Čís. 3675.

Skutečnost, že se pachatel mohl sice pokládati za ohrožena a k obraně nucena, že však vykročil z mezí nutné obrany jen ze strachu, nezbavuje ho zodpovědnosti podle § 335 tr. zák.
Tato nedbalost ve smyslu posl. věty § 2 g) tr. zák. nevztahuje se na samu povahu skutku, k odvrácení útoku podniknutého, nýbrž na poměr tohoto skutku k rozsahu nutné obrany; nedbalost ta spočívá v možnosti poznání, že skutek není úměrným útoku a potřebě obrany; stačí tu i nedbalost nevědomá.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1929, Zm I 574/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 28. února 1929, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolávajíc se důvodů zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a), b) a 5 tr. ř. provádí je tvrzením, 1., že, mohl-li obžalovaný podle zjištění rozsudku za hádky s Ambrožem U-em považovati svojí tělesnou bezpečnost za ohroženu a tím se k obraně proti U-ovi nucena, nemohl seznati, že z toho může vzejíti nebezpečenství pro tělesnou bezpečnost U-ovu, takže není: tu zákonného znaku § 335 tr. zák. (§ 281 čís. 9 a) tr. ř.), 2. že, viděl-li se obžalovaný v hádce s A. U-em ohroženým a k obraně nuceným a jednal-li tedy v afektu, — stal se beztrestným podle § 2 písm. e) tr. zák. z důvodu putativní nutné obrany, — a dále, že v případě tom jest nesprávné zjištění, že obžalovaný překročil meze nutné obrany; překročil-li však podle rozsudkového zjištění meze nutné obrany z poděšení, ze strachu nebo z leknutí, měl mu býti přiznán důvod beztrestnosti podle § 2 písm. g) tr. zák. (§ 281 čís. 9 b) tr. ř.); 3. že zjištění subjektivní nutné obrany se strany jedné a překročení mezí nutné obrany s druhé strany jsou navzájem neslučitelná (§ 281 čís. 5 tr. ř.). Zmateční stížnost snaží se tu vytvořiti právní stav, jakoby v zákoně vůbec nebylo poslední věty § 2 písm. g) tr. zák. Skutečnost nalézacím soudem zjištěná, že se obžalovaný mohl sice považovati za ohrožena a k obraně nucena, že však vybočil z mezí nutné obrany jen ze strachu, nezbavuje ho zodpovědnosti podle § 335 tr. zák. Tato nedbalost ve smyslu poslední věty § 2 písm. g) tr. zák. nevztahuje se na samu povahu skutku, k odvrácení útoku podniknutého, nýbrž na poměr tohoto skutku k rozsahu nutné obrany; nedbalost ta spočívá v možnosti poznání, že skutek není úměrným útoku a potřebě obrany, ba stačí tu i nedbalost nevědomá. Tímto výkladem zákona řídil se i nalézací soud a s hlediska § 335 tr. zák. nemusil zjistiti, že stěžovatel byl si vědomi nadměrnosti skutku, stačilo, že jest v rozsudku zjištěna možnost poznání nadměrnosti té na straně stěžovatelově.

Citace:

č. 3675. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 665-666.