Čís. 3595.

Trestnými nejsou činy, jež by jinak o sobě byly urážkou na cti, jednal-li pachatel bezelstně k uhájení svých oprávněných zájmů a nepřekročil-li při tom meze tohoto svého práva.
Okolnost, že projev souvisí s krokem směřujícím k hájení práv a zájmů, nezbavuje trestnosti křivá obviňování, která podle obsahu nebo formy vybočují z mezi toho, co je v tom kterém případě nezbytně nutným, takže i ten, kdo, čině trestní oznámení, dovozuje z okolností podle pravdy vylíčených podezření proti určitě osobě, odpovídá podle zákona trestního, viní-li buď úmyslně nebo aspoň z nedbalosti osobu nevinnou.
Pro rozhraničení výkonu oprávnění, jež poskytuje každému občanu ustanoveni § 86 tr. ř. od jednání trestného, spadajícího pod pojem § 487 tr. zák. záleží i na tom, zda a do které míry kryjí se údaje, učiněné obviněným před úřady uvedenými v § 86 tr. ř., s podklady, které měl obviněný pro své údaje ve svých smyslových vjemech; jen podstatná shoda mezi tím, co udavatel zvěděl, a mezi tím, co t dal, dovoluje úsudek, že nepřekročil své právo a nezbytně nutnou míru obvinění.
(Rozh. ze dne 26. září 1929, Zm I 487/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona proti rozsudku krajského jako odvolacího soudu v Litoměřicích ze dne 9. listopadu 1928, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 487 tr. zák., takto právem: Zmateční stížnost na záštitu zákona, směřující k tomu, by bylo uznáno právem, že rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu v Litoměřicích ze dne 9. listopadu 1928 byl porušen zákon v ustanovení § 487 tr. zák., že se rozhodnutí to zrušuje a obviněný se podle § 259 čís. 3 tr. ř. sprošťuje z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti podle § 487 tr. zák., se zamítá.
Důvody:
Ze spisu T 138/27 okresního soudu v Litoměřicích vyplývá tento skutkový děj: Marie U-ová podala dne 28. ledna 1927 u okresního soudu v Litoměřicích na obžalovaného obžalobu pro urážku na cti, poněvadž obžalovaný u četnictva v K. dne 22. ledna 1927 udal, že soukromá obžalobkyně dává věci, které obviněný dal pro svou pohledávku proti ní exekučně zabaviti, »pakovati« á že je prý chce odvésti. četnictvo věc vyšetřilo a zjistilo, že se obvinění nezakládá na pravdě. Podle sdělení četnictva udal tam obviněný, že soud domovní prohlídku u U-ové nařídil. Obviněný se hájil tím, že při jednání o pozdější vylučovací žalobě Růženy H-ové, příbuzné soukromé obžalobkyně, týkající se věcí jím zabavených, přednesl, že se dověděl od kočího soukromé obžalobkyně V-a, že vinice »P.« je v prodeji, že se tam činí přípravy k přesídlení a ie se již balí po dva dny. Jeho zástupce Dr. P. mu radil, poněvadž mínil, že by to mohlo znamenati maření exekuce, by vzal na pomoc četnictvo, by tím zmařil zašantročení věcí. Svědek V. dosvědčil, že jednou v lednu nebo únoru na dotaz obviněného »tak už pakujou?« řekl: »Ano«. Svědek M. potvrdil, že před delší dobou potkal kočího z P., jak odvážel na valníku kufr o bedny a že týž na dotaz: »Kam jedete?« odpověděl: »Naše paní (soukromá obžalobkyně) se bude stěhovat«. Několik dní na to sdělil to obviněnému. Četnický strážmistr Antonín K. dosvědčil, že obviněný v lednu 1027 přišel na četnickou stanici v K., prohlásil, že je poslán okresními soudem v Litoměřicích, ukazoval jemu a vrchnímu četnickému strážmistru B-emu cedulku, na níž byly uvedeny soudem zabavené věci. Dále jim říkal, že kočí V. mu sdělil, že balí věci na P. a že je asi odvezou. Dále sdělil, že mu bylo soudem řečeno, by četnictvo zjistilo ony věci, by nemohly býti odvezeny. Svědek však na P. zjistil, že zabavené věci byly na svém. místě. Vrchní četnický strážmistr Karel B. potvrdil údaje K-ovy a dodal, že obžalovaný řekl, že okresní soudce žádá stanici, by se přesvědčila, zda tyto věci jsou na P. nebo zda byly odvezeny. Obžalovaný tehdy neřekl, že věci pro něho zabavené byly baleny a odvezeny. Dr. Bedřich P. dosvědčil, že mu obžalovaný při ústním jednání o vylučovací žalobě řekl, že se od kočího z P. dověděl, že se věci z P. odstraňují. Na to prohlásil svědek obžalovanému, že se zřetelem na vylučovací žalobu ohledně zabavených věcí na zmaření dražebního řízení je obava, že vydobytí pohledávky obžalovaného bude zmařeno, a radil mu, by se obrátil na četnictvo, by zmaření exekuce bylo zabráněno. Dr. L., který zastupoval jinou vymáhající stranu, dal obžalovanému tutéž radu a okresní soudce V. projevil souhlasný projev svědkovi, na jehož doslov se svědek nepamatuje. Po Ústním jednání přišel správce statku »P.« k svědkovi a pohledávku zaplatil. Prvý soudce vzal na základě těchto výpovědí za prokázáno, že se obžalovaný dověděl od kočího V-a, že na »P.« skládají a že mu svědek M. sdělil, že mu kočí z »P.« řekl, že jeho panstvo přesídlí, že Dr. P. za souhlasu okresního soudu obžalovanému dal radu, by na četnictvu hlásil, že podle zprávy kočího z »P.« skutečně se skládá, že obžalovaný na četnické stanici udal jen skutečnosti, o nichž se dověděl, a že žádal stanici, by zjistila, zda ještě jsou na P. věci pro něho zabavené. Prvý soudce však nevzal za prokázáno, že obžalovaný četnictvu udal, že U-ová věci pro něho zabavené dává baliti, že je chce dáti odvézti. Prvý soud byl toho názoru, že pouhým sdělením skutečností, jež byly potvrzeny svědky M-em a N-em, nebyla obžalobkyně U-ová obviněna z maření exekuce, ježto obžalovaný neřekl, že obžalobkyně věci pro něho zabavené dává baliti. Proto rozsudkem ze dne 24. května 1928 obžalovaného zprostil z obžaloby.
Krajský soud jako odvolací soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 9. listopadu 1928 vyhověl odvolání soukromé obžalobkyně co do viny po výslechu okresního soudce Adolfa V-a, který udal, že se nemůže již upamatovati, zdali souhlasil s radou danou obžalovanému Dr. P-em, pokud se týče Dr. L-em, že to však nemůže vyloučiti, a uznal obžalovaného vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 487 tr. zák. s tímto odůvodněním: Odvolací soud jest toho názoru, že si prvá stolice nevšimla důležitých výsledků průvodního řízení, jádro věci nevystihla a vedlejší okolnosti přičítala rozhodující důležitost. Jest všeobecně známo a muselo tudíž býti známo i obžalovanému, že četníci při obyčejném stěhování se neintervenují. Když v souzeném případě četnický strážmistr K. byl svým nadřízeným vrchním, četnickým strážmistrem odeslán do »P.«, by zjistil, zda zabavené věci ještě na »P.« jsou či zda byly odvezeny, musel k tomu býti důležitý důvod. Takovýto důvod skutečně tu byl; neboť obžalovaný se dostavil,-jak vysvítá ze svědectví obou četníků, na četnickou stanici v K. a udal, že byl poslán okresním soudem v Litoměřicích, ukázal lístek, na kterém byly zabavené věci označeny, a dodal, že mu kočí V. řekl, že na »P.« balí věci a je odvezou, a že mu bylo u soudu řečeno, že čebiičká stanice má věci zajistiti, by se nemohly odvézti. Okresní soud odůvodňuje zprošťující rozsudek tím, že obžalovaný tehdy na četnické stanici neřekl, že se balí a odvážejí věci, které byly pro něho zabaveny. Než obžalovaný dostavil se na četnickou stanici jen pro věci, které byly pro něho zabaveny a jednalo se jen o tyto věci; obžalovaný odvolal se dokonce na tvrzený příkaz okresního soudu, který byl srozumitelným jen, když se jednalo o věci, které byly pro obžalovaného zabaveny. Kdyby dostavení se obžalovaného na četnickou stanici nebylo bývalo rozuměti tak, že jde o maření exekuce, neměly by intervence obžalovaného u četnictva vůbec smyslu a nebyl by býval četnický strážmistr K. do »P.« poslán. Když tudíž obžalovaný na místo, by se dal cestou předepsanou exekučním řádem, žádal za intervenci četnictva, musí nésti následky. Obžalovaný dotkl se úmyslně a lehkomyslně cti soukromé obžalobkyně, neboť sdělení V-ovo a M-ové, že se na »P.« připravuje přesídlení, jakož i okolnost, že Růžena H-ová podala vylučovací žalobu, neopravňovaly obžalovaného, by soukromou obžalobkyni vinil z přestupku podle zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. Že si obžalovaný dosahu svého jednání byl vědom, vychází z toho, že u četnictva předstíral soudní nařízení, ačkoliv musil podle stavu věcí věděti, že okresní soudce V. ve věci projevil jen své osobní mínění, při čemž není ani zjištěno, jak mínění to znělo. Jelikož se obvinění stalo veřejně (bez kvalifikované veřejnosti), byl by obžalovaný jen tehdy beztrestným, kdyby byl s to prokázati objektivně odůvodněnou bezelstnost a dále, že k veřejnému pronesení obvinění byl zvláštními okolnostmi nucen. Podle předchozího u obžalovaného objektivně odůvodněné bezelstnosti nebylo. Jelikož byla obžalovanému exekučním řádem předepsaná cesta volná, nebyl ke svému obvinění, které se stalo lehkomyslně, zvláštními okolnostmi nucen. Bylo tudíž obžalovanému, by zůstal beztrestným, provésti důkaz pravdy, což se mu však nezdařilo.
Generální prokuratura má za to, že rozsudkem krajského jako odvolacího soudu byl porušen zákon. Dovolává se rozhodnutí zrušovacího soudu ze dne 11. dubna 1929, č. j. Zm. II 56/29 (sb. rozh. tr. čís. 3445), v němž bylo vysloveno, že nejsou trestnými činy, jež by jinak o sobě zakládaly urážku na cti, jednal-li pachatel bezelstně k uhájení svých oprávněných zájmů a nepřekročil-li při tom meze tohoto svého práva, neboť za těchto předpokladů nejedná pachatel dolosně, jeho jednání neprýští z protiprávního úmyslu, a není tu tedy onoho subjektivního prvku, jehož jest zapotřebí k trestné urážce na cti, vědomí protiprávnosti obvinění. Zmateční stížnost dovozuje pak na tomto právním podkladě, že, sdělil-li obviněný četnictvu pravdě odpovídající skutečnosti, to, co se stalo a co slyšel, za účelem úředního vyšetření, omezil se na svoje právo, sděliti úřadu podezřelé okolnosti, o kterých se dověděl. Obžalovaný nemůže prý býti činěn zodpovědným za případný výsledek svého postupu, za kroky úřadem předsevzaté, i když se pak podezření, vyvozované subjektivně důvodně ze sdělených skutečností, ukáže po konečném úředním vyšetření bezdůvodným. Opačný výklad by prý ohrozil vážně právní jistotu, poněvadž odsouzení udavače pro každé oznámení, jež nemá konečného úspěchu, vedlo by k tomu, že by poškozenému byla možnost vlastního právního postupu cestou trestní ne-li úplně znemožněna, tedy aspoň značně stižena, obzvláště ana soukromá osoba nemá často vůbec jiných možností k tomu, by věc důkladně vyšetřila, než žádost o vyšetření úřední. Kdyby se musil udavač obávati, že bude po případě trestán za subjektivní odůvodněné a oznámené podezření, že by v mnoha případech se raději ani nedovolával trestní pomoci státu. Rozsudek odvolacího soudu pochybil prý v tom, že má za to, že obviněný u četnictva vinil soukromou obžalobkyni z přestupku podle zákona z 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.; v tom, co obviněný, jak výše uvedeno, přednesl podle zjištění prvého soudu na četnické stanici, nelze prý shledávali obvinění z onoho přestupku, tím je prý nejvýše vysloveno podezření, že snad o přestupek ten jíti může, toto podezření prý však bylo, jak k tomu rovněž již bylo poukázáno, plně odůvodněno z okolností obviněným uvedených a obviněný použil jen svého práva za účelem ochrany svých majetkových práv, an okolnosti ty četnictvu oznámil a za zakročení četnictva požádal; lhostejno, zda se při tom odvolával na domnělý příkaz soudní, ač ani v tomto směru vzhledem ke zjištěním prvého soudu nelze obviněnému vytýkati obmyslnost. Poukazuje-li odvolací rozsudek k tomu, že obviněný nebyl nucen dovolávati se pomoci četnictva, poněvadž prý mu byla volná cesta předepsaná exekučním řádem, jest prý proti tomu uvésti, že nehledíc ani k tomu, že pro nebezpečí z prodlení cesta exekučním řádem předepsaná sotva by byla postačila k zabránění škody případným odvlečením zabavených věcí, — možnost exekučního zakročení nevylučuje zakročení orgánů bezpečnostních, daleko účinnějšího, a tedy nevylučovala ani práva obviněného, dovolávati se pomoci orgánů bezpečnosti.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací souhlasí v zásadě s právními hledisky zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona a setrvává v otázce, jak daleko sahá oprávnění poskytované každému občanu § 86 tr. ř., tedy kdy je tu ještě oprávněné trestní oznámení (domáhání se pomoci úřadů), a kdy takové zakročení má již povahu trestného činu podle § 487 tr. zák., na stanovisku zaujatém judikaturou bývalého vídeňského nejvyššího soudu, jakož i judikaturou vlastní, podle něhož okolnost, že projev souvisí s krokem směřujícím k hájení práv a zájmů, nezbavuje trestnosti křivá obviňování, která podle obsahu nebo formy vybočují z mezí toho, co je v tom kterém případě nezbytně nutným, takže i ten, kdo, čině trestní oznámení, dovozuje z okolností podle pravdy vylíčených podezření proti určité osobě, zodpovídá podle zákona trestního, viní-li buď úmyslně, nebo aspoň z nedbalosti osobu nevinnou. Přes to nemohl zrušovací soud uznati zmateční stížnost za důvodnou. Zaujaté právní stanovisko spatřuje měřítko dělící výkon oprávnění, jež poskytuje každému občanu ustanovení § 86 tr. ř. od jednání trestného, spadajícího pod pojem § 487 tr. zák. právě také v odpovědi na otázku, zda a do které míry kryjí se údaje, učiněné obviněným před úřady uvedenými v § 86 tr. ř. s těmito podklady, které měl obviněný pro své údaje ve svých smyslových vjemech; jen podstatná shoda mezi tím, co udavatel zvěděl, a mezi tím, co udal, dovoluje úsudek, že nepřekročil své právo a nezbytně nutnou míru obvinění. V souzeném případě bylo však zjištěno soudem odvolacím — a jeho zjištění jsou podle zásady § 288 čís. 3 tr. ř. pro soud zrušovací závazná — podstatně více, než soudem okresním, jenž měl za to, že obžalovaný neřekl, že soukromá obžalobkyně dává baliti věci pro něho zabavené; bylo zjištěno, že obžalovaný na četnické stanici udal, že byl poslán okresním soudem a že mu tam bylo řečeno, že četnická stanice má věci zajistiti, by nemohly býti odvezeny, a že se na četnické stanici jednalo jen o věci pro něho zabavené, pro něž jen se obžalovaný na stanici dostavil. Již soud stolice prvé vycházel ze skutkového předpokladu, na němž odvolacím soudem nic nebylo změněno, že obžalovaný od nikoho nezvěděl ani sám neseznal, že soukromá obžalobkyně dává baliti a chystá se odvézti právě také věci pro něho zabavené. Použití výše naznačených právních zásad na čin obviněného vede k důsledku, že obviněný, i když by mu bylo přiznati oprávnění, hlásiti četnictvu podle pravdy, co zvěděl, tedy, že mu bylo sděleno, že se na P. skládá — tedy to, co zjistil soud okresní, nesměl přece vykročiti z těchto nezbytně nutných mezí svého udání, dovolávati se soudního zmocnění a rozšiřovati svémocně a bezdůvodně podezření v tom směru, že jsou baleny věci proň zabavené, jak učinil podle zjištění soudu odvolacího, a viniti tak soukromou obžalobkyni z trestného činu, z maření exekuce. Zmateční stížnost, která vylíčeným postupem dochází k názoru, že obviněný nevybočil z mezí oprávnění příslušejících mu podle § 86 tr. ř., nemohla býti z oněch úvah uznána za důvodnou; bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 3595. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 499-504.