Čís. 3571.

Trestní zákon označuje za účel vyhrůžky při vydírání vynucení konání, dopuštění neb opomenutí, při loupeži (spáchané pohrůžkou) zmocnění se cizí věci movité (její okamžité odnětí).
Rozdíl mezi skutkovými podstatami oněch zločinů záleží v tom, že zlo, jímž bylo pohroženo, hrozí u loupeže bezprostředně a okamžitě, u vydírání však teprve v budoucnu.
Skutková podstata zločinu loupeže podle § 190 tr. zák., spáchaného pohrůžkou, předpokládá takovou pohrůžku směřující proti životu nebo tělu, že napadené osobě nezbývá volnost pro to, jak se má rozhodnouti, a že nemá jiného východiska, než obětovati věc. Při zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. nedosahuje však pohrůžka této síly a bezprostřednosti, takže napadená osoba má na vůli, splniti to, co žádáno, nebo splnění žádosti odepříti.
Pokud není porušeními předpisu § 320 tr. ř. (§ 344 čís. 6 tr. ř.), nebyla-li k hlavní otázce na zločin loupeže dána eventuelní otázka na zločin vydírání.
(Rozh. ze dne 30. srpna 1929, Zm I 367/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Mostě ze dne 12. dubna 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločiny loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák., spoluviny na podvodu podle §§ 5, 197, 199 b), 200, 203 tr. zák., nedokonaného podvodu podle §§ 8, 197, 199 b), 200, 203 tr. zák., těžkého poškození na těle podle § 153 tr. zák. a přestupky podle § 468 tr. zák. a §§ 32 a 36 zbroj. pat.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek porotního soudu jen potud, pokud stěžovateli byl jím uznán vinnými zločinem loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák., a uplatňuje v tomto směru číselně důvod zmatečnosti podle § 344 čís. 5 tr. ř. Zmatek ten spatřuje v tom, že sborový soud porotní zamítl při hlavním přelíčení návrh stěžovatelova obhájce, by byla porotcům dána k 1. hlavní otázce na zločin loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák., eventuální otázka na zločin vydírání podle § 98 b) tr. zák. Otázka ta měla prý bytí dána porotcům jednak proto, že se skutková podstata zločinu loupeže pohrůžkou podobá skutkové podstatě zločinu vydírání vyhrožováním tak, ze řešení otázky, zda jde o zločin loupeže podle § 190 tr. zák. či o zločin vydírání podle § 98 b) tr. zák., je mnohdy i pro právníka úkolem nesnadným, jednak vzhledem k obecně uznávané zásadě trestního řízení »in dubio mitius«. Stížnosti, jež uplatňuje těmito vývody ve skutečnosti zmatek podle § 344 čís. 6 tr. ř. záležející v porušení předpisu § 320 tr. ř., chráněného zvláštní pohrůžkou zmatečnosti (§ 344 čís. 6 tr. ř.), nikoli tedy zmatek podle § 344 čís. 5 tr. ř., jehož se číselně dovolává, nelze přiznati oprávněnost. O porušení předpisu podle § 320 tr. ř. šlo by tenkrát, kdyby byly po rozumu tohoto ustanovení zákona »tvrzeny«, t. j. buď výslovně tvrzeny nebo alespoň výsledky hlavního přelíčení napovězeny skutečnosti, podle nichž by, kdyby byly pravdivé, skutek stěžovateli obžalobou jako zločin loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák. za vinu kladený spadal pod mírnější ustanovení trestního zákona o zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. Tohoto předpokladu tu však nebylo. Ze srovnání ustanoveni §§ 98 b) a 190 tr. zák. vysvítá, že trestní zákon označuje za účel vyhrůžky při vydírání vynucení nějakého konání, dopuštění neb opomenutí, při loupeži vůbec, tedy i při loupeži spáchané pohrůžkou, však zmocnění se cizí věci movité, tudíž její okamžité odnětí. Podle toho spočívá podstatný rozdíl mezi skutkovou podstatou zločinu loupeže podle § 190 tr. zák. pohrůžkou, a skutkovou podstatou zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. v tom, že zlo, jímž bylo pohroženo, hrozí u loupeže bezprostředně a okamžitě, u vydírání však teprve v budoucnu. Skutková podstata zločinu loupeže podle § 190 tr. zák. pohrůžkou, předpokládá pohrůžku jsoucí podle své povahy násilím učiněným ohroženému, t. j. takovou proti životu nebo tělu směřující pohrůžku, že napadené osobě nezbývá volnosti pro to, jak se má rozhodnouti, a že nemá jiného východiska, než obětovati věc. Při zločinu vydírání podle § 98 b) tr. zák. nedosahuje však pohrůžka této síly a bezprostřednosti, takže napadená osoba má na vůli, splniti to, co žádáno, nebo splnění žádosti odepříti (Rozh. č. 902 sb. Nejv. s., č. 2333 vid. úř. sb. a j.). Příběhu, o nějž v souzeném případě jde, nebyl podle výsledků hlavního přelíčení kromě stěžovatele a poškozeného Františka G-a nikdo přítomen. Jest tedy jen zkoumati, zda byly výpovědmi těchto osob tvrzeny nebo napovězeny skutečnosti, podle nichž by, kdyby byly pravdivé, spadal skutek stěžovateli obžalobou jako zločin loupeže podle §§ 190, 192 tr. zák. za vinu kladený jen pod ustanovení § 98 b) tr. zák. Stěžovatel, jenž, jak vyšlo při hlavním přelíčení najevo, před četnictvem vůbec popřel skutek, uvedl při hlavním přelíčení v podstatě v souhlasu s tím, co udal před vyšetřujícím soudcem, že namířil Františku G-ovi, když tento za tehdejší mlhy přišel až k mostu přes řeku Bělou u K., kde stěžovatel na něho číhal, revolverem, který prý nebyl nabit, na prsa a vyzval ho, by mu vydal peníze, že G. odhodil na to ihned balík, v němž byly bankovky, zvedl obě ruce a vydal pak stěžovateli na jeho vyzvání též drobné peníze a revolver, že stěžovatel si pak vzal řečený, G-em odhozený balík, řekl G-ovi »Jetzt können Sie gehen« a že G. pak odešel. Poškozený František G. potvrdil při hlavním přelíčení v podstatě v souhlase s údaji před četnictvem a s obsahem svědectví před vyšetřujícím' soudcem jako svědek, že přišel tenkrát za husté mlhy k řečenému mostu, byl přepaden neznámým mužem, který, přiskočiv k němu, namířil mu revolverem na prsa se slovy »Ruhig verhalten, sonst schiesse ich Sie nieder«, že svědek se lekl tak, že pozvedl balík s bankovkami, který měl v pravé ruce, jako na obranu, že však ruka mu ihned sklesla, že útočník sáhnuv mu do kapsy vzal mu z ní drobné peníze a revolver, že vzal na to svědku z ruky též balík s bankovkami, že řekl svědkovi »Sie konnen gehen«, že svědek, odcházeje, se obrátil, protože se obával, že bude pachatelem ze zadu střelen, a že obžalovaný B. je určitě totožný s oním pachatelem. Z toho, co uvedeno plyne, že nebylo ani ve vylíčení děje stěžovatelem ani ve výpovědi svědka G-a podkladu pro eventuální otázku na zločin vydírání podle § 98 b) tr. zák., neboť, hledíc k dějí stěžovatelem a svědkem G-em v podstatě stejně vylíčenému mohl G. splnění zla, jímž mu bylo pohroženo, okamžitě očekávati a šlo, jak plyne nejlépe ze skutečnosti, že G. pod vlivem pohrůžky směřující proti jeho životu dal si věci vžiti nebo je sám vydal bez nejmenšího vzpěčování se a aniž se pokusil o sebe menší odpor, o pohrůžku, jíž byla vůle G-ova v pravém slova smyslu zlomena, takže nezbyla napadenému jiná volba, než dáti si věci vžiti nebo je vydati, tedy o pohrůžku jsoucí násilím G-ovi učiněným. Na věci nemění nic, že revolver, jimž stěžovatel G-a ohrožoval, nebyl podle tvrzeni stěžovatelova nabit; neboť tato okolnost nebyla G-ovi známa a otázku, zda hrozilo G-ovi nebezpečí, či nikoli, jest posuzovati nikoli s hlediska osoby hrozící, nýbrž jen s hlediska osoby ohrožené. Z toho co uvedeno vysvítá, že sborový soud porotní, zamítnuv obhájcův návrh, neporušil předpis § 320 tr. ř. a nezatížil rozsudek zmatkem podle § 344 čiš. 6 tr. ř.

Citace:

č. 3571. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 456-459.