Čís. 3617.

Pod názvem »shluknutí«, který jest společným pojmenováním všech trestných činů podle §§ 279—284 tr. zák., upravuje trestní zákon více trestních norem a tvoří více různých a od sebe odlišných skutkových podstat, spojených tím, že všechny směřují proti veřejnému pokoji a řádu, aniž jest v určité normě pojem ten vymezen způsobem vyčerpávajícím.
I rozpuštěný tábor lidu jest shluknutím, jež má na mysli § 283 tr. zák.
Přestupku podle §§ 14 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák. se dopouští, kdo, jsa přítomen při shromáždění, ať podle zákona nebo proti zákonu odbývaném, neopustí je a neodejde ihned, jakmile bylo prohlášeno vládním zřízencem nebo úřadem za rozpuštěné; nevyhoví-li však kromě toho ještě další zvláštní výzvě k rozchodu, učiněné po rozejití se shromáždění, dopouští se přečinu podle § 283 tr. zák.
S hlediska § 283 tr. zák. se nevyžaduje, by bylo více lidí shluknuto právě na onom místě, kde byl pachatel; stačí, že trvalo v té době a v oněch místech ještě nebezpečí srocování, směřujícího proti veřejnému pokoji a řádu, a že stráží bylo čeleno nebezpečí tomu rozptylováním davů (hloučků) a vyzýváním, třeba jednotlivců, by se v místech těch nezdržovali a se rozešli, a že oné výzvy k rozchodu nebylo uposlechnuto.
(Rozh. ze dne 10. října 1929, Zm I 190/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 12. ledna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem shluknutí podle §§ 283, 284 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující jen hmotněprávní výtky podle § 281 čís. 9 a) a 10 tr. ř., vytýká rozsudku nesprávný a mylný výklad pojmu »shluknutí«, dovozujíc, že pojem shluknutí podle §§ 283, 284 tr. zák. předpokládá sejíti se více lidí, při kterém se někdo vybízí ke společné pomoci nebo ke zprotivení se. Jest na omylu v názoru, že tyto předpisy těsně navazují na ustanovení § 279 tr. zák. Pod názvem »shluknutí«, který jest společným pojmenováním všech trestných činů podle §§ 279 až 284 tr. zák., upravuje trestní zákon více trestních norem, a tvoří více různých a od sebe odlišných skutkových podstat, spojených tím, že všechny směřují proti veřejnému pokoji a řádu, aniž jest v určité normě pojem ten vymezen způsobem vyčerpávajícím. Tak předpis § 279 tr. zák. s modifikací § 280 tr. zák. ovšem vyžaduje vybízení více lidí ke společné pomoci nebo ke zprotivení se proti některé z osob v § 68 tr. zák. jmenovaných při výkonu úřadu, služby nebo vrchnostenského příkazu, avšak již následující §§ 281 a 282 tr. zák. tvoří zcela odlišné skutkové podstaty, které rovněž nutno zahrnouti pod týž název. Stejně i předpis § 283 tr. zák. s kvalifikací § 284 tr. zák. nevychází ze skutkové podstaty § 279 tr. zák., nýbrž tu vyskytující se pojem. »shluknutí« má význam zcela všeobecný, rovnocenný pojmu shromáždění osob, omezený jen tím, že shluknutí to nepovstalo z té příčiny, pro kterou srocení stává se zločinem, a činí trestným každého, kdo při takovém shluknutí neuposlechne výzvy úředníka nebo stráže, by se rozešel. Jest proto i rozpuštěný tábor lidu shluknutím, jež má zákon v § 283 tr. zák. na mysli a nelze zaměňovati normu § 283 tr. zák. s onou §§ 14 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák., jak se zmateční stížnost mylně domnívá, doličujíc zmatek podle čís. 10 § 281 tr. ř. Onoho přestupku dopouští se každý, kdo, jsa přítomen při shromáždění, ať podle zákona nebo proti zákonu odbývaném, neopustí je a neodejde ihned, jakmile bylo prohlášeno vládním zřízencem nebo úřadem za rozpuštěné. Nevyhoví-li však kromě toho ještě další zvláštní výzvě k rozchodu, učiněné po rozejití se shromáždění, jak rozsudek v souzeném případě ohledně obžalovaného zjišťuje, jest posuzovati toto jednání s hlediska předpisu § 283 tr. zák., což jest zřejmo jednak z různých skutkových podstat, jednak i ze samého doslovu § 19 shrom. zák. (»... pokud nemá tu platnosti obecný zákon trestní«).. V souzeném případě zjišťuje rozsudek, že výzva k rozchodu byla dána po rozpuštění zakázaného komunistického tábora lidu, tedy v době shromáždění osob a takto při shluknutí, že se obžalovaný vzepřel rozkazu četnictva, by opustil náměstí a reagoval na ně slovy »já půjdu zpátky a nemá mi nikdo co poroučet«, a takto se dal se stráží do vády; tím jsou zjištěny veškeré náležitosti skutkové podstaty přečinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Tvrdí-li zmateční stížnost, že v době, kdy se prý obžalovaný dopustil závadného činu, účastníci táboru místo shromáždění již opustili a že chtěl jen přejíti náměstí, které bylo již vyklizeno, nevychází ze skutkových zjištění rozsudkových a nelze v dolíčení tom shledávati ani výtku neúplnosti, ano nic podobného za hlavního přelíčení vůbec nevyšlo na jevo. Naopak z výpovědi svědků rozsudkem citovaných jest patrno, že k neuposlechnutí rozkazu došlo krátce po rozpuštění tábora při vyklizování náměstí, tedy v době, kdy shluknutí lidu ještě tu bylo. Nevyžaduje se, by bylo více lidí shluknuto právě na onom místě náměstí, kde byl obžalovaný; stačí, že trvalo v té době a v oněch místech ještě nebezpečí srocování, směřujícího proti veřejnému pokoji a řádu, a že stráží bylo čeleno nebezpečí tomu rozptylováním davů (hloučků) a vyzýváním, třebas jednotlivců, by se v místech těch nezdržovali a se rozešli, a že oné výzvy k rozchodu nebylo uposlechnuto.

Citace:

č. 3617. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 546-548.