Čís. 3690.

Ochranu podle § 81 (68) tr. zák. nelze anezovati na železniční zřízence, náležející k dopravním úředníkům v užším slova smyslu (§ 15 cís. nař. ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 zák. z reku 1852).
Komisař a dílovedoucí, zaměstnaní v dílnách č. S. D., pověření nadřízeným. úřadem provedením zkušební jízdy železničním vozem, požívají ochrany § 81 (68) tr. zák., brání-li komu ve vstupu do onoho zkušebního vozu; nezáleží na tom, že nenáležejí přímo k vlakovému (nádražnímu) personálu a že nejsou oděni ve stejnokroj.
(Rozh, ze dne 2. prosince 1929, Zm I 210/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 10. ledna 1929, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými, Václav J. zločinem veřejného násilí podle § 81 tr. zák., Jan V. spoluvinou na zločinu veřejného násilí podle §§ 5, 81 tr. zák. a oba přestupkem podle § 312 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaných dovolává se číselně jen formálního důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř., svým dolíčením uplatňuje však věcně též hmotněprávní zmatky podle § 281 čís. 9 písm. a) a b) tr. ř., ale nelze jí přisvědčiti v žádném směru. Zmateční stížnost shledává rozsudek neúplným, nejasným a ve vnitřním rozporu, pokud zjišťuje subjektivní stránku trestného činu podle § 81 tr. zák., ježto prý pouhé tvrzení H-ovo, že on a Ing. R. jsou ve službě, nemohlo obžalovaným stačiti, by, jednajíce s osobami, zevně nijak se neodlišujícími od jiných, byli si vědomi, že mají co činiti s osobami úředními. Avšak stížnost neprovádí žádný z oněch zmatků a vůbec nenaznačuje, v čem jednotlivě ony výtky spatřuje; rozsudek v tomto směru způsobem srozumitelným a jasným odůvodňuje ono vědomí stěžovatelů a přihlíží i ke skutečnosti, že vůz, do něhož stěžovatelé chtěli vstoupiti, byl zařazen jako vůz zkušební do ostatního vlaku a že inž. R. a dílovedoucí H. byli v občanských šatech; stížnost jest pouhým popřením rozsudkového zjištění, že obžalovaní, byvše svědkem R-em a H-em poučeni o tom, že vůz, do něhož vstupují, jest vozem zkušebním a do toho že vstoupiti nemohou, oni pak jako úředník, případně zřízenec státních drah že jsou ve službě, věděli takto, že osoby, s nimiž jednají, jsou osobami úředními a svou službu též vykonávají. Po objektivní stránce zločinu dovozuje zmateční stížnost, že služba inž. R-a a dílovedoucího H-a spočívala v prohlídce vozů, nikoli v bránění vstupu cestujícím do vozu, a tvrdí, že prý rozsudek zjistil jen úmysl obžalovaných vstoupiti do vlaku, nikoli však úmysl mařiti službu úředníků. I tu však zmateční stížnost, aniž by napadala rozsudek určitými výtkami formálními, popírá jen nedoloženě zjištění skutková, že řečené úřední osoby byly oprávněny, by ve službě zamezily přístup do onoho vozu osobám nepovolaným a že se obžalovaní vzepřeli tomuto zabraňování vstupu do vozu způsobem v rozsudku blíže vylíčeným.
Pokud však aspoň v části příslušných vývodů lze spatřovali dolíčení důvodu zmatečnosti hmotněprávní, jsou výtky neodůvodněné. Namítá-li především stížnost, že bránili vstupu do železničního vozu může a má jen uniformovaný a vlakový personál a personál nádražní, nelze jí přisvědčiti. Rozsudek zjišťuje sice, že inž. R. a dílovedoucí H. neměli stejnokroje, jsouce jen v civilním obleku, a že ani jinak zevně na nich nebylo viděti, jakou služební funkci zastávají. Leč to ještě nečiní podřadění skutku obžalovaných, pod zákon pochybným. V § 15 cís. nař. ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. z roku 1852 (provozovací řád železniční) je sice nařízeno, že železniční zřízenci, určení k dohledu nad železnicí a ke styku s obecenstvem, mají konati službu vždy ve služebním oděvu neb opatřeni jsouce zvláštním odznakem služebním. Ke zřízencům tohoto druhu však inž. R. a dílovedoucí H. nenáleželi. Jsouť oba podle spisů a podle zjištění rozsudku zaměstnanci v dílnách C. S. D. Než ani za tohoto stavu věci nelze jim odepříti ochranu podle §§ 68 a 81 tr. zák. Neboť o tom, že oběma těmto železničním zřízencům, hledě k jejich služebnímu postavení, jako komisaře a dílovedoucího, jest v zásadě přiznati vlastnost vrchnostenské osoby, pokud se týče vlastnost úředníka, nelze vzhledem ke smyslu a k účelu ustanovení §§ 68 a 101 tr. zák. důvodně pochybovati a nepopírá to ani zmateční stížnost. Nelze proto ochranu podle § 81 (68) tr. zák. omezovati jen na železniční zřízence, náležející k dopravním úředníkům v užším slova smyslu (srovn. rozhod. víd. čís. 3070, 4385, sb. n. s. čís. 1206 a j.). Uváží-li se, že oba byli nadřízeným úřadem pověřeni provedením zkušební jízdy dotyčným železničním vozem, nelze pochybovati o tom, že byli oprávněni a že spadalo do oboru jejich působnosti, by zabránili obžalovaným vstup do onoho zkušebního vozu, jenž byl vyloučen z použití pro obecenstvo a s nímž jen oni měli služebně co činiti. Tím je dáno formální oprávnění, jež jediné jest předpokladem ochrany podle § 81 (68) tr. zák. Nesejde tudíž na tom, že řečení nenáleželi přímo k vlakovému nebo nádražnímu personálu a nebyli ve stejnokroji. Bezpodstatnou je zmateční stížnost, snažíc se povahu oněch dvou železničních zřízenců jakožto vrchnostenských osob podle § 68 tr. zák. uvésti v pochybnost námitkou, že oba byli před vozem, nikoli ve voze, a že tudíž nebyli na místě své služby. Podle závazného zjištění rozsudkového otvíral v době, kdy se obžalovaní pokoušeli vstoupili do služebního vozu, dílovedoucí H. dveře tohoto vozu klíčem a dal do něho aparáty a inž. R. stál u stupňů téhož vozu, chtěje vstoupili dovnitř. Podle toho byli oba železniční zřízenci místně způsobem pro každého poznatelným v takovém bezprostředním vztahu k předmětu, podléhajícímu jejich služebnímu dohledu, že nelze důvodně tvrditi, že nebyli na místě své služby. Jsou proto dány náležitosti trestného činu (§ 81 tr. zák.) i ve směru objektivním.

Citace:

č. 3690. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 698-700.