Čís. 3433.

Ke skutkové podstatě zločinu podle § 87 tr. zák. se po stránce subjektivní nevyhledává, by úmysl pachatelův směřoval přímo k přivodění některého z nebezpečenství v § 85 b) tr. zák. uvedených; stačí po této stránce, když pachatel byl si toho vědom, že z určitého jednání může vzejíti některé z nebezpečí v § 85 b) tř. zák. naznačených, a když přes toto vědomí jednání takové úmyslně předsevzal.
Pro pojem »zlomyslnosti« ve smyslu § 87 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal z pouhé »svévole«, která sice předpokládá (stejně jako zlomyslnost) jednání úmyslné, avšak předsevzaté bez ohledu na možné následky, jen pro potěšení s ním spojené.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1929, Zm II 486/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti nezl. obžalovaného Václava P-y a jeho otce Tomáše P-y do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 2. listopadu 1928, jímž byli obžalovaní Václav P., František P. a Josef K. uznáni vinnými prvjmenovaní zločinem veřejného násilí podle § 87 tr. zák., Josef K. přestupkem nedospělých podle § 269 a) (87) tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výrocích týkajících se obžalovaného Václava P-y, mimo to však, a to podle § 290, odst. prvý tr. ř., též ve výrocích týkajících se obžalovaných Františka P-a a Josefa K-a, a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného a jeho otce napadá rozsudek soudu prvé stolice, pokud obžalovaný byl jím uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 87 tr. zák., a uplatňuje v tomto směru číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5, 9 a) a 10 tr. ř. Dovolávajíc se zmatku podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. namítá, že rozsudek nezjišťuje náležitě subjektivní stránku zločinu obžalovanému za vinu kladeného; neboť zjišťuje prý sice, že tento obžalovaný byl si toho vědom, že z jeho jednání může vzejíti nebezpečí v § 87 tr. zák. předpokládané, t. j. některé z nebezpečí v § 85 b) tr. zák. uvedených, nezjišťuje prý však, že tento obžalovaný zamýšlel takové nebezpečenství přivoditi, ač prý se vyžaduje ke skutkové podstatě zločinu podle § 87 tr. zák. po stránce subjektivní kromě uvedeného vědomí pachatelova též vůle pachatelova směřující k přivodění některého z nebezpečenství v § 85 b) tr. zák. naznačených. V tomto směru nelze stížnosti přiznati oprávnění. Podle stálé judikatury Nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího nevyhledává se ke skutkové podstatě zločinu podle § 87 tr. zák. po stránce subjektivní, by) úmysl pachatelův směřoval přímo k přivodění některého z nebezpečenství v § 85 b) tr. zák. uvedených; stačí po této stránce, když pachatel byl si toho vědom, že z určitého jednání může vzejíti některé z nebezpečí v § 85 b) tr. zák. naznačených, a když přes toto vědomí jednání takové úmyslně předsevzal. Tyto složky zlého úmyslu v § 87 tr. zák. předpokládaného jsou však, pokud jde o obžalovaného, v rozhodovacích důvodech rozsudku zjištěny. Tvrdí-li dále stížnost v této souvislosti, že jednáním obžalovaného nebylo přivoděno žádné nebezpečí, t. j. žádné z nebezpečí v § 85 b) tr. zák. uvedených, neprovádí tím uplatňovaného zmatku podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. po zákonu; neboť nedrží se skutkových zjištění rozsudku, jak by při správném provádění hmotně-právního zmatku činiti měla, nýbrž vychází ze skutkového předpokladu rozsudkem nezjištěného, ba jím vyloučeného (§ 288, odst. druhý čís. 3 tr. ř.). Namítá-li dále stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 10 tr. ř., že skutková zjištění rozsudku by opodstatňovala nanejvýš odsouzení obžalovaného pro přestupek proti bezpečnosti těla podle § 431 tr. zák., nelze jí rovněž přiznati oprávněnosti; neboť stížnost vychází i tu zřejmě z mylného předpokladu, že není zjištěn zlý úmysl, jehož je třeba ke skutkové podstatě zločinu podle § 87 tr. zák., protože není zjištěno, že vůle obžalovaného směřovala k při vodění některého z nebezpečí v § 85 b) tr. zák. uvedených.
Ve vývodech po stránce formální vytýká stížnost rozsudku mezi jiným nejasnost a neúplnost po rozumu § 281, čís. 5 tr. ř., jež spatřuje v tom, že rozsudek nepřihlíží k tomu, že zodpovídání se všech obžalovaných, tedy též zodpovídání se stěžovatele, znělo v ten smysl, že obžalovaným ani nenapadlo, že by jejich jednání mohlo přivoditi nějaké neštěstí, a že stěžovatel, jenž podle sdělení školní správy vychodil školu s duševní úrovní žáka desetiletého, mimo to tvrdil, že obžalovaní nechali drát jimi přes silnici natažený viseti jen za tím účelem, by postrašili osoby v přibližujícím se automobilu sedící zdechlou kočkou, jež na drátě visela. Podle záznamu protokolu o hlavním přelíčení udali obžalovaní Václav P. a František P., jenž byl rovněž uznán vinným zločinem podle § 87 tr. zák., skutečně, že jim ani nenapadlo, že by drátem obžalovanými přes silnici nataženým mohlo býti přivoděno nějaké neštěstí, a podobně vyjádřil se podle téhož protokolu též obžalovaný Josef K., jenž byl uznán vinným přestupkem nedospělých podle § 269 a) tr. zák. (§ 87 tr. zák.), prohlásiv, že mu ani nenapadlo, že by oním drátem mohl býti někdo poškozen na těle. Tyto obžalovanými Václavem P-ou, Františkem P-em a Josefem K-em tvrzené skutečnosti jsou rozhodnými pro posouzení subjektivní stránky trestných činů těmto obžalovaným za vinu kladených, tedy též pro posouzení subjektivní stránky zločinu obžalovanému Václavu P-ovi za vinu daného, t. j. pro posouzení, zda tento obžalovaný skutečně věděl, že z jeho jednání může vzejíti některé z nebezpečí v § 85 b) tr. zák. uvedených, a zda přes to úmyslně jednání tu v úvahu přicházející předsevzal, to zejména též vzhledem k výše uvedenému sdělení školní správy. Bylo proto na nalézacím soudě, by k tomuto zodpovídání se řečených: obžalovaných přihlížel a věc po této stránce v rozhodovacích důvodech náležitě probral. Ježto tak neučinil, nýbrž pominul ono zodpovídání se obžalovaných mlčením, trpí jeho rozsudek v tomto směru vadou neúplnosti stížností mu vytýkanou. Nejasným jest však. rozsudek, ať již po stránce právní nebo skutkové v odůvodněni subjektivního předpokladu »zlomyslnosti«, ježto opětný poukaz důvodů na zodpovídání se obžalovaných, že »chtěli si učiniti zábavu«, že zastavení auta přivítali voláním »sláva«, že spatřovali ve věci »legraci« vzbuzuje alespoň pochybnosti, zda soud zjišťuje v rozsudku, že obžalovaní jednali ze zlomyslnosti, nezaměňuje »zlomyslnost« s pouhou »svévolí«, jež předpokládá rovněž jednání úmyslné, avšak předsevzaté bez ohledu na možné následky, jen pro potěšení s ním spojené, jež trestní zákon, jak zřejmě vyplývá z předpisů §§ 315 až 319 tr. zák., od jednání ze zlomyslnosti ve smyslu §§ 85, 87 tr. zák. zásadně rozlišuje. Jelikož je rozsudek podle toho v napadené části stižen zmatkem podle § 281 čís. 5 po případě čís. 9 a) tr. ř. stížností uplatňovaným a za daného stavu věci nelze se obejiti bez nařízení nového hlavního přelíčení, takže Nejvyšší soud jako soud zrušovací nemůže ve věci samé rozhodnouti, bylo podle § 5 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878, odůvodněné zmateční stížnosti za souhlasu generální prokuratury již při neveřejné poradě vyhověti a uznati, pokud jde o napadenou část rozsudku, právem, jak shora uvedeno, aniž bylo třeba obírati se dalšími výtkami stížností rozsudku s hlediska zmatku podle § 281, čís. 5 tr. ř. činěnými. Ježto pak důvod, na němž se zakládá toto opatření ve prospěch obžalovaného Václava P-y učiněné, je podle uvedeného též ku prospěchu spoluobžalovaným Františku P-ovi a Josefu K-ovi, bylo, ač tito obžalovaní zmateční stížnost nepodali, podle předpisu § 290, odst. prvý tr. ř. postupovati z povinnosti úřední tak, jako kdyby dotčený důvod zmatečnosti byl uplatňován a v důsledku toho učiniti podle § 5 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 stejné opatření i ohledně Františka P-a a Josefa K-a.

Citace:

č. 3433. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 199-201.