Čís. 3635.

Ke skutkové podstatě přečinu podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. se nevyhledává, by pachatel doporučoval použití prostředků násilných; nezáleží na tom, zda měla činnost pachatelova zevní účinek a jaký dojem činila na posluchače; stačí, že byla s to, by u posluchačů vzbudila nepříznivé smýšlení prosti státu, k němuž náležejí.
Pobuřování proti ústavní jednotě československého státu poukazováním na nepříznivé pro posluchače (německé národnosti) účinky jeho vzniku a nabádáním k působení na odčinění poroby podle příkladů Jahnova po porážce Němců u Jeny. (Rozh. ze dne 23. října 1929, Zm I 296/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 26. února 1929, jímž byl stěžovatel uznán, vinným přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje jen hmotněprávní zmatek čís. 9 a) § 281 tr. ř. Dovozuje, že obžalovaný byl odsouzen neprávem pro přečin podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., poněvadž prý v závadných jeho slovech, jak je rozsudek zjišťuje, nelze shledávati pobuřování vůbec a proti statkům chráněným v § 14 čís. 1 cit. zák. zvláště. Vycházejíc ze správného jinak výkladu pojmu pobuřování (obsaženého v četných rozhodnutích nejv. soudu), při němž neprávem zdůrazňuje doporučování »prostředků násilných« — jichž však k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 14 čís. 1 není třeba, poněvadž by v takovém případě šlo o zločin podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep., — snaží se zmateční stížnost dolíčiti, že smysl řeči obžalovaného byl jiný, než zjišťuje napadený rozsudek, že směřovala ke kulturnímu posílení Němců, zejména prý nemluvil obžalovaný o hranicích státních, nýbrž o ideálních, zahrnujících v sobě kulturní a duchovní společenství a sounáležitost obyvatelstva německého kmene a národnosti; výrok o dosažení svobody se prý nevztahoval na svobodu politickou, nýbrž na »relativní« — svobodu kulturní, náboženskou a duchovní, jíž může dosíci každý jednotlivec i národ v hranicích státu; že tomu tak je, vyplývá prý i z toho, že obžalovaný nabádal posluchače, by se zdržovali alkoholu a kouření; ostatně prý jest pojem svobody a »svobodné říše« neurčitý a mnohoznačný, spíše prý šlo o řečnickou frási; o pobuřování nemůže prý býti řeči již proto, že řeč byla všeobecná a žádný ze svědků nepotvrdil, že činila na něho dojem řečí státu nebezpečných. Vychází-li se ze smyslu závadné řeči obžalovaného, jak jej formálně bezvadně zjišťuje rozsudek, nelze v jeho podřadění pod trestní ustanovení § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. shledati právní omyl. Podle přesvědčení soudu obžalovaný srovnával poválečné poměry příslušníků německé národnosti v Československé republice s poměry, jaké byly v Německu po porážce u Jeny; dával za příklad působení Jahnovo, směřující k odčinění porážky; nabádal posluchače ke stejnému působení na odčinění nynější poroby — rozumí se německé menšiny v Čsl. republice. Směr, jakým se mělo nésti toto působení, projevil zřetelně ve. výrocích: »Es muss, es wird, wieder anders werden; die Grenze zum Beispiel, die uns umgibt, hat die Menschenhand gezogen. Wir anerkeninen, aber nur die Grenze, die Gott für unser Volkstum geschaffen hat.« Svými výroky obžalovaný poukazoval jednak na nepříznivé prý pro posluchače účinky vzniku československého státu, jemuž zřejmě přičítá nynější »porážku« Němců, »které neštěstí pronásleduje více než jejich předky« (arg. die Grenze, die uns umgibt atd.), jednak hlásal jako cíl politického snažení t. zv. právo sebeurčovací do důsledků, t. j. odtržení území obývaných národní menšinou německou od Československé republiky, do níž byla vtělena platnými smlouvami mezinárodními a přivtělení jich ke státu cizímu (arg.: »Freies Reich«)) a pobuřoval tak proti ústavní jednotě československého státu. V tom i v onom směru vyvolával silnými prostředky u posluchačů nepřátelský vztah ke statkům, chráněným v § 14 čís. 1, tedy pobuřoval. Nezáleží na tom, že nedoporučoval použití násilných prostředků, ježto nejde o zločin podle § 15 čís. 3, nýbrž o přečin, k jehož skutkové podstatě se nevyhledává použití prostředků násilných. Nezáleží na tom, zda měla činnost pachatelova zevní účinek a jaký dojem činila na posluchače; stačí podle zákona, že byla způsobilá, by u posluchačů vzbudila nepříznivé smýšlení proti státu, k němuž náležejí. Poněvadž i ve směru subjektivním obsahuje rozsudek formálně bezvadné zjištění, že obžalovaný pobuřoval proti ústavní jednotě československého státu a pro jeho vznik úmyslně a vědomě, odpovídá odsuzující výrok správnému použití zákona a zjištěnému stavu věci.

Citace:

č. 3635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 580-582.