Čís. 3378.Rozsudek, jejž vynesl okresní soud o zločinu nebo přečinu, jest pro absolutní nepříslušnost soudu sám o sobě (ipso fuire) neplatným a nemůže brániti zahájení zákonného řízení právě tak, jako by mu nebylo na závadu opatření administrativní nesoucí se k trestnému činu. Ve příčině zločinu nebo přečinu příslušný soud může proto, nehledě k vynesenému rozsudku, zakročiti a má jen při výměře trestu míti zření k trestu, obviněným snad již vytrpěnému. Oprávněnosti postupu podle § 363 čís. 4 tr. ř. sluší posuzovati podle stavu věci, kdy byl postup ten zahájen, ne podle konečného výsledku provedeného trestního řízení; nezáleží proto na tom, že v souzeném skutku byl shledán zase jen přestupek; v tomto případě je nalézací soud oprávněn postupovati při vyměřování trestu samostatně a smí bez porušení zákazu »reformationis in peius« uložiti trest přísnější než byl trest uložený okresním soudem.(Rozh. ze dne 24. ledna 1929, Zm I 51/28.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. prosince 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti veřejným zařízením a opatřením podle § 312 tr. zák. Důvody: Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti podle čís. 4 a 11 § 281 tr. ř. Důvod zmatku podle čís. 4 spatřuje v tom, že v trestním, řízení proti stěžovateli pro zločin podle § 81 tr. zák. bylo k návrhu státního zástupce ve smyslu § 363 čís. 4 tr. ř. pokračováno přes to, že stěžovatel prokázal, že byl pro týž skutek, pro nějž byl dán právoplatně v obžalovanost pro zločin, již právoplatným rozsudkem (správně trestními nařízením) okresního soudu na Žižkově ze dne 26. června 1927 uznán vinným přestupkem podle § 312 tr. zák. a odsouzen k trestu 48 hodin vězení, který si také již odpykal, zejména když i napadeným rozsudkem byl čin obžalovaného podřaděn znovu jen pod skutkovou podstatu přestupku podle § 312 tr. zák. Jako uplatňování důvodu zmatku podle čís. 4 § 281 tr. ř. nepřichází námitka vůbec v úvahu, poněvadž se ani netvrdí, že tu byl návrh stěžovatelův, o němž soud při hlavním přelíčení buď vůbec nerozhodl nebo rozhodl na úkor obhajoby způsobem nezákonným, jak toho onen zmatek vyžaduje. Spíše lze v tvrzení zmateční stížnosti spatřovati věcné doličování důvodu zmatečnosti podle čís. 9 b) § 281 tr. ř., námitku, že pokračováním v trestním řízení proti obžalovanému pro zločin podle § 81 tr. zák. byla porušena zásada »ne bis in idem«; v tomto pojetí jest námitka právně bezpodstatnou. Především jest jako nesprávné odmítnouti tvrzení zmateční stížnosti, že státní zastupitelství v souzeném případě navrhlo u okresního soudu potrestání obžalovaného podle § 312 tr. zák., zároveň však učinilo návrh, by obžalovaný byl pro týž skutek potrestán podle § 81 tr. zák. Vycházíť ze spisů okresního soudu na Žižkově, jichž obsah byl při hlavním přelíčení ze dne 7. prosince 1927 konstatován, a z hlavního spisu na jevo, že státní zastupitelství, podávajíc na obžalovaného Václava M-a obžalobu pro zločin podle § 81 tr. zák. a pro přestupek podle § 312 tr. zák. (pro slovní urážku řidiče K-e), navrhlo současně, by okresnímu soudu na Žižkově byly postoupeny opisy oznámení k dalšímu řízení proti zřízenci B-ovi pro přestupek podle § 312 tr. zák. a že toto jméno, byvši původně správně uvedeno v opisu návrhu, tvořícím základ spisů okresního soudu, bylo dodatečně — neznámo kým — přepsáno na jméno »M.« (jméno obžalovaného), proti němuž také vedeno dále trestní řízení. Trestním nařízením ze dne 26. června 1927 byl obžalovanému M-ovi uložen trest jen za přestupek podle § 312 tr. zák. přes to, že průvody, jež měl okresní soud po ruce, zejména svědecké údaje policejních strážníků Josefa T-y a Václava N-a, poukazovaly jasně k úmyslu obžalovaného, znemožniti řidiči elektrického motorového vozu další jízdu, že správně přicházela v úvahu skutková podstata zločinu podle § 81 tr. z. Za vylíčeného stavu věci je zjevno, že okresní soud o činu, zakládajícím zločin, rozhodl jako o pouhém přestupku, tedy o činu, jemu k souzení přikázaném, zároveň též následkem nesprávného použití zákona (§ 363 čís. 4 tr. ř.). Právem shledal tudíž nalézací soud splněnými předpoklady, za nichž bylo podle § 363 čís. 4 tr. ř. možno pokračovati v trestním řízení proti obžalovanému pro zločin ve smyslu § 81 tr. zák. podle všeobecných předpisů bez podmínek a formalit obnovy, a případně právní stránku věci vystihuje rozsudek, pravě v rozhodovacích důvodech, že okresní soud použil zákona nesprávně a že, soudiv o činu, pro který byla již jako pro zločin podána právoplatná obžaloba, překročil svou věcnou příslušnost tak, že výrok jeho trestního příkazu je podle zásady § 363 čís. 4 tr. ř. ipso jure zmatečným.Již vládní motivy k § 363 tr. ř. (Kaserer II str. 116/117) výslovně zdůrazňují, že rozsudek, jejž vynáší okresní soud o zločinu nebo přečinu, jest pro absolutní nepříslušnost soudu sám o sobě (ipso jure) neplatný a nemůže brániti zahájení zákonného řízení, právě tak, jako by mu nebylo na závadu opatření administrativní nesoucí se k trestnému činu. Ve příčině zločinu nebo přečinu příslušný soud může proto, nehledě k vynesenému rozsudku, zakročiti a má jen při výměře trestu míti zření podle právní zásady obecně uznané k trestu, obviněným snad již vytrpěnému. I když se spatřuje v předpisu čís. 4 § 363 tr. ř. (viz Storch, Řízení trestní, II. str. 577, pozn. 6.) positivní výjimka ze zásady právní moci a z pravidla »ne bis in idem«, nelze shledati postup sborového soudu prvé stolice závadným, k čemuž budiž jen podotčeno, že ani okolnost, že v souzeném skutku opět shledán byl jen přestupek § 312 tr. zák., na věci nic nemění, protože oprávněnost postupu podle § 363 čís. 4 tr. ř. sluší přirozeně posuzovati podle stavu věci, kdy postup ten byl zahájen, ne podle konečného výsledku provedeného trestního řízení. Jelikož nejde o »obnovu« trestního řízení (viz první větu § 363 tr. ř.), právem prohlásil nalézací soud trestní příkaz okresního soudu zrušeným teprve v novém rozsudku (srov. Storch, ibidem pozn. 7). Bezdůvodnou jest zmateční stížnost i pokud shledává rozsudek zmatečným podle čís. 11 § 281 tr. ř. proto, že soud vykročil při vyměřování trestu ze své moci trestní pokud se týče z mezí zákonné sazby. V tomto směru stačí připomenouti, že trestní sazbou na přestupek podle § 312 tr. zák., spáchaný urážkou skutkem, je podle druhé věty prvého odstavce § 313 tr. zák. vězení od jednoho do šesti měsíců tak, že, byl-li obžalovanému uložen za řečený přestupek trest vězení na šest týdnů, nemůže býti o vykročení soudu z mezí zákonné sazby vůbec řeči. Námitku, že nalézací soud vykročil; při vyměřování trestu ze své trestní moci, opírá však zmateční stížnost o úvahu, že, neshledal-li soud v činu obžalovaného skutkovou podstatu zločinu ve smyslu § 81 tr. zák., nýbrž zase jen skutkovou podstatu přestupku podle § 312 tr. zák., měl vzhledem k tomu, že tu jde o obnovu řízení, v němž byl obžalovaný uznán vinným týmž trestným činem, jímž ho vinným uznal soud okresní, také nalézti jen na trest, přisouzený obžalovanému okresním soudem. Jde tu ve skutečnosti o výtku porušení zákazu »reformationis in peius«, jak ji má na zřeteli posl. věta § 281, čís. 11, § 359 odst. čtvrtý tr. ř. Než, zmiňujíc se zcela všeobecně jen o obnově řízení, vůbec, přehlíží zmateční stížnost především, že zákaz »reformationis in peius« i v případě obnovy řízení podle výslovného ustanovení § 359 odst. čtvrtý tr. ř. platí jen, byla-li obnova povolena ve prospěch obžalovaného. Než, k tomu nehledíc, je jak již výše dolíčeno, mylným předpoklad zmateční stížnosti, že v souzeném případě šlo o obnovu řízení, ano ve skutečnosti jde právě naopak o řízení, v němž bylo příslušnému soudu podle § 363 tr. ř. možno pokračovati podle všeobecných předpisů, zejména tedy i bez podmínek a formalit obnovy, nehledíc ani k tomu, že zásadně stalo se tak zřejmě v neprospěch obžalovaného. Již z těchto právních úvah je zjevno, že nalézací soud byl, ač shledali v činu obžalovaného zase jen skutkovou podstatu přestupku podle § 312 tr. zák., oprávněn postupovati při vyměřování trestu zcela samostatně a že směl zejména uložiti obžalovanému bez porušení zákazu »reformationis in peius« trest přísnější, než byl trest, jehož se mu dostalo trestním nařízením soudu okresního. Shora bylo se mimo to také již zmíněno o výroku napadeného rozsudku, jímž byl onen trestní příkaz zrušen podle rozsudkových důvodů jakožto podle zásady § 363 čís. 4 tr. ř. ipso iure neplatný. Stalo se tak právem, ano šlo o nález, spočívající na nesprávném použití zákona, vynesený rozsudek absolutně nepříslušným, který podle výjimečného ustanovení § 363 čís. 4 tr. ř. není vůbec po právu tak, že nalézací soud, zrušiv jej, nemenším právem nepokládal se za vázána ani výší trestu, jím obžalovanému uloženého. Zákonu bylo v tom směru plně učiněno zadost tím, že obžalovanému byla do trestu, uloženého mu napadeným rozsudkem, započtena trestní sazba, jím podle zrušeného trestního příkazu zatím odpykaná. Bylo proto zmateční stížnost zavrhnouti jako bezdůvodnou.