Čís. 3600.

Byli-li původce a zodpovědný redaktor sproštěni vzhledem k § 4 tisk. nov. z obžaloby, při čemž však podle § 13 tisk. nov., vysloveno, že pravdivost zprávy prokázána nebyla, a uloženo zodpovědnému redaktorovi a vydavateli, by bezplatně a bez poznámky uveřejnili rozsudkový výrok a hradili útraty, jest jim přiznati právo zmateční stížnosti.
Postup podle § 2 (2) tisk. nov. je právem nikoli povinností osoby zprávou dotčené.
Pramen zprávy (úřední) musí býti ve smyslu § 2 (1) tisk. nov. uveden v těsné spojitosti se zprávou dodanou od státního úřadu (hned při jejím uveřejňování); není proto této podmínce beztrestnosti podle § 2 tisk. nov. vyhověno tím, že se teprve dodatečné za zahájeného již trestního řízení sondu oznámí původce ve smyslu § 8 (1) a § 5 tisk. nov.
Ustanovení § 18 tisk. nov. předpokládá rozsudek odsuzující; nestanoví, že trestní řízení jest zastaviti.
(Rozh. ze dne 27. září 1929, Zm II 244/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 27. dubna 1928, pokud mu jím bylo uloženo podle §§ 13 a 16 zákona čís. 124/1924 sb. z. a n., by bezplatně uveřejnil výrok rozsudkový a hradil náklady na trestní řízení, zahájené k soukromé obžalobě Anny J-ové pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 487, 493 tr. zák. a § 1 zákona čís. 124/1924 sb. z. a n.
Důvody:
Obžalovaný byl napadeným rozsudkem sproštěn z obžaloby podle § 259 čís. 3 tr. ř. ve spojení s § 4 zákona z 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., při čemž podle § 13 téhož zákona vysloveno, že pravdivost zprávy prokázána nebyla, a uloženo obžalovanému zodpovědnému redaktorovi jakož i vydavateli periodického tiskopisu, v němž byla pozastavená zpráva otištěna, za povinnost, by bezplatně a bez poznámky uveřejnili rozsudkový výrok a hradili útraty trestního řízení. Proti rozsudku opověděl a provedl obžalovaný zmateční stížnost, opřenou o důvody zmatečnosti podle čís. 9 b) a 10 § 281 tr. ř. (v pravdě ovšem jen o prvý z nich), a odvolání z výroku o povinnosti, by bezplatně a bez poznámky uveřejnil rozsudkový výrok a hradil útraty trestního řízení. Soukromá obžalobkyně v odvodu, spatřujíc zmateční stížnost i v opravném prostředku obžalovaného proti výroku, jímž mu bylo uloženo uveřejnit! výrok rozsudkový, namítá především nepřípustnost tohoto opravného prostředku proti výroku neobsahujícímu ani odsouzení pro vinu, an obžalovaný byl sproštěn, ani odsouzení k trestu, an výrokem o uveřejnění byl obžalovaný jen zavázán poskytnouti zadostiučinění. V této předběžné otázce setrvává Nejvyšší jako zrušovací soud při svém názoru, odůvodněném zevrubně v rozhodnutí z 25. února 1928, zn. sp. Zm II 259/27, jež bylo uveřejněno ve sbírce trestní pod čís. 3100, a na něž se tu odkazuje. Podle toho je přiznati v souzeném případě obžalovanému redaktorovi právo zmateční stížnosti. Z důvodů blíže dolíčených v onom rozhodnutí jest však dále hleděti jakožto na zmateční stížnost i na onu část opravného prostředku obžalovaného, jež označujíc se za odvolání, napadá výrok o povinnosti k uveřejnění rozsudku a k náhradě nákladů na řízení trestní, najmě any jsou oba výroky napadeny jen zásadně, jakožto důsledek osvobození obžalovaného podle § 4 zák. čís. 124 z roku 1924 a nesprávného prý výkladu § 2 a § 13 téhož zákona, a z těchže důvodů, jako rozhodnutí v hlavní věci a nikoli co do rozsahu uložených povinností, takže přezkoumání rozhodnutí o těchto povinnostech nemůže býti ani odděleno od přezkoumání rozhodnutí v otázce hlavní a nemůže ani vésti k jiným výsledkům. Sama zmateční stížnost obžalovaného shledává v podstatě právní omyl rozsudku v tom, že kmetský soud nedospěl k výroku plně sprošťujícímu z důvodu § 2 odst. (1) novely. Zmateční stížnost není ovšem s to, by tvrdila, že obžalovaný vyhověl přímo oné náležitosti této stati zákona, která by mu byla zjednala beztrestnost, a pro jejíž nedostatek právě soud kmetský obžalovanému nepřiznal beztrestnost ve smyslu § 2. Snaží se jen zastávati názor, že nelze trvati na naznačeném požadavku, an obžalovaný ve lhůtě vyhověl vyzvání, by jmenoval původce zprávy a oznámil soudu, že je to zpráva úřední, dodaná policejními ředitelstvím v Brně nejen jemu, nýbrž i jiným brněnským časopisům; po tomto oznámení původce že měla proto, an obžalovaný kromě toho nabídl při smírčím roku dostatečné zadostiučinění, býti soukromá obžalobkyně odkázána ve smyslu § 2 novely na policejní ředitelství a trestní řízení proti obžalovanému že mělo býti zastaveno. Tomuto stanovisku zmateční stížnosti přisvědčiti nelze. Pokud zmateční stížnost poukazuje k otázce důsledků dostatečné soukromé satisfakce, nabídnuté uražené při jednání o smír, přehlíží, že § 18 zák. čís. 124/1924, jehož ustanovení snad obžalovanému tanulo na mysli, předpokládá rozsudek odsuzující, a že ostatně ani tato stať zákona nestanoví, že jest trestní řízení zastaviti. Otázka soukromé satisfakce nemá s případem souzeným nic společného, právě tak jako výklad zmateční stížnosti o tom, že by byla mohla soukromá obžalobkyně, dověděvši se ze sdělení obžalovaného o původu zprávy, obrátiti se na policejní ředitelství, by ve smyslu odst. 2 § 2 novely oznámilo časopisům zprávu otisknuvším, že,pokud se týče v čem je zpráva nesprávná. Neboť postup podle této stati zákona je jen právem, nikoli povinností osoby zprávou dotčené, a ani tehdy, kdyby byla soukromá obžalobkyně použila této jí volné cesty k nápravě křivdy způsosobené jí snad obsahem zprávy úřední (srovnej příbuzná ustanovení §§ 19 až 22 tisk. zák.), nebylo by se tím nic změnilo na skutečnosti, že nebyl uveden pramen, a to, jak jest žádati, již při otisknutí zprávy. Připouštíť doslov zákona jen ten výklad, že pramen zprávy musí býti uveden v těsné spojitosti se zprávou dodanou od státního úřadu, tedy hned při jejím uveřejňování jakožto při onom zevním ději, jímž uskutečněna skutková podstata deliktu spáchaného obsahem periodického tiskopisu ve smyslu § 1 novely čís. 124/1924. Podle toho ovšem nemůže býti této podmínce beztrestnosti podle § 2 vyhověno tím, že se teprve dodatečně za zahájeného již trestního řízení soudu oznání původce ve smyslu § 8 odst. (1) a § 5 novely, nehledíc k tomu, že ustanovení tohoto paragrafu nesou se za účelem docela jiným. Nebyly-li tedy splněny veškeré podmínky, za kterých podle zvláštního předpisu § 2 odstavec (1) novely nelze pro obsah zprávy stíhati osoby, jež spolupůsobily při redakci, vydání, tisku nebo při obvyklém rozšiřování tiskopisu, nejsou-li původci, platí o trestní zodpovědnosti ostatní předpisy zákona čís. 124/1924 pokud se týče ustanovení zákonů trestních. Názor zmateční stížnosti, že trestní řízení proti obžalovanému mělo býti zastaveno, v ustanoveních oněch zákonů nemá opory. Zmateční stížnost je proto neodůvodněná a musila býti zavržena z důvodů již naznačených i, pokud napadá další výroky rozsudku, jimiž kmetský soud jen vyslovuje podle § 13 novely zákonné důsledky sproštění, opřeného o § 4 novely, jež o sobě podle zásady § 290 tr. ř. z moci úřední v neprospěch obžalovaného přezkoumáváno bytí nemůže.

Citace:

č. 3600. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 513-516.