Čís. 3474.

První podmínku beztrestnosti ve smyslu § 4 tisk. nov. (důkaz okolností, pro které tvrzení mohlo býti považováno důvodně za pravdivé) jakož i subjektivní stránku druhé podmínky (zřejmý úmysl chrániti především veřejný zájem) posuzuje po stránce skutkové podle §§ 258, 288 čís. 3 tr. ř. soud nalézací; otázka, zda šlo o veřejný zájem, podléhá jakožto otázka právní posouzení také zrušovacím soudem.
Chráněním veřejného zájmu ve smyslu § 4 tisk. nov. jest i kárání činů (jimiž jest onen zájem dotčen) jednotlivce, který není veřejně činným. Chráněným veřejným zájmem není zájem veřejnosti, dověděti se o zlořádech, nýbrž zájem občanstva na jich odstranění.
Veřejnost má zájem na tom, by bylo odkryto potupení státní vlajky (zaměstnancem státního podniku).
Veřejná mluva o činu může po případě poukazovati k tomu, že se čin stal.
Podle druhého odst. § 390 tr. ř. nese útraty řízení (zrušovacího) soukromý obžalobce, i když byl obžalovaný sproštěn z důvodů beztrestnosti podle § 4 tisk. nov.
(Rozh. ze dne 8. května 1929, Zm I 70/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Litoměřicích ze dne 27. března 1928, jímž byl obžalovaný sproštěn podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 487, 493 tr. zák., s tím, že stěžovatel ponese sám útraty řízení zrušovacího.
Důvody:
Osvobozující rozsudek zjišťuje, že se obžalovanému důkaz pravdy nepodařil, že však obžalovaný dokázal alespoň takové okolnosti, pro něž tvrzení zprávy důvodně za pravdivé mohl považovati, a dále, že obžalovaný měl úmysl chrániti především veřejný zájem. Proto kmetský soud přiznal obžalovanému beztrestnost podle § 4 zák. čís. 124/24. První podmínku beztrestnosti ve smyslu § 4 zák. čís. 124/24 (důkaz okolností, pro které tvrzení mohlo býti považováno důvodně za pravdivé), jakož i subjektivní stránku druhé podmínky (zřejmý úmysl chrániti především veřejný zájem) posuzuje po stránce skutkové podle §§ 258, 288 čís. 3 tr. ř. soud nalézací; otázka, zda šlo o veřejný zájem, podléhá jakožto otázka právní posouzení také zrušovacím soudem. Zmateční stížnost soukromého obžalobce ohledně této otázky uplatňuje důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 b) tr. ř., tvrdíc, že soukromý obžalobce jest pouhým železničářem, ve veřejnosti nevystupujícím, nečinným a neznámým a že tedy není ani veřejného zájmu na tom, co soukromý obžalobce učinil, pohanil-li státní vlajku čili nic; stížnost uvádí dále, že veřejný zájem souvisí těsně s osobou, jíž se trestné jednání vytýká, a není veřejného zájmu, není-li osoba ta ve veřejnosti na př. jako člen obecního výboru v S.; největší část čtenářů článku neví ani, kdo soukromý obžalobce jest, a nemohlo býti veřejného zájmu na uveřejnění zprávy, že on spáchal čin mu vytýkaný; rozhořčení tu bylo, ale pro čin, ne pro osobu soukromého obžalobce, jenž není ve veřejném životě a jehož osobnost nemůže vyvolati veřejný zájem.
Tomuto stanovisku stížnosti přisvědčiti nelze. Vývody stížnosti zaměňují tu zájem veřejnosti dověděti se o činu, jímž veřejný zájem jest dotčen, se samotným veřejným zájmem, jehož chráněním jest i kárání takových činů třebas jednotlivce, který není ve veřejném životě činný. Plyne to ze slov zákona v § 4 odst. druhý, že za veřejný zájem považuje se zejména »dodržování zákonů a nařízení«, jakož i »snaha po odstranění zlořádu ve veřejné správě.« Slovy těmi není označen jako chráněný zájem veřejný zájem veřejnosti dověděti se o oněch zlořádech, nýbrž zájem občanstva na řádném vedení veřejné správy a na odstranění vyskytnuvších se zlořádů. Podobně má občanstvo zájem na tom, by podušení zákonů a nařízení došla náležité odvety, a zájem ten chrání se i pokáráním nastavších porušení před veřejností. Za zájem veřejný považuje se výslovně »hájení společných zájmů jednotlivých národností«. Vlajka republiky Československé požívá ochrany § 20 zákona na ochranu republiky čís. 50/23. Byla-li slovním výrokem potupena, má veřejnost zájem na odkrytí nešvaru a nepřístojnosti takové. Řeší-li tedy rozsudek kmetského soudu otázku, zda šlo v souzeném případě o veřejný zájem, kladně, není výrok ten mylným. Zmateční stížnost ostatně sama se hořejšími vývody poráží. Neboť soukromý obžalobce jest vrchním průvodčím československých státních drah, tedy osobou ve veřejné službě státní, a má tudíž i podle samé zmateční stížnosti veřejnost, najmě správa Č. S. D. zájem na odkrytí způsobu, jak si zaměstnanec čsl. státního podniku počíná proti čsl. státní vlajce. Zmatečnosti podle čís. 4 § 281 tr. ř. dovolává se stížnost bezdůvodně. Neboť v neprospěch obžalobcův nebylo již usnesení, připouštějící svědky navrhované obžalovaným na důkaz pravdy nebo pravděpodobnosti, ani výslech svědků těch, nýbrž způsob, jak soud hodnotil okolnosti dosvědčené těmito svědky pro závěr o důkazu pravděpodobnosti podle § 4 zák. čís. 124/24. Přezkoumání správnosti tohoto hodnocení příčí se však zásadě § 258 tr. ř. o volnosti soudcovských úvah skutkových, protože jde o ocenění průvodní moci výsledků hlavního přelíčení. Stanovisku rozsudku, že veřejná mluva o skutku může poukazovati k tomu, že skutek se stal, a může sesíliti věrohodnost osob dosvědčivších obžalovanému skutek ten, nelze vytknouti právní mylnost. Jest proto zmateční stížnost v celém obsahu neodůvodněna a byla proto podle § 288 odst. prvý tr. ř. zavržena.
Výrok o útratách odůvodněn jest ustanoveními § 390, odst. druhý tr. ř.

Citace:

Čís. 3474.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 283-285.