Čís. 3599.

Udavači podle § 522 tr. zák. nepromíjí se jen výkon trestu, nýbrž zákon mu poskytuje úplnou beztrestnost; udání jest tu okolností trestnost vylučující ve smyslu § 259 čís. 3 tr. ř.
(Rozh. ze dne 26. září 1929, Zm II 224/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Jevíčku ze dne 21. listopadu 1928 ve výroku, jímž byl Bohumil P. uznán vinným přestupkem podle § 522 tr. zák., byl porušen zákon v ustanovení § 522 tr. zák. a § 259 čís. 3 tr. ř., výrok ten se zrušuje a obviněný Bohumil P. se podle § 259 čís. 3 tr. ř. sprošťuje z obžaloby podle § 522 tr. zák.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Jevíčku ze dne 21. listopadu 1928 uznáni byli Libor M., Leopold Š. a Bohumil P. vinnými přestupkem podle § 522 tr. zák., jehož se dopustili tím, že dne 1. listopadu 1928 ve V. O. hráli zapovězenou hru »ferbla«. Četnické oznámení, na jehož základě bylo trestní řízení v této věci zavedeno, uvádí výslovně, že trestný čin jakož i pachatele oznámil četnictvu dne 5. listopadu 1928 spoluobviněný Bohumil P. Rozsudek v důvodech tuto okolnost sice nezjišťuje, ale v záznamu uvádí soud Bohumila P-a výslovně jako udavače, vyznačiv na trestním lístku zaslaném státnímu zastupitelství, že »trest podle § 522 tr. zák. jakožto udavači prominut«. Odsouzením Bohumila P-a byl porušen zákon. § 522 tr. zák. stanoví, že třetina z vydobytých pokut připadne udavači a, pak-li by měl býti trestán, promine se mu také trest docela; zákon tím poskytuje udavači, jenž by jinak měl býti trestán, dopustiv se sám udaného činu trestného podle § 522 tr. zák., beztrestnost. Jde tu o případ, kdy právo státu, trestati, jež již bylo nastalo, pomíjí, jestliže se pachatel zachová způsobem v zákoně uvedeným, udá-li trestný čin. Toto jeho chování jest podmínkou, ke které zákon víže zánik práva státu na potrestání. Rozsudek vychází z mylného názoru, že jen výkon trestu se promíjí, an zákon, podle toho, co řečeno, poskytuje úplnou beztrestnost udavači, jinými slovy, udání trestného činu jest okolností trestnost vylučující. Onen rozsudek jest tedy věcně nesprávný, kromě toho příčí se i formálnímu ustanovení trestního řádu, jenž v § 259 čís. 3 tr. ř. ustanovuje, že, jsou-li tu okolnosti, následkem kterých jest trestnost vyloučena, jest obviněného z obžaloby sprostiti. Bylo proto o zmateční stížnosti generální prokuratury podle § 33 tr. ř. na záštitu zákona podle § 292 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 3599. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 512-513.