Čís. 3399.

Ochrana známek.
Ani úmluvou madridskou ze dne 14. dubna 1891 ani úmluvou pařížskou ze dne 20. března 1883 nezměnilo se nic na obecně platné zásadě, že soudy (i zemí svazových) mohou jen podle svého domácího zákona posuzovati, zda byl spáchán trestný čin zásahem v právo známkové; ani ta ani ona úmluva sama nevymezuje skutkovou podstatu trestného zásahu do práva známkového; trestní soud, jehož se bylo dovoláno k potlačení tvrzeného zásahu, může jen podle zákonů své země posouditi, zda vzešly předpoklady trestnosti obviněného.
Je-li určitý způsob úpravy zboží v tom kterém obchodním odboru běžný a je-li okolnost ta známa i spotřebitelům, jest k ní přihlížeti při posuzování zaměnitelnosti obojího označení zboží.
Rozhodnutí o tom, zda jsou si dvě známky šálivě podobny, je zjištěním skutkovým (§ 258 tr. ř.), způsob, jak nalézací soud pojímá představu obyčejného kupitele ve smyslu § 25 zák. o ochr. známek, je otázkou právní.
Pro pojem »obyčejného kupitele« jest vzíti v úvahu také druh zboží, o které jde, a druh spotřebitelů takového zboží, poněvadž podle té i oné okolnosti může býti různá míra průměrné pozornosti věnované původu a známce zboží při jeho nákupu; kdo kupuje beze vší představy o určité známce a neklada váhy na to, z čí podniku se mu zboží dostane (nevěnuje výběru zboží z té či oné příčiny pozornost ani obvyklou, průměrnou), není kupitelem, jehož pozornost bere zákon za měřítko zaměnitelnosti dvojího označení zboží; soud může přihlížeti i k tomu, že i růzností cen může býti kupitel, žádající zboží podle určité známky, pobídnut k větší pozornosti, zda nabízené mu zboží je označeno hledanou známkou. Chráněnou známkou může býti po případě i láhev určitého tvaru, vykazující ve skle láhve provedené určité znaky. Pokud není šálivé zaměnitelnosti mezi láhvemi benediktinkami a t. zv. benediktinskými lahvemi, vyráběnými ve zdejších sklárnách, v nichž přicházejí do obchodu kořenné bylinné likéry. (Rozh. ze dne 27. února 1929, Zm I 106/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení
zmateční stížnost soukromé obžalobkyně do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 3. prosince 1927, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin podle §§ 23, 25 zákona na ochranu známek ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.
Důvody:
Dříve, než budou probírány jednotlivé námitky zmateční stížnosti proti rozsudku, třeba opříti se jejímu předpokladu, podle něhož Nejvyšší soud ve svém prvním v této věci vydaném zrušovacím rozsudku sb. n. s. čís. 2363 pro případ zjištění, že podle francouzského práva láhev tvoří známku, rozhodl již konkludentně, že na základě mezinárodního zápisu, jemuž nebylo odporováno, jest tvar láhve považovati ve smyslu a na základě mezinárodních úmluv za chráněný v oblasti Československé republiky. Nic takového nebylo zrušovacím nálezem ani vysloveno ani naznačeno. Nejvyšší soud shledal, poprvé se věcí obíraje, že soud nalézací nezjistil, co je vlastně v dotyčných čtyřech zápisech známkou, jejím předmětem a jako známka chráněno, při čemž pokládal ovšem také za vhodno, upozorniti soud stolice prvé na mezinárodní úmluvy blíže tam uvedené, jejichž možným dosahem pro otázku ochrany dotyčných známek v prvém rozsudku vůbec se nebylo obíráno. Nejvyšší soud však nezaujal stanovisko hmotněprávní k otázce, v kterém rozsahu požívají známky ochrany podle mezinárodních úmluv, a nezavázal tedy ve smyslu § 293 tr. ř. soud stolice prvé k určitému právnímu hledisku.
K oddílu I. zmateční stížnosti: Zmateční stížnost vytýká rozsudku především vnitřní rozpor ve smyslu čís. 5 § 281 ř. tr. proto, že, ač zjistil, že podle francouzského práva tvar láhve je chráněn jako známka, dospěl k osvobození obžalovaných, nepřiznávaje známce zákonnou ochranu přes to, že je zabezpečena mezinárodními úmluvami platnými i pro stát československý. A poněvadž soud nalézací neodůvodnil prý právně, proč dospěl k úsudku, že mezinárodními úmluvami nebyla dotčena svoboda posouzení, zda to které označení jako chráněná známka má platiti u ostatních cizích států, vytýká se dále rozsudku s téhož hlediska nejasnost a rozpor, věcně však nedostatek důvodů. Ona výtka je pochybena, tato není odůvodněna. Co se vytýká jako vnitřní rozpor, není rozporem mezi dvojím nesrovnatelným zjištěním skutkovým, nýbrž neshodou sestrojenou stížností mezi určitým skutkovým předpokladem a mezi právním stanoviskem soudu nalézacího. Nejde tu tedy o rozpor ve smyslu čís. 5 § 281 tr. ř. a stížnost může vytýkanou neshodu uplatňovati jen s hlediska hmotněprávního, což také činí. Nedostatek právního odůvodnění pro řečené stanovisko nalézacího soudu není vytýkán důvodně, neboť rozsudek, třebaže ovšem velmi stručně, přece jen výrok svůj odůvodňuje poukazem na srovnání doslovu smluv a na nepřijatelné podle jeho názoru důsledky, jež by plynuly z předpokladu, že otázka ochrany známky mezinárodně zapsané nepodléhá přezkoumání soudnímu. Otázka správnosti těchto důvodů spadá ovšem již pod hledisko hmotněprávní; v té příčině dovolává se stížnost patrně jen omylem důvodu zmatečnosti podle čís. 9 c) § 281 tr. ř., věcně uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) téhož paragrafu. Zmateční stížnost zastává stanovisko, že mezinárodními úmluvami bylo vyloučeno zasahování judikatury jednotlivých států za tím účelem, by bylo bráněno různostem právních názorů v jednotlivých státech. Tu jest především zmateční stížnosti namítnouti, že se v této části svých vývodů, věnované výslovně rozhodnutí o porušení známky mezinárodně zapsané, nepřípadně dovolává pařížské svazové úmluvy z 20. března 1883, revidované dne 14. prosince 1900 v Brusselu a dne 2. června 1911 ve Washingtonu (revise provedená v Haagu dne 6. listopadu 1925 nepřichází v počet již se zřetelem na dobu činu). Neupravujeť tato smlouva práva plynoucí ze zápisů známek mezinárodních, nýbrž zavádí a upravuje nárok cizozemců na zápis a z něho plynoucí ochranu známky jeho v jednotlivých zemích Unie pro ochranu živnostenského vlastnictví. V souzeném případě jsou známkami, nabytými na podkladě smlouvy pařížské, ovšem známky čís. 3101 a 3105, zapsané ve známkovém rejstříku obchodní a živnostenské komory v Praze, nikoliv však známky čís. 15756 a 15758, zapsané v mezinárodním rejstříku v Bernu. A tu budiž hned uvedeno, že co do známky čís. 3105 sama stížnost z ustanovení pařížské smlouvy nic neodvozuje proti posouzeni věci soudem nalézacím, hledajíc námitky na poli jiném, o němž bude ještě pojednáno, co do známky čís. 3101 však že vůbec nenapadá výrok soudu nalézacího, jenž známce té upírá ochranu pro nedostatek hmotných náležitostí registrovatelnosti.
Úmluvy madridské ze dne 14. dubna 1891 se zmateční stížnost na podporu svého právního stanoviska výslovně nedovolává; věcně ovšem má patrně na mysli také ustanovení této úmluvy, neboť se dotýká zejména jednoho z ustanovení jejího článku 5. Proto budiž v té příčině řečeno tolik: Dohodou madridskou bylo ovšem (čl. 1) stanoveno, že si občané smluvních zemí mohou zabezpečili ochranu svých (v zemi původu k zápisu připuštěných) továrních a obchodních známek ve všech ostatních zemích smluvních tím, že známky uloží u mezinárodní úřadovny v Bernu. Hmotné náplně dostalo se tomuto rámcovému ustanovení obsahem článku 4., podle něhož od času takto vykonaného zápisu v mezinárodním úřadě ochrana v každé smluvní zemi bude táž, jako kdyby známka byla uložena v nich bezprostředně. Blíže se obírati významem a dosahem ustanovení úmluvy madridské v celé jich šíři, jako činí písemné odvody obžalovaných, nepokládá Nejvyšší soud za nutné, neboť toho není třeba k posouzení důvodností zmateční stížností a k rozřešení případu. Budeť poukázáno k tomu, že rozsudek přes některou nejistotu v disposici látky, jež Zavdala zmateční stížnosti podnět k jejím vývodům, neposoudil otázku, zda obžalovaní zasáhli ve známková práva soukromé obžalobkyně, založená bernským zápisem čís. 15756 a 15758, způsobem, jenž by se jevil právně mylným, i kdyby se bylo se zmateční stížností postaviti na ten výklad článků 4. a 5. úmluvy madridské, že známka zapsaná v Bernu musí dojiti ochrany v zemích svazových tak, jak je, a že judikatuře jednotlivých zemí svazových je úmluvou zabráněno v tom, by zkoumala přípustnost zápisu, když dotyčná země neodepřela známce ochranu ve smyslu řečené stati úmluvy. Tolik arci pokládá Nejvyšší soud za nutno prohlásiti, že podle jeho názoru ani úmluvou madridskou, ani úmluvou pařížskou, na niž úmluva madridská sama opětovně poukazuje jakožto na dohodu základní (čl. 2, čl. 4 odst. 2, čl. 5 odst. 1), nic se nezměnilo na obecně platné zásadě, že soudy (,i zemí svazových) jen podle svého domácího zákona mohou posuzovati, zda bylo se dopuštěno trestného činu zásahem v právo známkové. Nehledíc ani k tomu, že by odchylka od řečené zásady, jež je důsledkem státní svrchovanosti na území státu, musila býti výslovně stanovena a že takovou odchylku v oněch úmluvách nalézti nelze, plyne potvrzení zastávaného tu stanoviska z doslovu samé úmluvy pařížské. Ta vytyčuje v druhé větě druhého článku jakožto důsledek zásady vyslovené ve větě prvé, že občané zemí svazových mají požívati téže ochrany, jaké požívají podle zákonů jednotlivých svazových zemí jejich státní příslušníci, a že má se jim dostávati téže právní pomoci proti každému zásahu do jejich práv. Tím odkázáno je na trestní zákonodárství a trestní judikaturu jednotlivých zemí, tím spíše, ana úmluva pařížská (tím méně ovšem úmluva madridská) sama skutkové podstaty trestného zásahu do práv známkových nevymezuje. Může-li tedy snad býti sporné, zda jest stejný rozsah a obsah známkového práva cizozemcova (odvozujícího svůj nárok ze zápisu bernského) podle práva v zemi původu a podle práva v zemi tvrzeného zásahu, a zda soud trestní této země je úmluvou madridskou zavázán, uznati za předmět známky i takový obsah zápisu, jenž by podle práva domácího ochrany známkové nepožíval, ba práv známkových nezakládal, tolik sporno býti nemůže, že soud trestní, jehož se bylo dovoláno k potlačení tvrzeného zásahu v právo známkové, může jen podle zákonů své země posouditi, zda vzešly předpoklady trestnosti obviněného.
S tohoto hlediska vycházeje neshledal zrušovací soud posouzení případu právně mylným především co do tvrzeného zasažení ve známková práva nabytá zápisy bernskými. Jest naopak vytknouti zmateční stížnosti, že — sváděna ovšem stylistickou nepřesností rozsudku — nepostřehuje podstatu jeho vývodů a bojuje s nimi jen na poli úvah významu zcela vedlejšího, jež, byť připouštěly leckterous námitku, nepodlamují správnost rozsudku v jeho podstatě. Rozsudek především neodpírá ochrany láhvi soukromé obžalobkyně nebo její formě jako takové v tom smyslu, jak mu vytýká zmateční stížnost, totiž jakoby rozsudek neuznával bernské známky soukromé obžalobkyně za způsobilý předmět známkové ochrany a za známky vůbec. Zjišťujeť ve shodě se zápisy bernskými a s obsahem sdělení mezinárodní úřadovny v Bernu, že jako známky zapsány jsou v Berrtu pod čís. 15756 a 15758 láhev baňatého tvaru s vypuklinou ve skle, slovem Bénédictine a s křížky před tímto slovem a za ním, a s půlměsícovou vypuklinou na protější straně pod hrdlem, a dále, že jako známka chráněny jsou jednak tvar láhve jako takové, a to v té úpravě, že pod hrdlem je vypuklý ve skle polooblouk a s druhé strany vypuklina slovní Bénédictine s křížkem vpředu a vzadu, jednak slovo Bénédictine. Že toto zjištění jest nesprávné, zmateční stížnost netvrdí. Podle toho není však známkou chráněnou tvar láhve o sobě nebo láhev určitého tvaru o sobě, nýbrž láhev určitého tvaru, vykazující nad to ve skle láhve provedené určité znaky. Proto věta zmateční stížnosti, že všichni, kdo zneužívají vědomě tvaru láhve (rozuměj pro obžalobkyni zapsaného) jsou trestní, má platnost jen podmíněnou; předpokladem, že tento tvar láhve je pro známku soukromé obžalobkyně význačný, že je onou sloužkou známky, jež v očích obyčejného kupitele toho druhu zboží, k jehož odlišení od výrobků jiných podniků téhož druhu známka jest určena a užívána, zakládá předpoklad, že zboží v takové láhvi pochází z podniku soukromé obžalobkyně. Právě v tomto bodě však zjistil rozsudek, že tomu tak není. Rozsudek především vyslovil, že nejde o případ § 23 zák. na ochr. zn., t. j. že zboží obžalovaných nebylo prostě označováno známkou soukromé obžalobkyně, a tento výrok zmateční stížnost nenapadá; rozsudek přistupuje proto k řešení otázky, zda pozastavené jednání spadá pod hledisko § 25 zák. o ochr. zn., kterou v dalším řeší, a stížnost jen nedopatřením mohla tvrditi, že rozsudek připouští, že tu jsou náležitosti této stati zákona. Zkoumaje — nikoli otázku, co je předmětem a jaký je rozsah ochrany bernských známek, jež má zapsány soukromá obžalobkyně, a jimž ochrany v zásadě nikterak neodpírá — nýbrž otázku, zda a nakolik způsob, jakým obžalovaní, přesněji obžalovaný Lev A., označují své zboží, je v poměru k bernským známkám soukromé obžalobkyně zaměnitelný a šálivý, tudíž otázku, zda vzešla právě naznačená složka trestné skutkové podstaty podle § 25 zák. o ochr. známek z roku 1890, dospěl soud nalézací podstatou svých vývodů ke zjišťovacímu výroku, že mezi obojím zbožím není zaměnitelnosti a šálivosti ve styčném bodě používaného tvaru láhví, poněvadž láhve takové formy, obecně zvané benediktinskými, vyráběny jsou ve zdejších sklárnách a poněvadž v takových lahvích vůbec do obchodu přicházejí kořenné bylinné likéry, takže pouhý podobný tvar láhve je pro domácí obchod bezvýznamný a obyčejný kupitel nechová v paměti vůbec představu o. takové pouhé formě láhve jako význačné pro likér (správně známku) soukromé obžalobkyně, všude se s ní setkávaje. Co rozsudek pokládá za onu součást známek bernských, jež v očích obyčejného kupitele pro známky ty je význačná jako »hlavní známka«, uvádí později, kde praví, že i obyčejný kupitel z orientovanějších kruhů spotřebitelů bude míti na paměti, že láhev Benediktinky (správně ovšem známka pro likér zvaný benediktinským) má ve skle vypuklinu se jménem Bénédictino uprostřed dvou křížků. Na podkladě těchto zjištění spočívá zjišťovací výrok o nedostatku znaku šálivosti a zaměnitelnosti na správném pojetí právním a je jím i ospravedlněno sproštění obžalovaných (v rozsahu dosud probíraném) již po stránce objektivní, nehledíc ani k důvodům subjektivním, o něž rozsudek sprošťující výrok opírá. Správné je také s hlediska práva známkového, když rozsudek přes ono svoje stanovisko neopomíjí přihlížeti k formě láhví jakožto k prvku adminikulujícímu. Zmateční stížnost nenechává ovšem řečené předpoklady soudu nalézacího bez odporu. Přehlížejíc, že předpoklady ty jsou povahy skutkové a že by je tedy mohla napadati jen formálními důvody zmatečnosti rozsudku, neprovádí po zákonu hmotněprávní důvod zmatečnosti, jehož se dovolává. Než její vývody neobstojí ani jakožto věcné provádění důvodů formálních. Zmateční stížnost, jež sama připouští, že napodobitel nebude moci propašovati svůj výrobek jako likér benediktinský, bude-li jej pouze plniti do láhve t. zv. benediktinské, čímž vlastně dává rozsudku za pravdu, praví proti rozsudku nejprve, že, co soud uvádí o různostech obou lahví, týká se takových nepatrností, že vůbec nepadají na váhu pro skutečnost zaměnitelnosti lahví. Nehledíc k tomu, že tím nedoličuje žádné z vad uvedených v § 281 tr. ř. pod čís. 5, přehlíží, že rozsudek slov těch užívá, by v prvé řadě zjistil, že tu nejde o případ § 23 zák. o ochr. zn., o prosté neoprávněné přenášení známky na výrobek cizí nebo její padělání.
Výroku, že forma láhve ustupuje do pozadí, poněvadž láhev soukromé obžalobkyně přichází do obchodu se zvláštní adjustáží a nikoliv nahá, vytýkána je stížností nelogičnost, neboť prý naopak přistupujícím napodobením chráněné adjustáže stupňuje se toto zasáhnutí do práv známkových i v příčině tvaru láhve. Nehledíc k tomu, že výrok rozsudkový, proti němuž tato výtka směřuje, zní poněkud jinak, nerozlišuje tu stížnost náležitě mezi případem známek bernských a mezi případem známky čís. 3105. Jak již řečeno, soud nalézací, shledav, že forma láhve není význačná pro známku, počíná si správně, an přes to nespustil formy té docela se zřetele, nýbrž zkoumal, zda má význam v celkovém zjevu zboží opatřeného známkami, jak vskutku v obchodě se vyskytuje. Dospěl-li ke skutkovému přesvědčení, že zboží soukromé obžalobkyně nepřichází do obchodu v, lahvích holých, vykazujících pouhou formu, nýbrž v lahvích adjustovaných a že adjustáž je takového rázu, že pouhá forma láhve ustupuje do pozadí, an, jak se praví na jiném místě rozsudku, i obyčejný kupitel z orientovanějších kruhů bude míti na paměti, že láhev benediktinky má ve skle vypuklinu se jménem »Bénédictine« uprostřed dvou křížků, nelze v tom shledati nelogičnost a tedy nedostatek důvodů pro výrok, že mezi obojími lahvemi jako takovými není šálivé zaměnitelnosti. Zmateční stížnost dále vytýká rozsudku, že usuzuje chybně, že pouhý podobný tvar láhve je pro domácí obchod bezvýznamný, poněvadž se tyto láhve vyrábějí v domácích sklárnách a jmenují se vůbec
formou benediktinskou, že v takových lahvích vůbec přicházejí do obchodu kořenné bylinné likéry, a že tím název benediktinské láhve ztratil během řady let svůj původní význam a svůj vztah k zapsané známce soukromé obžalobkyně. Stížnost však ani nenaznačuje — s jedinou výjimkou, k níž se bude vráceno —, v čem tu nalézací soud pochybil právně, ani nedoličuje vadu formální, jíž rozsudek je stižen. Co uvádí, je polemikou se skutkovými předpoklady rozsudku co do známky čís. 3105. Tvrzením, že firma, vyrábějící likér »Klášterní tajemství« počíná si co do adjustace podstatně jinak, než firma A., není popřena správnost předpokladu, dokonce výslovně přiznávaného, že i jiné firmy užívají lahví formy t. zv. benediktinské pro své bylinné kořenné likéry. Ba stížnost sama v podstatě svými vývody přiznává, že těžisko rozlišnosti jest v adjustaci lahví. Nic jiného ani rozsudek nepředpokládá. Stížnost se dále dovolává — a to je ona vyhrazená námitka — prvého rozhodnutí zrušovacího soudu, jenž prý již schválil a uznal správnost názoru prvního rozsudku, že nemůže obžalované sprostiti z trestní zodpovědnosti, že se podle výpovědí znalců více méně běžně zneužívá láhve benediktinské pro kořenné likéry. V té příčině stačí odkázati na doslov prvého rozsudku soudu nalézacího, i na doslov zrušovacího nálezu soudu Nejvyššího, by bylo zjevno, že i tu jako na jiných místech stěžovatelka četla nepozorně. Soud nalézací postavil se v prvém rozsudku na stanovisko, že se obžalovaní nemohou na svou obranu dovolávati toho, že forma láhve a úprava a seřadění pečetí je v obchodě s likéry kořennými více méně běžná, poněvadž zápisem kolektivní známky získala soukromá obžalobkyně výhradně právo označovati své zboží touto známkou a proto že toto výhradně právo nemůže býti omezeno případnými neoprávněnými a proto trestnými činy jiných osob, i když obžalobkyně nestíhala obžalobou zasažení v toto právo. Soud zrušovací uznal ve svém prvním nálezu, že je tento názor o sobě správným, ale vyslovil zároveň, že nevyčerpává otázku, poněvadž, je-li určitý způsob úpravy zboží v tom kterém odboru obchodním běžným a je-li okolnost ta známou i spotřebitelům, jest k ní přihlížeti při posuzování zaměnitelnosti obojího označení zboží. Tímto tehdejším výrokem soudu zrušovacího, při němž tento soud i nyní setrvává, je spolu odpověděno i na další závěrečné vývody prvého oddílu zmateční stížnosti. Vývody stížnosti k subjektivní stránce rozsudkových důvodů mohly zůstati nepovšimnuty, poněvadž rozsudek podstatou svých vývodů popřel již objektivní skutkovou povahu přečinu podle §§ 23 a 25 zák. o ochr. zn. co do tvrzeného zásahu obžalovaných do známkových práv, založených pro soukromou obžalobkyni zápisy bernskými.
K oddílu II. zmateční stížnosti: Ve druhém oddíle svých vývodů obírá se zmateční stížnost rozhodnutím rozsudku o obvinění obžalovaných, že zasáhla v právo soukromé obžalobkyně z ochranné známky čís. 3105, zapsané u obchodní a živnostenské komory v Praze. Námitky stížnosti neseny jsou názorem, že rozhodnutí o tom, zda jsou si dvě známky podobné podle zákona, je rázu právního a nikoli zjištěním skutkovým. Názor ten je pochybený a tvrzení stížností, že je přejat ze stálé judikatury, příčí se skutečností. Judikatura naopak zůstavuje probrání a řešení otázky, zda pozastavené označení zboží je šálivě zaměnitelné s chráněnou známkou, zjišťovácí činnosti, připadající podle § 258 tr. ř. soudu nalézacímu, jen potud jej kontrolujíc po stránce právní, že si vyhrazuje zkoumání, zda soud nalézací, dospívaje ke svým zjištěním, vycházel ze správných právních hledisek, zejména v pojetí představy obyčejného kupitele, s jehož hlediska bylo soudu nalézacímu podle § 25 zák. o ochr. zn. řešiti onu otázku. O sobě jsou tedy výroky soudu o míře zaměnitelnosti obojího označení zboží povahy skutkově zjišťovací, nejsouce výsledkem použití práva hmotného na zjištěný stav skutkový, nýbrž nesouce se k sestrojení věcného podkladu, jenž teprve má býti posouzen podle zákona hmotného. Proto také lze tyto výsledky zjišťovací činnosti soudu nalézacího napadati jen z formálních důvodů zmatečnosti, kdežto pro odpor zakládaný na hmotněprávním důvodu zmatečnosti zbývá jen úzké pole, dané způsobem, jak pojímá soud nalézací představu obyčejného kupitele ve smyslu § 25 zák. o ochr. zn. a jak si počínal, porovnávaje pozastavené označení zboží s chráněnou známkou. Zmateční stížnost se však formálních důvodů zmatečnosti číselně vůbec nedovolává, a nedoličuje je ani věcně, alespoň ne tak, by její vývody nebylo označiti za pouhé brojení proti skutkovým zjištěním. Tvrdí-li proti předpokladům rozsudku, že rozdíly nápisů na láhvi, jednak »Bénédictine«, jednak »Majordomus« u kupujícího po paměti nerozhodují, že doslov nápisů na jednotlivých etiketách obyčejného kupitele nezajímá, že veškeré jednotlivosti (kombinované známky čís. 3105) jsou na láhvích A-ových až otrocky napodobeny, láhev A-ova (míněna je patrně její známková výprava) že je téměř totožná s lahví soukromé obžalobkyně, že odporuje pravému stavu věci předpoklad rozsudku, že pojmenování »Majordomus« tak vyniká, že absorbuje veškeru pozornost obyčejného kupitele — nevytýká tím rozsudku nic, co by spadalo pod pojem některé z vad uvedených pod čís. 5 § 281 tr. ř., nýbrž popírá jen správnost skutkových zjištění rozsudkových, nahrazujíc je svémocně vlastními skutkovými předpoklady. Jen v jediném bodě bylo by lze shledati ve vývodech zmateční stížnosti alespoň náznak uplatňování výtky neúplnosti: tam, kde se stížnost dotýká toho, že nápisy českého výrobku A-ova, prodávaného na půdě československého státu, jsou francouzské. Okolností touto se rozsudek vskutku neobírá. Než, uváží-li se, že rozsudek klade hlavní váhu na rozdíl mezi obojím pojmenováním likérů, a že tento rozlišující znak není dotčen onou okolností, lze jí tím méně přiznati závažnost, an text na etiketách soukromé obžalobkyně jen z menší části je francouzský, z části je též latinský, text na etiketách A-ových pak je francouzský a český.
Jsou-li tedy zjištění skutková bezvadná, pokud se týče, jest-li z nich podle § 288 čís. 3 tr. ř. vycházeti, poněvadž nebyla ani napadena způsobem, který by po zákonu mohl vésti k jejich podvrácení, jest se jen ještě obírati — pokud k tomu zmateční stížnost soukromé obžalobkyně zavdává podnět (§ 290 tr. ř., věta prvá) — způsobem, jak se soud nalézací vyrovnal s naznačenými již hledisky právními, V té příčině rozsudek má mimo jiné za prokázáno, že spotřebitele likéru benediktinky lze hledati jen v kruzích zámožnějších a orientovanějších. Zmateční stížnost neprávem má za to, že tato okolnost je vedlejší. Již v prvém rozhodnutí soudu zrušovacího sb. n. s. čís. 2363 bylo poukazováno k tomu, že pro pojem obyčejného kupitele je bráti v úvahu také druh zboží, o které jde, a druh spotřebitelů takového zboží, poněvadž podle té i oné okolnosti může býti různá míra průměrné pozornosti věnované původu a známce zboží při jeho nákupu. Tak také nauka, srovnej Adler, System des osterreichischen Markenrechtes, str. 207, Abel, System des osterreischischen Markenrechtes str. 187, 188. Přihlédl-li tedy nalézací soud k oné okolnosti, počínal si správně, a poukaz zmateční stížnosti k tomu, že po vojně inteligentnost spotřebitelů namnoze nespadá v jedno s jejich zámožností, neoslabuje správnost stanoviska rozsudku, jenž mluví o kruzích zámožnějších a orientovanějších, nemaje zřetele na jejich inteligentnost. Nesprávně chápe zmateční stížnost pojem obyčejného kupitele ve smyslu § 25 zák. o ochr. zn., pokládajíc za něho kohokoliv, »kdo chce zakoupiti nějaký dobrý likér«. Uvedená stať zákona bere za měřítko průměrnou pozornost obyčejného kupitele »toho kterého zboží«, tudíž nikoli kupitele, jenž kupuje beze vší představy o určité známce a neklade váhy na to, z či podniku se mu zboží dostane. Zbožím »dotyčným« pak v souzeném případě není, jak za to měl při roku zrušovacím zástupce soukromé obžalobkyně, likér o sobě, nýbrž likér »benediktinka«. K otázce pozornosti obyčejného kupitele náleží také poukaz zmateční stížnosti k tomu, že láhve se prodávají v místnostech nedostatečně osvětlených, že se kupují cestujícími na rychlo, aniž mají kupitelé kdy láhve podrobně prohlížeti, a se že prodává likér také na skleničky v kavárnách a pod., kde kupující vidí jen zdaleka, že sklenice byla naplněna z láhve, zcela podobné láhvi benediktinky. Okolnost prvá není však převzata ze zjištění rozsudkových a další námitky pozbývají významu proto, že kupitel tohoto druhu zboží, jenž podle zjištění rozsudku nepřikládá formě láhve význam rozlišující, není kupitelem, jehož pozornost bere zákon za měřítko zaměnitelnosti dvojího označení zboží, když z té neb oné příčiny nevěnuje výběru zboží pozornost ani obvyklou, průměrnou (srovnej rozhodnutí čís. 1948 sb. n. s.). Poukaz na různou cenu obojího výrobku a na to, že benediktínka přichází do obchodu ve zvláštním obalu, uváděn je soudem nalézacím jen podpůrně. Třebaže ovšem cena zboží, nevyjádřená ve známce samé, není z těch prvků, jež přicházejí v úvahu pro celkový dojem nabízeného zboží a jeho porovnání s výsledným obrazem zboží označeného pravou známkou v představě a v upomínce kupitelově, nebylo s hlediska práva známkového závady, by soud nepřihlédl i k tomu, že růzností cen může býti kupitel, žádající zboží podle určité známky, pobídnut k větší pozornosti, zda nabízené mu zboží je označeno hledanou známkou. Tvrzení zmateční stížnosti, že balení benediktinky nic nemění na tom, že tento likér je všeobecně obecenstvu znám ve svém známkami chráněném zevnějšku, není nikterak s to, by vyvrátilo předpoklad rozsudku, že kupitelé nemohou býti označením zboží A-ova uvedeni v omyl.
Zmateční stížnost vytýká rozsudku dále, že jeho posouzení podobnosti je jednostranné, neboť rozsudek zabývá se prý jen nepatrnými rozdíly jednotlivých částí kolektivní známky a nikde podobnostmi do očí takřka bijícími. Tato výtka (neúplnosti rozsudku, pokud se týče právně nesprávného postupu soudu nalézacího) je neodůvodněna, neboť rozsudek zjišťuje, že láhev obsahující likér »Majordomus« má na přibližně stejných místech podobné nálepky, podobné pečeti, a správně si klade otázku, zda tu jde jen o tak malé změny nebo o tak nezřetelný způsob, že by obyčejný kupitel likéru mohl rozdíl seznati jen při zvláštní pozornosti. Zmateční stížnosti jest ovšem dáti za pravdu, upírá-li pro otázku zásahu v právo známkové právní význam okolnosti, že obžalovaný A. (firma jím představovaná) má svoje (pozastavené) označení zboží zapsáno jako ochrannou známku. Ale rozsudek neupadá v té příčině v omyl, neboť se sice zmiňuje o zápisu ochranné známky čís. 10817 v rejstříku obchodní a živnostenské komory v Praze pro obžalovaného A-a, ale nevyvozuje nikde z této skutečnosti důsledky ve prospěch obžalovaných proti nárokům soukromé obžalobkyně na ochranu jejích známek. Správně také zmateční stížnost poukazuje k tomu, že pro otázku zaměnitelnosti pozastaveného označení zboží s chráněnou známkou je rozhodným celkový dojem obojího označení. Než ani tu nelze shledati, že se rozsudek ve svých zjištěních rozešel s tímto správným hlediskem, třeba že je dosti výslovně nezdůraznil. Jednak rozsudek zřetelně na hledisko to naráží tam, řka, že pro pojem obyčejného kupitele je význačnou matnost představy o tom, jak vypadá nebo zní ochranná známka, mluvě o neurovnaných troskách původního obrazu a o povšechném rámci dojmů, jednak plyne i z jiných míst rozsudku, že soud nalézací nepřehlíží onu náležitost, zejména obíraje se také posilujícím momentem formy láhve jakožto nositelky adjustáže, jejíž části jsou chráněnou známkou. Chce-li zmateční stížnost z oné zásady vyvoditi, že nalézací soud měl uznati na zaměnitelnost obojího označení zboží proto, že prý k celkovému dojmu známky náleží láhev ve své zvláštní formě, nemůže dojíti úspěchu, neboť přehlíží, že součástí známky čís. 3105, záležející v pěti nálepkách, není i láhev. Správně přihlíží proto rozsudek, řeše probíranou tu otázku co do oné známky, k láhvi jen jako k momentu posilujícímu. Jaký význam jí v té příčině přikládá, bylo již opětně řečeno. Podle toho není zmateční stížnost v žádném směru odůvodněna. Neboť, pokud svůj konečný závěr, že stanovisko rozsudku je právně pochybené, opírá také o tvrzení, že soud nalézací proti posudku ministerstva vyloučil platnost mezinárodně zapsané známky, je co do domácí ochranné známky čís. 3105 bezpředmětnou, a co do známek mezinárodně zapsaných bylo již v prvním oddíle důvodů dolíčeno, že předpoklad zmateční stížnosti je mylný. A pokud posléze zmateční stížnost neporovnává se zákonem skutkové předpoklady soudu nalézacího, nýbrž svoje vlastní, od nich odchylné předpoklady skutkové, neprovádí uplatňovaný hmotně- právní důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. po zákonu (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Jejími vývody po stránce subjektivní netřeba se obírati z téže příčiny, jež byla ve směru obdobném uvedena již závěrem prvého oddílu důvodů. Úvaha, jíž dospěl nalézací soud ke sproštění spoluobžalovaných Petra Ch-a a Bohumila H-a z důvodů subjektivních, arci by před právem obstáti nemohla. Než, neshledáno-li mylným ani vadným posouzení věci soudem nalézacím in objecto a není-li tu podle něho vůbec skutkové podstaty zásahu v práva známková, nemůže právní mylnost posouzení subjektivní stránky viny oněch spoluobžalovaných vésti k úspěchu zmateční stížnosti a není proto ani třeba blíže se zabývati s touto vadou rozsudku. Bezdůvodnou, z části i po zákonu neprovedenou stížnost zmateční bylo podle § 288 tr. ř. zavrhnouti.

Citace:

č. 3399. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 97-107.