Čís. 3695.

Na rozdíl od vychvalování zločinu, jež se může vztahovati i na zločin ještě nespáchaný, předpokládá vychvalování neb oslavování pachatele zločinu (§ 16 čís. 2 zák. na ochr. rep.), že zločin byl již spáchán.
Nespadá sem oslavování sebe jako budoucího pachatele zločinu, není-li v pachatelově činnosti i vychvalování zločinu, třebas i takového, jenž má býti teprve spáchán.
Stala-li se zmateční stížnost, uplatňující, že čin měl býti kvalifikován za přečin čís. 2, nikoliv za přestupek čís. 1 § 11 zák. na ochr. rep., bezpředmětnou vzhledem k čl. I (a VII.) rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928, jest trestní řízení v tomto směru zastaviti.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1929, Zm I 585/28.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po neveřejném ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 10. srpna 1928, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným jen přestupkem podle § 11 čís. 1 zákona na ochranu republiky čís. 50/1923 sb. z. a n., nikoliv zločinem podle § 16 čís. 2 po případě přečinem podle § 11 čís. 2 téhož zákona, pokud se domáhala podřadění jednání obžalovaného pod ustanovení § 16 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Pokud šlo již jen o trestný čin podle § 11 zákona na ochr. rep., zastavil řízení podle čl. I. rozhodnutí presidenta republiky o amnestii ze dne 19. října 1928. Tím stala se stížnost domáhající se kvalifikace činu za přečin — místo za přestupek podle § 11 cit. zák. bezpředmětnou.
Důvody:
Zmateční stížnost, domáhající se toho, by byl obžalovaný uznán vinným ve smyslu obžaloby zločinem podle § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep., uplatňuje proti rozsudku, jenž kvalifikuje žalobní čin jen za přestupek § 11 čís. 1 zák. na ochr. rep., důvody zmatečnosti čís. 5 a 9a) — správně 10 — § 281 tr. ř. Ve směru formálním (čís. 5 § 281 tr. ř.) vytýká — aspoň zřejmým poukazem — že soud nepřihlíží k seznání svědka Jaroslava T-ého, který udal, že myslí, že závadná slova obžalovaného byly jenom tlachy za tím účelem pronesené, by se obžalovaný před přítomnými spolutrestanci dělal slavným. Výtka není podstatná, poněvadž soud nemusel přihlížeti k výpovědi svědka T-ého, přes to, že byla čtena při hlavním přelíčení, ježto ono seznání netýká se okolnosti pro otázku viny rozhodné. Trestného činu podle § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep. se dopouští, kdo buď veřejně vychvaluje nebo schvaluje zločin uvedený v §§ 1, 2, 7, 8 zák. na ochr. rep., nebo kdo veřejně vychvaluje neb oslavuje pachatele takového zločinu. Obžaloba vinila obžalovaného jen, že svými slovy vychvaloval zločin. Pro skutkovou podstatu tohoto deliktu jest však okolnost potvrzená svědkem T-ým lhostejná, ježto se týká jen pohnutky, proč obžalovaný pronesl závadný výrok, takže soud ji směl pominouti mlčením. Mohla by ovšem míti význam pro otázku, zda chtěl obžalovaný svými slovy vychvalovati (oslavovati) pachatele zločinu, avšak jen tenkráte, kdyby byl skutečně pachatelem zločinu uvedeného v §§ 1, 2, 7, 8 zák. na ochr. rep., poněvadž na rozdíl od vychvalování zločinu, jež se může vztahovati i na zločin ještě nespáchaný, vychvalování nebo oslavování pachatele zločinu předpokládá již pojmově, že zločin byl již spáchán; nelzeť mluviti o pachateli, dokud nebyl spáchán neb aspoň podniknut čin; vždyť musí býti právě úmyslem vinníkovým, by vychvaloval neb oslavoval pachatele za jeho čin, buď že tímto způsobem projevuje s ním souhlas nebo zaň pachatele odměňuje.
Po věcné stránce (čís. 10 § 281 tr. ř.) namítá zmateční stížnost, že »správnější ještě (než pod čís. 2 § 11, čehož se domáhá zmateční stížnost v druhé řadě) — bylo by podřadili jednání obžalovaného přísnějšímu předpisu § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep., ježto obžalovaný výroky, které soud vzal za prokázané, veřejně vychvaloval nebo oslavoval sebe jako budoucího pachatele zločinu podle § 7 čís. 1 zák. na ochr. rep., neboť chtěl se tím státi mezí svými spoluvězni slavným, obdivovaným, že jim oznámil, k jakému mimořádnému činu jest odhodlán«. Než ani tato námitka neobstojí, nejen proto, že oslavování sebe, jako budoucího pachatele zločinu, — není-li v pachatelově činnosti obsaženo i vychvalování zločinu, třebas i takového, jenž má býti teprve spáchán — není již pojmově myslitelno, jak bylo výše vyloženo, nýbrž i proto, že soud zjistil, že smysl záhadného výroku obžalovaného byl ten, že jím před více lidmi vyhrožoval presidentu republiky zlým nakládáním (nemaje ve skutečnosti úmyslu ho zastřeliti), a že tímto hrubě zneuctívajícím projevem ho na cti urazil. Dává-li zmateční stížnost závadnému výroku libovolný jiný smysl, než jest obsažen v napadeném rozsudku, a na tomto vadném podkladě pak doličuje hmotně-právní zmatek čís. 10 § 281 tr. ř., neprovádí jej po zákonu. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost v tomto směru jednak jako neodůvodněnou, jednak jako po zákonu a tudíž vůbec neprovedenou.
II. V druhé řadě domáhá se zmateční stížnost toho, by čin obžalovaného, zjištěný v rozsudku, byl kvalifikován nikoli za přestupek podle čís. 1 § 11, nýbrž za přečin podle čís. 2 § 11 zák. na ochr. rep. Tato část zmateční stížnosti, uplatňující zmatky čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., stala se bezpředmětnou vzhledem ke článku I. a VII. rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928, podle nichž trestní řízení pro přečiny a přestupky podle § 11 zák. na ochr. rep. spáchané do 28. října 1928 nemá býti zahájeno, a, bylo-li zahájeno, má býti zastaveno, ať jest ve kterémkoliv období, pokud ovšem nebyl vynesen právoplatný rozsudek odsuzující před 28. říjnem 1928, poněvadž v tom případě platí to, co ustanovuje rozhodnutí presidenta republiky o prominutí trestů vůbec (srovnej výnos min. sprav. ze dne 23. října 1928, Pres. 1301/28, čís. 42453/28). Poněvadž za tohoto stavu věci mohlo dojiti k rozhodnutí ve vyšší stolici jen pokud jde o případnou kvalifikaci činu žalobního za zločin podle § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep., nezbývá po zamítnutí zmateční stížnosti v tomto směru než zastaviti trestní řízení pro zbývající trestný čin podle § 11 zák. na ochr. rep.

Citace:

č. 3695. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 707-709.