Čís. 3578.

Podmíněné odsouzení nelze povoliti obžalovaném, který se dopustil několika trestných činů, jež nejsou výronem chvilkového vybočení z mezí právního řádu, nýbrž činy podle své povahy uváženými a připravenými.
I když vzhledem k zásadě § 265 tr. ř. a k ustanovení § 6 odst čtvrtý druhá věta zákona o podmíněném odsouzení mělo býti rozhodnuto jednotně o celém trestu uloženém dvěma rozsudky, nedovoluje zásada § 295 tr. ř. tak postupovati, omezil-li státní zástupce své odvolání jen na rozhodnutí obsažené v rozsudku pozdějším.
(Rozh. ze dne 12. září 1929, Zm I 739/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v České Lípě z 15. září 1928, pokud jím byli uznáni vinnými Oskar Václav V. zločiny podvodu podle §§ 197, 200, 203 a 197, 199 a) tr. zák., Antonín H. zločinem podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák. a František Antonín K. zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák., zločinem podvodu podle §§ 5, 197, 199 a) tr. zák. a zločinem nedokonaného svádění k podvodu podle §§ 9, 197, 200, 203 tr. zák. Zároveň vyhověl Nejvyšší soud jako soud zrušovací odvolání státního zastupitelství z povolení podmíněného odkladu výkonu trestů obžalovaných Roberta Sch, a Oskara Václava V-a a tresty těmto obžalovaným uložené prohlásil za nepodmíněné, mimo jiné z těchto
důvodů:
Pokud odvolání státního zastupitelství napadá povolení podmíněného odsouzení obžalovaným S-ovi a V-ovi, je v právu a bylo mu vyhověno. Posuzuje otázku, zda jsou tu podmínky § 1 zákona o podmíněném odsouzení při obžalovaném Sch-ovi, postavil se nalézací soud na stanovisko, které zaujal zrušovací jakožto odvolací soud vyřizuje odvolání tohoto obžalovaného z rozsudku z 9. září 1927. Přehlédl však okolnost, jež zcela mění tehda předpokládaný obraz povahy obžalovaného a jež nebyla známa a nemohla tedy býti uvážena při rozhodování o podmíněném odkladu výkonu trestu uloženého rozsudkem starším, že se totiž obžalovaný S. dopustil celé řady těžkých trestných provinění. Právě z mnohosti trestných činů obžalovaného jest však souditi na jeho povahový sklon k prohřešování se proti právnímu řádu a není odůvodněno předpokládati a obžalovaném, že by se i bez výkonu trestu polepšil a vedl řádný život. Vzhledem k zásadě § 265 tr. ř. a k ustanovení § 6 odst. čtvrtý věta 2 zákona o podmíněném odsouzení mělo by arci býti rozhodnuto jednotně o celém trestu uloženém obžalovanému S-ovi oběma rozsudky. Než zásada § 295 tr. ř. nedovoluje tak postupovati v souzeném případě, protože státní zástupce omezuje odvolání jen na rozhodnutí obsažené v rozsudku pozdějším. Mohlo mu tedy také jen v tomto rozsahu býti vyhověno výrokem, že se trest uložený obžalovanému Robertu S-ovi rozsudkem nyní napadeným prohlašuje za nepodmíněný. Také co do obžalovaného V-a platí, že se dopustil dvou trestných činů, jež oba nejsou výronem chvilkového vybočení z mezí právního řádu, nýbrž činy podle své povahy uváženými a připravenými. Ani tu není tedy přes okolnosti zdůrazněné v rozsudku podstatných důvodů k předpokladům § 1 zákona o podmíněném odsouzení, pročež bylo odvolání státního zastupitelství vyhověti.

Citace:

č. 3578. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 471-472.