tr. zák., a že ho proto uznal vinným. V rozsudku dále uvedeno doslovně toto: Protože čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, vyslovena ztráta práva volebního do obcí, a protože obviněný byl pro týž delikt již jednou odsouzen a přiznáno mu bylo dobrodiní podmíněného odsouzení a obviněný spáchal týž čin z pohnutek nízkých a nečestných, není naděje na polepšení bez výkonu trestu a, proto nemohlo mu býti přiznáno podmíněné odsouzení. Rozsudek jest vadným především z toho důvodu, že se vůbec neobírá základním znakem skutkové podstaty podvodu, úmyslem způsobiti škodu; neníť tato náležitost ani vytčena ve výroku rozsudku, aniž jest o ní zmínka v rozsudkových důvodech. Rozsudek zjišťuje jen lstivé předstírání a, že oklamaný utrpěl škodu. To však nestačí ke skutkové podstatě, nýbrž musí býti zjištěn i úmysl obviněného k poškození oklamaného a, že škoda měla nastati (nebo povstala) ze lstivého předstírání, že oklamaný lstivým předstíráním obviněného byl pohnut k jednání neb opomenutí, z něhož pro něho škoda buď na majetku nebo na právech měla nastati. Také v tomto směru zavdává rozsudek podnět k pochybnostem, neboť podlé výroku pozůstává lstivé předstírání obviněného v tom, že uváděl, že zaplatí, až dostane vyplacenou zálohu na životní pojištění, jež uzavřel. Podle důvodů rozsudkových tak uváděl teprv, když měl platiti, tedy, když útratu (cech) 107 Kč již byl udělal. Soud nepřihlížel při tom k odchylnému v podstatě údaji trestního oznámení, že když útrata obviněného činila kolem 40 Kč a poškozený obviněného o placení upomínal, obviněný prohlásil, že mu zaplatí, jakmile obdrží od Dr. E-a prvou splátku na pojištění, které s ním uzavřel. Podle toho by uvedení poškozeného v omyl lstivým předstíráním spadalo do doby dřívější, než jak rozsudek za to má, a má proto přesné zjištění, kdy se obviněný lstivého předstírání dopustil, důležitý význam pro posouzení příčinné spojitosti lstivého přestírání s nastalou škodou, po případě i pro posouzení úmyslu, jaký obviněný se lstivým předstíráním spojoval. Obviněný podvodný úmysl popírá, tvrdě, že jde jen o poměr soukromý. Bylo proto povinností soudu, by se oněmi otázkami zabýval a skutková zjištění pro zodpovědění otázek těch učinil. Z toho, co rozsudek uvádí, skutková podstata podvodu ještě neplyne a spočívá proto odsuzující výrok na nesprávném pojetí ustanovení § 197 a 461 tr. zák.
Rozsudek jest však závadným i v druhém směru: Čin byl podle správného zjištění rozsudku spáchán v říjnu 1926. Podle trestního lístku byl obviněný odsouzen rozsudkem okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. ledna 1927 pro přestupek podvodu podle § 461 tr. zák. do vězení na 5 dní podmínečně; podle trestních spisů okresního soudu v Prachaticích jsou údaje trestního lístku správné, zkušební doba běží do 10. února 1929. Poněvadž čin, pro nějž byl obžalovaný odsouzen rozsudkem okresního soudu v Plánici, byl spáchán před vynesením rozsudku okresního soudu v Prachaticích, měl okresní soud v Plánici při výměře trestu použiti ustanovení § 265 tr. ř., což se však nestalo. Tato chyba měla v zápětí druhou chybu: rozsudek odepírá podmíněný odklad výkonu trestu s odůvodněním, »že obviněný pro týž delikt byli již jednou odsouzen podmíněně a obviněný spáchal týž čin z pohnutek nízkých a nečestných«. Rozsudek sice neuvádí, který to byl rozsudek, jímž byl obviněný již jednou pro týž čin odsouzen podmínečně, než podle obsahu spisů jde bez pochyby o řečený rozsudek okresního soudu v Prachaticích. Poněvadž činí uvedený v rozsudku okresního soudu v Plánici, byl spáchán před vydáním rozsudku okresního soudu v Prachaticích, jest odůvodnění odepření podmíněného odkladu výkonu trestu právně mylné a mělo býti postupováno podle ustanovení § 6, čís. 4 zákona ze 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Bylo proto podle § 33 ve smyslu §§ 292 a 479 tr. ř. uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 3369. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 24-26.