Čís. 81 dis.Nejvyšší soud není povolán ani rozhodovati ani učiniti opatření o dohlédací stížnosti (§§ 15, 16 tr. ř., §§ 74, 77 org. zák., § 5 zák. čís. 216/1919). Nelze si proto stěžovati k nejvyššímu soudu, že nebylo k dohlédací stížnosti nařízeno kárné řízení proti soudcům.(Rozh. ze dne 18. dubna 1929, Ds I 16/28.) Nejvyšší soud jako soud kárný odmítl stížnost Dr. Jaroslava M-a, advokáta v T., do usnesení presidia vrchního zemského soudu v Praze ze dne 17. října 1927 a do usnesení trestního senátu téhož soudu ze dne 14. října 1927. Odůvodnění: Ve stížnosti, podané do oněch usnesení a řízené na ministerstvo spravedlnosti, pokud se týče na kárný senát nejvyššího soudu, stěžuje si Dr. Jaroslav M., advokát v T., že na jeho dohlédací stížnost (§ 15 tr. ř.), kterou podal v trestní věci pro urážku na cti proti němu u okresního soudu v Českých Budějovicích a u krajského soudu tamtéž jako soudu odvolacího projednávané, vrchní státní zástupce nenařídil kárné řízení proti soudcům krajského soudu v Českých Budějovicích pro nesprávný postup v jeho věci při odvolacím jednání, že presidium vrchního soudu v Praze v usnesení ze dne 17. října 1927 odvolacímu soudu v Česk. Budějovicích jen »připomenulo«, že ve svém rozsudku vydaném v oné stěžovatelově věci opomenul dotyčný soud obírati se zmatečnými důvody v odvolání uplatňovanými, kdežto podle názoru stěžovatele zakládá ono opomenutí hrubé porušení úředních povinností a zasluhuje přímého potrestání, a posléz stěžuje si i na to, že »kárný senát« vrchního soudu 49* v Praze v usnesení ze dne 14. října 1927 nevytkl okresnímu soudu v Českých Budějovicích, že místo, by po zpět vzetí žaloby Dr. R-ým a po upuštění Dr. S-a od rozšířené obžaloby vynesl osvobozující rozsudky (§ 259 čís. 2 tr. ř.), řízení jen zastavil (§ 227 tr. ř.) pokud se týče jen obžalovaného o upuštění od obžaloby uvědomil. Bylo již uvedeno, že usnesení ze dne 14. října 1927 jest usnesení trestního senátu vrchního soudu v Praze a nikoli kárného senátu; nejde tedy o stížnost do kárného usnesení. Podaná stížnost, jak zřejmo z toho, co uvedeno o jejím obsahu, jest stížností dohlédací. Protože tu není usnesení kárného senátu pro soudce a o dohlédací stížnosti není nejvyšší soud povolán rozhodovati ani nějaké opatření učiniti (§§ 15, 16 tr. ř., §§ 74, 77 org. zák., § 5 zák. ze dne 16. dubna 1919, čís. 216 sb. z. a n. o nejvyšším soudě), bylo stížnost, pokud jest řízena na nejvyšší soud, odmítnouti. Stížnost na postup vrchního státního zástupce postupuje se ministerstvu spravedlnosti k dalšímu řízení.