Čís. 3459.

Zodpovědnost redaktora periodického tiskopisu za zanedbání povinné péče (čl. III zák. čís. 142/1868) nastává teprve, když bylo započato s rozšiřováním tiskopisu.
»Rozšiřováním« je každé úmyslné jednání, jímž se činí tiskopis přístupným individuelně neobmezenému počtu osob; stačí, že zabavené výtisky ležely ve veřejně přístupné nádražní prodejně.
Pobuřování proti demokraticko-republikánské formě státní ve smyslu § 14 čís. 1 zák. na ochranu republiky vychvalováním sovětské ústavy jako vzoru a ideálu a výzvou k následování příkladu ruských dělníků a rolníků.
Není zapotřebí, by pachatel (§ 14 čís. 1 zák. na ochr. rep.) doporučoval k dosažení svého účelu použití prostředků násilných (v tomto případě by šlo o zločin § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep.); pachatele nevyviňuje, že myšlenky jím pronášené odpovídají »tendenci« komunistické strany, ani, že byly již jinými beztrestně hlásány a bezzávadně prošly tiskovou censurou.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1929, Zm II 335/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 25. května 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné péče ve smyslu čl. III. čís. 1 zák. čís. 142 ř. zák. z roku 1868 v doslovu § 42 zákona na ochranu republiky čís. 50 sb. z. a n. z roku 1923.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodu zmatečnosti čís. 4 a 9 a § 281 tr. ř. Ve směru formálním (čís. 4 § 281 tr. ř.) vytýká, že soud nalézací zkrátil obžalovaného v právu obhajoby tím, že zamítl průvodní návrh obhájce při hlavním přelíčení, by byli vyslechnuti majitel nádražní prodejny v P. a četnický strážmistr, který v této prodejně zabavil tři výtisky »S.«, za svědky o tom, že majitel prodejny neměl výtisky »S.« ještě přichystané k prodeji. Pokud zmateční stížnost uvádí průvodní větu odchylně a s dodatkem, který není zapsán v protokole o hlavním přelíčení: »Ba naopak, že ještě ležely v páskách zabaleny, jak přišly z tiskárny«, nelze k němu přihlížeti, poněvadž pro otázku, jak zněl průvodní návrh, jest jedině rozhodným zápis v protokolu o hlavním přelíčení. Výtka není odůvodněna; zmateční stížnost vychází sice ze správného právního předpokladu, že podle ustanovení odst. čtvrtého čl. III. zák. čís. 142/1868 zodpovědnost redaktora periodického tiskopisu za zanedbání povinné péče ve smyslu čís. 1 téhož článku III. nastává teprve, když bylo započato s rozšiřováním tiskopisu, a dovozuje (rovněž správně) že podle § 6 tisk. zák. čís. 6/1863 k pojmu rozšiřování se vyžaduje, by předem bylo učiněno nějaké opatření, jímž by se závadný článek mohl dostati na vědomost obecenstva — (přesněji řečeno, že zákon rozumí rozšiřováním každé úmyslné jednání, jímž se činí tiskopis přístupným individuelně neobmezenému počtu osob) — přehlíží však, že rozsudek zjišťuje, že byla již učiněna jistá opatření, umožňující, by se zabavené číslo »S.« mohlo dostati na vědomost čtoucího obecenstva, že již bylo počato s rozšiřováním ve smyslu zákona. Zjišťuje totiž rozsudek jednak, že z celkového nákladu konfiskovaného čísla v počtu 1800 výtisků bylo nalezeno a zabaveno 1003 kusů v tiskárně (připravených k expedici), 794 kusy na nádraží »odesílané drahou do H.« a že tři zbývající výtisky byly zabaveny v nádražní prodejně v P. Pokud jde o oněch »odesílaných« drahou 794 kusů, byly tyto výtisky podle obsahu četnické zprávy, o kterouž se opírá dotyčné zjištění rozsudku, dokonce již odeslány drahou z P. do H., zásilka však byla na telefonické dožádání četnické stanice p-ské v Ř. na nádraží zadržena a odeslána zpět do P. Že všecka tato opatření, zejména však obě poslední znamenají již započaté rozšiřování ve smyslu § 6 tisk. zák., plyne prostě z toho, že měla vesměs za účel umožniti a také umožňovala, by se zabavený časopis dostal do rukou odběratelů a čtenářů; jest proto lhostejno, zda byly ony tři výtisky zabavené v prodejně (ať v páskách či bez pásky nebo vůbec nějak zvláště a nápadně) »připraveny k prodeji« čili nic, rozhodné je a stačí, že ležely ve veřejně přístupné prodejně nádražní a že již toto opatření stačilo, by se obsah zabaveného článku mohl snadno dostati na vědomost kupujícího a čtoucího obecenstva, tím spíše, an obžalovaný sám netvrdí, že snad tyto výtisky byly v prodejně uschovány a pro kupující nepřístupny. Bylo proto zbytečné prováděti navržený důkaz o okolnosti pro otázku viny nerozhodné.
Po věcné stránce (čís. 9 a § 281 tr. ř.), namítá stěžovatel, že zabavená věta »Učte se... až... jejich příkladů« neobsahuje útok proti demokraticko-republikánské formě Čs. republiky, že proto nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. republiky, a že tedy obžalovaný byl neprávem odsouzen pro přečin podle § 42 téhož zákona. Smysl závadné věty prý byl, by se demokratickým způsobem, na půdě parlamentu usilovalo o změnu ústavy demokraticko-republikánské na sovětskou, poněvadž pisatel jest přesvědčen, že »převážné části obecenstva« jest tato ústava vítanější než dosavadní; doporučuje ústavu sovětskou, neradil prý pisatel nijak, by se k provedení změny použilo násilných prostředků; tendence článku prý odpovídala »všeobecně známé tendencí legální, úředně povolené strany komunistické«. Z těchto důvodů prý nemůže býti řeči o útoku na demokraticko-republikánskou formu státu československého a tudíž ani ne o skutkové podstatě § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. Než zmateční stížnost jest na omylu. Pokud jde o smysl závadného článku, neshledal ani soud nalézací v zabavené větě výzvu k použití násilí a neshledal v ní proto skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. (podněcování k zločinu § 1 téhož zák., t. j. k násilné změně ústavy republiky, pokud jde o demokraticko- republikánskou formu státní), zjistil však, že článek veřejně pobuřuje proti demokraticko-republikánské formě státní tím, že »pochvaluje výsledky sovětského svazu a vyzývá obecenstvo tohoto státu, by vše učinilo, by mohlo následovati příkladu ruských dělníků, čímž je řečeno, by na místo demokraticko-republikánské formy státní postavili sovětskou diktaturu«. Z tohoto zjištění, jímž jest soud zrušovací vázán, a z něhož by měla vycházeti i zmateční stížnost, kdyby správně, po zákonu byla provedena, plyne, že pisatel svým článkem, tím, že vychvaloval sovětskou ústavu, vládu dělníků a rolníků, jako vzor a ideál hodný následování, a přímo vyzýval své čtenáře, by vše učinili, následovali příkladu ruských dělníků a rolníků a přičinili se o změnu dosavadní ústavy jako nevyhovující, dělnictvu nepříznivé, těmito silnými prostředky snažil se poštvati čtenáře proti republice, vyvolati v nich nepříznivé smýšlení a nepříznivý duševní stav proti demokraticko-republikánské ústavě, tedy statku chráněnému v § 14 čís. 1 uv. zák. Není zapotřebí, by pisatel doporučoval k dosažení svého účelu použití prostředků násilných, poněvadž by se v tomto případě jednalo o zločin podle § 15 čís. 3, jak již bylo výše řečeno. Pisatele by neomlouvalo, že myšlenky jím pronášené, odpovídají »tendenci« komunistické strany, stejně jako by ho nečinilo beztrestným, že myšlenky jím pronášené byly již jinými beztrestně hlásány nebo bezzávadně prošly tiskovou censurou; odpovídáť bezvýhradně za obsah svého projevu, — obžalovaný pak, jako odpovědný redaktor za to, že zanedbal pozornost, při jejímž povinném užití nebyl by tiskopis s trestným obsahem vytištěn. V podřadění obsahu zabaveného článku pod trestní ustanovení § 14 čís. 1 zák. na ochranu republiky není tudíž právního omylu. Poněvadž pak jsou v rozsudku bezvadně zjištěny i ostatní náležitosti pro odsuzující výrok ve smyslu § 42 uv. zák., bylo zmateční
Trestní rozhodnutí XI. 16 stížnost, pokud směřuje proti výroku o vině, zavrhnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

Čís. 3459.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 259-262.