Čís. 3589.

K rozhodnutí o zahlazení odsouzení jest třeba návrhu osob uvedených v § 9 odst. (2) a (3) zák. čís. 111/1928.
Jsou-li odsouzení, o jichž zahlazení žádáno z doby před platnosti nového zákona čís. 111/1928, jest uvažovati též o tom, zda ohledně odsouzení těch nejsou splněny podmínky zákona čís. 108/1918. V tomto případě lze pak i za platnosti zákona čís. 111/1928 zahladiti i více odsouzení, lze-li je rozděliti ve skupiny, mezi nimiž uplynula lhůta § 2 zák. čís. 108/1918.
(Rozh. ze dne 21. září 1929, Zm I 435/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížností generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usneseními krajského soudu v Chebu ze dne 23. října 1928. a potvrzujícím je usnesením vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 1929, jimiž byla zamítnuta žádost Josefa K-a o zahlazení odsouzení, byl porušen zákon: a) v ustanovení § 9 zákona ze dne 14. června 1928, čís. 111 Sb. z. a n. potud, že bylo rozhodnuto záporně o zahlazení odsouzení Josefa K-a z rozsudku okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. srpna 1916, č. j. U V 384/16 pro § 14 cís. nař. ze 7. srpna 1915, čís. 228 ř. zák. k pokutě 20 Kč po případě do 24 hodin Vězení, ačkoliv zahlazení tohoto odsouzení nebylo navrhováno; b) v ustanovení § 13 odst. druhý zák. ze dne 14. června 1928, čís. 111 sb. z. a n., a §§ 1 a 2 zák. z 21. března 1918, čís. 108 ř. zák., pokud bez zkoumání, zda nejsou dány podmínky zahlazení odsouzení podle tohoto zákona, byla zamítnuta žádost Josefa K-a o zahlazení odsouzení z rozsudku okresního soudu v Bochově ze dne 28. ledna 1913, č. j. U 20/13 pro přestupek krádeže podle § 460 tr. zák. Usnesení soudů nižších stolic se v onom rozsahu, pokud jde o zahlazení odsouzení z rozsudků pod a) a b) uvedených zrušují a krajskému soudu v Chebu se ukládá, by znovu rozhodl o žádosti Josefa K-a o zahlazení odsouzení z rozsudku: pod b) uvedeného, pomina při tom rozhodování o zahlazení odsouzení z rozsudku pod a) uvedeného.
Důvody:
Podle spisů krajského soudu v Chebu žádal Josef K. o zahlazení odsouzení z těchto rozsudků: 1. okresního soudu v Bochově ze dne 28. ledna 1913, č. J. U 20/13 pro přestupek § 460 tr. zák. k vězení 48 hodin, 2. okresního soudu v Bochově ze dne 22. září 1922, č. j. U II 331/22 pro přestupek § 431 tr. zák. k pokutě 30 Kč, po případě 3 dny vězení, 3. okresního soudu ve Žlutících ze dne 10. září 1925, č. J. T 224/25 pro přestupek § 431 tr. zák. k pokutě 30 Kč, po případě 3 dny vězení. Oba posléze uvedené rozsudky jsou v žádosti v datech mylně poznačeny, ale citováním jejich obsahu jest bezpochybně na ně poukázáno. Pro případ, že od posledního rozsudku neuplynulo ještě 5 roků, omezil žadatel žádost na zahlazení ostatních odsouzení. Neuvedl však v žádosti další odsouzení rozsudkem okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. srpna 1916, č. U V 384/16, pro § 14 cís. nař. ze dne 7. srpna 1915, čís. 228 ř. zák. k pokutě 20 Kč, po případě 24 hodin vězení. Usnesením krajského soudu v Chebu ze dne 23. října 1928, do něhož jest pojato i toto odsouzení, byla žádost Josefa K-a zamítnuta, poněvadž šlo o více než tři odsouzení a podmínka pro každé jednotlivé z nich, že v době osvědčovací žadatel nebyl opětně odsouzen (§ 1 zák. čís. 111/28) nebyla splněna, tudíž pro nedostatek podmínek § 4 zák. čís. 111/1928. Na stížnost žadatele, týkající se již i odsouzení z roku 1916, vrchní zemský soud v Praze usnesením z 15. ledna 1929 ono usnesení z jeho důvodů potvrdil.
Tato rozhodnutí porušila zákon ve dvou směrech; 1. v ohledu formálním proto, že rozhodnuto bez žádosti též o odsouzení rozsudkem okresního soudu v Karlových Varech pro přestupek podle § 14 cís. nař. čís. 228/1915, ačkoliv podle zákona ze dne 14. června 1928, čís. 111 sb. z. a n. (§ 9 odst. 1—3) třeba k rozhodnutí o zahlazení odsouzení návrhu osob tam uvedených, čehož tu nebylo, neboť obžalovaný o zahlazení tohoto odsouzení nežádal, státní zástupce pak navrhl zamítnutí žádosti; 2. v ohledu věcném však tím, že soudy nevzaly zřetel na ustanovení druhého odstavce § 13 zákona ze dne 14. června 1928, čís. 111 sb. z. a n., podle něhož nárok na zahlazení odsouzení, který již kdo měl podle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. v den, kdy nový zákon nabyl účinnosti, zůstává zachován. Vzhledem k tomu, že všechna odsouzení žadatele Josefa K-a jsou z doby před 14. červencem 1928 (nehledíc k 30denní době po vydání zákona), tedy před platností nového zákona, bylo po rozumu onoho zákonného ustanovení uvažovati i o tom, zda ohledně odsouzení těch nejsou snad splněny podmínky zákona čís. 108/1918 ř. zák. Tu pak jest poukázati na to, že čtyři odsouzení žadatelova lze rozděliti na dvě skupiny, a to a) odsouzení z 28. ledna 1913 a z 11. srpna 1916 a b) odsouzení ze dne 22. září 1922 a z 10. září 1925, poněvadž mezi nimi uplynula pětiletá lhůta stanovená v § 2 čís. 3 onoho zákona (rozsudek ze dne 11. srpna 1916 se stal pravoplatným 10. února 1917 a pokuta složena dne 2. dubna 1927.) Ve smyslu rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 20. června 1924, č. j. Zm II 250/24, uveřejněného pod číslem 1679 sb. nejv. soudu, lze však podle zákona čís. 108/1918 ř. zák. zahladili i více odsouzení, lze-li je rozděliti ve skupiny, mezi nimiž uplynula lhůta právě řečená (tak již rozh. uveřejněné pod č. 852 a 1667 sb. rozh. nejv. soudu). Podle toho nebylo by proti zahlazení prvého odsouzení žadatelova, o něž žádal, se zřetelem na pozdější jeho odsouzení překážky, kdyby se zjistilo, že jsou splněny i další v § 1 zákona čís. 108/1918 ř. zák. kladené podmínky, že případná škoda byla nahrazena podle sil a že pozdější do 5 leté lhůty spadající odsouzení pro přestupek podle § 14 cís. nař. stalo se pro čin podle okolností nepatrný, jenž se nezakládal na bezectném smýšlení. Těmito okolnostmi se nižší soudy nezabývaly, ač snad bude lze, vycházejíc ze shora uvedeného právního názoru, po jejich zjištění dojiti k závěru, že lze prvé odsouzení zahladiti, jak o to bylo žádáno. Bylo proto k návrhu generální prokuratury ve smyslu § 33 a 292 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.
K úplnému porozumění se podotýká, že po tomto rozhodnutí nejvyššího soudu má soud prvé stolice na základě dosavadní žádosti rozhodnouti znovu jen o zahlazení odsouzení z roku 1913, a že zrušení rozhodnutí pod a) uvedeného se stalo z toho důvodu, poněvadž může býti Josefu K-ovi na prospěch, neboť ve smyslu hořejších vývodů je pravděpodobné, že by mu i zahlazení tohoto odsouzení mohlo býti bez zřetele k důvodům soudů nižších stolic povoleno, kdyby o ně zažádal. Bude-li totiž podána nová žádost o odčinění tohoto odsouzení, po případě i dalšího odsouzení z roku 1922, bude soudu prvé stolice rozhodovati o nové žádosti odsouzeného na základě nového stavu úplně neodvisle od předešlého rozhodnutí, zda jsou dány podmínky pro odčiněni těchto dalších odsouzení podle některého z obou zákonů. Při tom bylo by podle zásad shora naznačených záhodno, vycházeti především z odsouzení z roku 1916 a uvědomiti si, že tomuto odsouzení předchází jen odsouzení z roku 1913 a nenásleduje v pětileté lhůtě § 2 čís. 3 starého zákona počítajíc od výkonu trestu (2. dubna 1917) žádné odsouzení; pokud by soud ještě zjistil, že tu jsou i další podmínky § 1 odst. 1 a 2 starého zákona a toto odsouzení odčinil, bylo by pak obdobně uvažovati o odčinění odsouzení z roku 1913, o něž beztak již bylo zažádáno a po případném odčinění tohoto odsouzení postupně konečně i o odsouzení z roku 1922, na něž následuje v pětileté lhůtě od výkonu trestu, nastavšího dne 20. října 1922 jeh jediné odsouzení z roku 1925.

Citace:

č. 3589. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 488-491.