Čís. 3683.

Spolupachatelství přestupku útisku podle § 1 zák. čís. 309/1921 hrozbou újmou na svobodě a cti, by bylo na ohroženém vynuceno, by za stávky nepracoval; nezáleží na tom, že nelze dokázati, který spolupachatel vyhrůžku pronesl. Po stránce subjektivní vyhledává se ke skutkové podstatě přestupku podle § 1 zák. čís. 309/1921, spáchaného vyhrůžkou, kromě vědomí pachatelova, že hrozí jinému újmou na některém z právních statků v onom ustanovení zákona uvedených, též úmysl pachatelův, vynutili na ohroženém nějaké konání, opomenutí nebo snášení, a vědomí pachatelovo, že nemá práva na toto konání, opomenutí nebo snášení. Vyhrůžkou (opovědí způsobení újmy) je projev, jímž pachatel chce jiné osobě (ohroženému) naznačiti a jí též způsobem pro ni poznatelným naznačuje, že má moc a zamýšlí opovězenoují újmu buď sám nebo prostřednictvím jiného způsobiti.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1929, Zm I 445/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského trestního soudu v Praze ze dne 18. května 1929, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přestupkem útisku podle § 1 zák. z 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek, a věc přikázal okresnímu soudu ve Slaném k opětnému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaných napadá rozsudek soudu prvé stolice číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5 a 9 a) tr. ř. Rozsudek zjišťuje v rozhodovacích důvodech, že se obžalovaní umlouvali dne 12. října 1928 zrána za tehdejší hornické stávky na Kladensku před bytem horníka Antonína Z-y v S., že Z-ovi »nabijí držku«, že jeden z nich se vyjádřil: »Až otevře, tak mu dám pěstí do držky a řeknu: Tak se stávkuje?«, a že jeden z nich svítil elektrickou lampičkou do okna Z-ova a pravil: »Vstávej na panský, a zjišťuje dále, že Z., který nestávkoval, měl z vyhrůžek strach a odešel proto z domova teprve, až se rozednilo. Dále uvádí rozsudek v rozhodovacích důvodech: »Oba svědkové Z. a Z-ová poznali s určitostí všechny tři obžalované na místě činu, třebas nemohli s určitostí potvrditi, a to pro tmu tehdy panující, který z obžalovaných ty které trestné úkony prováděl a ony výroky pronesl. Stačí, že všichni tři stáli před oknem Z-ovým a svou přítomností dodávali vzájemná činnosti důraz a s protizákonnými jednáním toho kterého svého společníka se ztotožňovali«. Z toho plyne, že rozsudek, jenž uznává podle svého vlastního výroku obžalované vinnými přestupku útisku podle § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., spáchaným tím, že pohrozili Antonínu Z-ovi újmou na svobodě a cti, chtějíce tím na něm bezprávně vynutiti, by něco opomenul, by za hornické stávky nepracoval, zaujímá stanovisko, že rozsudkem zjištěná činnost obžalovaných byla projevem jejich společné vůle, která došla uskutečnění ve vědomě společném spolupůsobení všech obžalovaných jednajících ve stejném úmyslu, že zjišťuje, že obžalovaní jednali jako spolupachatelé. Namítá-li zmateční stížnost s hlediska zmatku podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., že pouhá přítomnost obžalovaných na místě činu nezakládá skutkovou podstatu přestupku, jímž obžalovaní byli uznáni vinnými, a není vůbec trestným činem náležejícím před soud, jest tuto námitku označiti za bezpředmětnou, poněvadž rozsudek neshledává podle svrchu řečeného skutkovou podstatu přestupku podle § 1 zák. o útisku jen v tom, že obžalovaní byli na místě činu přítomni, nýbrž spatřuje ji v celé rozsudkem zjištěné činnosti všech obžalovaných, při níž spolupůsobili jako spolupachatelé. Další stížností zdůrazňovaná skutečnost, že rozsudek sám připouští, že nelze dokázati, který z obžalovaných pronesl výroky, v nichž rozsudek shledává vyhrůžky, nevylučovala by, kdyby byly v souzeném případě jinak zjištěny všecky náležitosti skutkové podstaty přestupku podle § 1 zák. o útisku, podřadění jednání obžalovaných pod toto ustanovení zákona; neboť rozsudek zjišťuje, jak bylo již poznamenáno, že obžalovaní jednali jako spolupachatelé, a spolupachatelé odpovídají nejen za svou vlastní činnost, nýbrž i za činnost ostatních spolupachatelů a vůbec za celý výsledek společné činnosti.
Naproti tomu nelze stížnosti, jež ve vývodech po stránce věcné uvádí, že se vyžaduje ke skutkové podstatě přestupku podle § 1 zák. o útisku, spáchaného vyhrožováním, by pachatel zamýšlel na ohroženém bezprávně vynutiti nějaké opomenutí (konání nebo snášení), upříti oprávnění, pokud, dovolávajíc se číselně zmatku podle § 281 čís. 5 tr. ř., věcně však zmatku podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., namítá, že subjektivní skutková podstata přestupku, jímž obžalovaní byli uznáni vinnými, není nikde prokázána ani dovoděna, že není rozsudkem zjištěna. Po stránce subjektivní vyhledává se ke skutkové podstatě přestupku podle § 1 zák. o útisku, spáchaného vyhrůžkou, kromě vědomí pachatelova, že hrozí jinému újmou na některém z právních statků v onom ustanovení zákona uvedených, též úmysl pachatelův, vynutiti na ohroženém nějaké konání, opomenutí nebo snášení, a vědomí pachatelovo, že nemá právo na toto konání, opomenutí nebo snášení. Rozsudek neobírá se však v rozhodovacích důvodech vůbec subjektivní stránkou přestupku, jímž uznal obžalované vinnými, a nezjišťuje v důsledku toho ony náležitosti subjektivní skutkové podstaty tohoto přestupku. Poněvadž rozsudek je podle toho stižen zmatkem, podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. a poněvadž pro nedostatek potřebných skutkových zjištění po stránce subjektivní nelze se vyhnouti ustanovení nového hlavního líčení, takže nejvyšší soud jako soud zrušovací ve věci samé rozhodnouti nemůže, bylo, aniž bylo třeba obírati se dalšími výtkami stížností činěnými rozsudku s hlediska zmatku podle § 281, čís. 5 tr. ř., odůvodněné zmateční stížnosti ve prospěch obžalovaných podané podle § 5 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878, za souhlasu generálního prokurátora již při neveřejné poradě vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a věc vzhledem k tomu, že tu jde již jen o přestupek, přikázati příslušnému okresnímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí. Okresnímu soudu, jenž se bude věcí obírati, bude při zkoumání otázky, zda bylo obžalovanými Antonínu Z-ovi pohroženo újmou v § 1 zák. o útisku uvedenou, přihlížeti k tomu, že vyhrůžkou (opovědí způsobení újmy) je projev, jímž pachatel chce jiné osobě (ohroženému) naznačiti a jí též způsobem pro ni poznatelným naznačuje, že má moc a zamýšlí opovězenou jí újmu buď sám nebo prostřednictvím jiného způsobiti.

Citace:

č. 3683. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 681-683.