Čís. 3724.

Otázku, zda vzešly pochybnosti, zda je obžalovaný v užívání rozumu či zda trpí duševní chorobou, jíž by mohla býti jeho příčetnost vyloučena (§ 134 tr. ř.), jest řešiti nikoli podle subjektivního dojmu rozhodujícího soudu o tom, zda se obžalovaný jeví býti abnormálním čili nic, nýbrž podle objektivních okolností vyšlých najevo za trestního řízení, při čemž jest přihlížeti k veškerým skutečnostem přicházejícím ve směru tom v úvahu, nikoliv jen k zodpovídání se pachatele; není třeba, by se obžalovaný v tom směru hájil.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1929, Zm I 730/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem žhářství podle §§ 166, 167 b), c) tr. zák., zrušil výrok porotců k druhé, třetí a čtvrté hlavní otázce a k první dodatkové otázce a na tomto výroku spočívající odsuzující rozsudek a věc přikázal do nejbližčího porotního zasedání krajského soudu v Hradci Králové, by v rozsahu zrušení bylo znovu o ní jednáno a rozhodnuto.
Důvody:
Pří hlavním přelíčení bylo navrženo obhajobou zkoumání duševního stavu obžalovaného znalci psychiatry o tom, že obžalovaný jest dědičně zatížen, že jest slaboduchý, podléhá psychose mladistvých a že čin sám byl spáchán v chorobném pathologickém afektu, který vylučuje trestnost podle § 2 tr. zák. Porotní soud zamítl návrh s odůvodněním, že za líčení nevyšla najevo objektivní skutečnost, ze které by se dalo souditi, že obžalovaný trpí duševní chorobou a že spáchal čin ve střídavém pominutí smyslů; pouhé pochybnosti vyslovené obhájcem a matkou že prý nestačí; pokud se týče dojmu soudu, že neshledává soud obžalovaného abnormálním a obžalovaný se tím pří četnickém vyšetřování ani před vyšetřujícím soudcem nehájil. Zmateční stížnost právem vytýká tomuto rozhodnutí porotního soudu vadnost podle § 344 čís. 5 tr. ř. Předpis § 134 tr. ř. ukládá soudu, by dal vyšetřiti duševní stav obžalovaného, vzniknou-li pochybnosti o tom, zda je obžalovaný v užívání rozumu či zda trpí duševní poruchou, jíž by mohla býti jeho příčetnost vyloučena. Otázku, zda pochybnosti vzešly, jest řešiti nikoli podle subjektivního dojmu rozhodujícího soudu o tom, zda se obžalovaný jeví býti abnormálním, čili nic, nýbrž podle objektivních okolností vyšlých najevo za trestního řízení, při čemž jest přihlížeti k veškerým skutečnostem přicházejícím ve směru tom v úvahu, nikoliv jen k zodpovídání se pachatele. Není třeba, by se obžalovaný hájil, ať již proti pátrajícímu četnictvu, nebo před vyšetřujícím nebo rozhodujícím soudem duševní chorobou nebo střídavým pominutím (zmatením) smyslů v době spáchání trestného činu; takový stav vylučující trestní zodpovědnost může tu býti, aniž si byl obžalovaný skutečnosti té vědom a aniž ji mohl tušiti, po případě aniž byl s to, by podle stavu a míry své chápavosti a inteligence vybudoval na základě tom svou obhajobu; soud však přes to podle §§ 3, 206 a 232 tr. ř. jest povinen z moci úřední dbáti všeho, co slouží ke zjištění hmotné pravdy, k usvědčení pachatele i k jeho obraně.
V souzeném případě nejen anamnestická data vyšlá trestním řízením najevo, nýbrž i čin sám, způsob jeho provedení, zejména pak pohnutka opětovného žhářství jsou okolnostmi, jež mohou vzbuditi pochybnosti o úplné příčetnosti pachatelově. Podle zprávy obecné školy v K. byl obžalovaný ve škole velikým dobrákem, sedával v lavici klidně, vyučování ho nezajímalo, prospěch měl celkem špatný, duševní schopnosti velmi slabé, patřil mezi nejslabší žáky; trestán býval jen někdy pro lenost a snášel trest zcela lhostejně. Matka jeho označila jako svědkyně u hlavního přelíčení nemanželského otce obžalovaného za notorického alkoholika, který zůstával někdy ležeti přede dveřmi úplně spitý. Obžalovaný podle jejího svědectví byl od malička slabý a od narození až do šestého
48* roku míval křeče, při nichž ruce i tělo se mu kroutily; povahově byl vzteklý a vznětlivý, samotář. V době před posledními dvěmi trestnými činy (žhářství) byl rozčilený, »jako blázen«, když se vracel z pochůzky za J-ovou, býval zamlklý, smutný a místo jídla psal. I v poslední době si stěžoval na bolesti v těle a na křeče. Obžalovaný sám za pohnutku prvého činu žhářství uvádí vztek, že nemohl zabíti J-ovou, a snažil se takto ji vyvolati ven, »by ji mohl dodělati«. I žhářství v noci na 3. července 1929 odůvodňuje snahou dostati J-ovou z bytu, by ji mohl zavražditi. Objektivní okolností, provázející činy obžalovaného, jest i skutečnost, že dvacetiletý obžalovaný měl delší dobu známost s Marií J-ovou, že ji měl rád (svědectví Emilie F-ové), že pro malichernosti docházívalo mezi nimi k rozporům, ona že chtěla s ním známost přerušiti (svědkyně Marie J-ová), obžalovaný že se zabýval úmyslem ji zavražditi, i myšlenkami sebevražednými (jeho tvrzení); že v době bezprostředně před činem v noci z 2. na 3. července 1929 bez příčiny opustil službu, tehdy jakož i po činu pobíhal ve dne i v noci v okolí bydliště Marie J-ové, snaže se po dobrém i po zlém, vzkazy, vyhrůžkami, pokusem sebevraždy ať již vážně míněným či jen naznačeným, jakož i žhářstvím pohnouti Marii J-ovou, by vyšla z domu a měl takto možnost s ní mluviti, nebo jednati proti ní; obsah lístku, zanechaný po činu na poli pro J-ovou (svědkyně Anna K-ová a Kateřina K-ová) prozrazuje, že mysl obžalovaného, který pohlavních styků dosud neměl, byla silně ovládána představami pohlavními a schvácena žárlivostí.
Veškeré tyto okolnosti, provázející čin obžalovaného a objektivně naznačené výsledkem trestního řízení; možnost dědičného zatížení, vrozené duševní abnormity, mladistvý věk, nemnoho překročující obvyklou pubertální hranici, zamilovanost a žárlivost člověka omezenějších duševních schopností, drážděná neopětováním jeho citů a vyhlídkou na úplné odmítnutí a na přerušení veškerých styků, ovládaná v důsledku toho myšlenkami na vraždu a sebevraždu, veškeré tyto skutečnosti ve spojení s tvrzenou pohnutkou činu nevylučují pochybnosti o tom, zda smyslné pudy neovládly do té míry duševní život a intelekt obžalovaného, že jeho zločinné činy byly jediné jimi podmíněny. Poněvadž pak není vyloučeno, že při odborném vyšetření duševní základny pachatelovy, jakož i všech ostatních okolností trestného činu mohlo by býti shledáno, že popudlivost, zloba a vztek, jak obžalovaný jednání svá sám označuje, dosáhly u něho stupně, v němž brzdící představy, umožňující rozpoznávání a pochopení protiprávnosti činu, jsou úplně z duševní činnosti usuzovací vyřazeny a utlumeny, ať již afektem dosahujícím rázu chorobného, nebo přechodnou neb trvalou duševní chorobou, a jsou tu takto zákonné předpoklady předpisu § 134 tr. ř., bylo zamítnutím návrhu na vyšetření duševního stavu stěžovatelova nesprávně použito zásad trestního řízení, jež slouží k zjištění hmotné pravdy a jichž šetřiti káže podstata řízení. Aniž bylo proto třeba zabývati se další uplatňovanou výtkou zmatečnosti podle § 344 čís. 6 tr. ř., bylo zrušiti rozsudek jako zmatečný pro neúplnost řízení podle § 344 čís. 5 tr. ř., a podle § 348 tr. ř. uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 3724.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 774-776.