Čís. 3489.

Věcí (statkem) podle §§ 181, 183 tr. zák. jsou veškeré předměty majetkové hodnoty, i věci zastupitelné, i takové, jež podle svého určení nemají býti odvedeny (vráceny) in specie, nýbrž toliko in genere.
Kupitel věcí, prodaných mu k dalšímu živnostenskému zcizení, nedopouští se zpronevěry již tím, že je přes výhradu vlastnického práva pro prodatele dále prodá, nýbrž teprve tehdy, nesplní-li povinnosti, vyplývající proň z další doložky »až do úplného zaplacení«, závazku vyplatiti (odvésti) prodateli smluvenou kupní cenu. Zboží dané do komise zůstává vlastnictvím komitentovým až do doby, kdy bylo prodáno a komisionářem odevzdáno třetímu nabyvateli. Jakmile došlo k tomuto prodeji, nastupuje jeho výtěžek (kupní cena), pokud nepřevyšuje cenu, smluvenou mezi komitentem a komisionářem, na místě zboží, takže od té doby stává se výtěžek, jehož bylo prodejem zboží docíleno, na místě zboží samotného věcí, komisionáři svěřenou.
(Rozh. ze dne 16. května 1929, Zm I 185/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost namítá, že výhrady vlastnictví až do úplného zaplacení lze sice použíti při věcech nezastupitelných, určených k trvalé osobní potřebě kupitelově, nikoli však u věcí, určených a koupených jen k dalšímu živnostenskému zcizení, při nichž prý řečená výhrada nejen nemá smyslu, nýbrž odporuje i základnímu pojmu obchodu. Právní význam takovéto výhrady není podle názoru zmateční stížnosti jiný, než že dovolatel může požadovati zpět zbytek zboží, nelze prý však tvrditi, že by peníze stržené za zboží byly věcí (kupiteli) svěřenou, ta tím méně, an prý kupitel nese veškeré obchodní i právní risiko zboží jemu dodaného, ručí zejména za jeho vady a může, ba někdy i musí prodati je pod cenou, nemá však práva vrátiti je prodateli, nemůže-li je sám prodati. Zmateční stížnost soudí, že v případech toho druhu jde výhradně o smlouvu trhovou, která se stává perfektní okamžikem dodávky, nikoli o smlouvu komisní.
Zmateční stížnost je na omylu především, pokud, rozlišujíc mezi nezastupitelnými věcmi jako vhodným předmětem zpronevěry s jedné strany a jinými věcmi se strany druhé, zdá se býti názoru, že na věcech zastupitelných nemůže zpronevěra vůbec býti spáchána. Nečiníť trestní zákon při zpronevěře rozdílu mezi věcmi zastupitelnými a nezastupitelnými, takže pojmu věci (statku) podle §§ 181, 183 tr. zák. odpovídají veškeré předměty majetkové hodnoty, tedy i věci zastupitelné, a to dokonce i takové, jež podle svého určení nemají býti odvedeny (vráceny) in specie, nýbrž toliko in genere. Hlavně zdůrazňuje zmateční stížnost, že výhrada vlastnictví je nemyslitelná, ba nepřípustná, tudíž i zpronevěra nemožná při věcech koupených za účelem dalšího živnostenského zcizení. Přisvědčiti lze však zmateční stížnosti jen potud, že zpronevěry nedopouští se kupitel věcí, prodaných mu k dalšímu živnostenskému zcizení, snad již tím, že je přes výhradu vlastnického práva pro prodatele dále prodal, nýbrž teprve tehdy, nesplnil-li povinnosti, vyplývající proň z další doložky »až do úplného zaplacení«, totiž závazku vyplatiti (odvésti) prodateli smluvenou kupní cenu. Spočíváť podstata prodeje s takovouto výhradou právě v tom, že převod vlastnictví děje se pod odkládací výminkou úplného zaplacení kupní ceny, takže tímto zaplacením je podmíněn přechod vlastnictví k prodané věci na kupitele. Zejména zboží, dané do komise, zůstává vlastnictvím komitentovým až do doby, kdy bylo prodáno a komisionářem odevzdáno třetímu nabyvateli. Jakmile došlo k tomuto prodeji, nastupuje jeho výtěžek — kupní cena — pokud nepřevyšuje cenu, smluvenou mezi komitentem a komisionářem, na místo zboží, takže od té doby stává se výtěžek, jehož bylo prodejem zboží docíleno, na místě zboží samotného věcí, komisionáři svěřenou. V souzeném případě ani nalézací soud neshledal skutkovou podstatu zpronevěry již v tom, že obžalovaný prodal zboží, dodané mu s výhradou vlastnictví pro prodávající firmu až do úplného zaplacení, nýbrž teprve v tom, že nezaslal, neodvedl firmě peníze, za zboží to stržené, a že peníze ty za sebou zadržel a si přivlastnil.

Citace:

Čís. 3489.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 317-319.