Čís. 3446.

Urážka na cti viněním ze zpronevěry (krádeže).
Pro otázku zdaru důkazu pravdy (§ 490 tr. zák.) nezáleží na tom, že snad poškozený (zaměstnavatel pohlížel na čin jen jako na služební přestupek, ani na tom, že se čin stal beztrestným nahražením škody, ani na tom, že se výtka stala teprve po letech. Ustanovení § 497 tr. zák. nepřichází tu v úvahu.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1929, Zm I 477/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Chebu ze dne 14. června 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 487, 488 tr. zák., pokud se týče pro přestupek podle § 6. zákona sb. čís. 124 z roku 1924, mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska právního (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) uplatňuje zmateční stížnost, že se obžalovanému nepodařil důkaz pravdy, že obžalobce dělnické
14* krejcary kradl, a to dokonce bez nouze; jest prý obžalobci dokázáno jen svémocné odnětí peněz, které je však podstatně rozdílné od krádeže a zpronevěry; nad to nebylo prý proti soukromému obžalobci zahájeno trestní řízení, tím méně byl proti němu vynesen rozsudek. Tímto přednesem není stížnost dolíčena v pravdě po zákonu. Nezjišťujeť rozsudek jen svémocné odnětí peněz, nýbrž mnohem více, totiž, že odnětí to bylo vědomě protiprávné a že i použití peněz bylo vědomě protiprávné a stalo se způsobem, jenž opodstatňuje výtku, vznesenou původcem pozastaveného článku, že peníze byly odňaty »bez nouze«. Nedbá-li stížnost tohoto zjištění a snaží-li se svémocným hodnocením výpovědí svědků Z-a a G-a jakož i ostatních výsledků průvodních dospěti k závěrům od závěrů soudu odchylným, neprovádí po zákonu ani dovolávaný, aniž který jiný z důvodů zmatečnosti v § 281 tr. ř. výčetmo uvedených, nýbrž brojí jen nepřípustně proti volnému uvažování průvodů soudem nalézacím a proti založenému na něm přesvědčení soudcovskému (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Namítá-li stížnost v této souvislosti, že kmetský soud zamítl neprávem důkazní návrh o tom, že obžalobci byla revírní radou dána jen důtka pro porušení služebních povinností a že obžalobce zůstal nadále ve službách revírní rady až do října onoho roku, kdy vystoupil sám ze služeb, sluší vytknouti, že o zmatečnosti podle čís. 4 § 281 tr. ř. z příčiny té uplatňované nemůže býti řeči, ježto okolnosti ty, i kdyby byly pravdivé, byly by pro posouzení věci nerozhodné. Neboť, pokud jde o onu okolnost, nezáleží na tom, jak na obžalobcovo pochybení pohlížela revírní rada, poněvadž je věcí nalézacího soudu, posuzovati prokázané skutečnosti co do jejich právního významu a dosahu; vyslovil proto kmetský soud bez právního omylu, že na věci neměnila by nic okolnost, i kdyby revírní radou bylo jednaní obžalobcovo označeno jen za služební přestupek. Nebylo ani zapotřebí prováděti důkaz o tom, zda obžalobce vystoupil ze služby dobrovolně; neníť ani tato okolnost rozhodná, naopak za rozhodující jest uznati jen ten stav věci, jaký byl v době závadného jednání žalobcova, takže změna poměrů po té nastavší nemá významu. Ostatně potvrdil svědek G., že obžalobci byla dána tříměsíční výpověď, takže dalšího dokazování bylo tím méně zapotřebí. Podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost dále, že i kdyby se byl obžalobce dopustil krádeže na dělnických penězích a i kdyby to bylo vysloveno rozsudkem, nesmí se obžalobci z příčiny té po letech a po náhradě škody činiti veřejně výčitky, zejména bez uvedení toho, že se krádež stala beztrestnou pro náhradu škody. Stížnosti nelze dáti za pravdu. Má zřejmě na mysli ustanovení § 497 tr. zák. Leč ustanovení tohoto a zásad v něm vyslovených nelze použíti na souzený případ, jak správně zdůraznil již kmetský soud; máť předpis ten místo jen v případech tam uvedených, tedy při výčitkách pro trest odpykaný nebo prominutý nebo při výčitkách učiněných tomu, kdo po skončeném soudním vyšetřování nebyl uznán vinným, pokud se čestně chová. Není tu žádné z těchto možností. V souzeném případě je proto jediné rozhodno, zda obvinění, jež v pozastaveném článku je proti soukromému obžalobci vysloveno, vykazuje, hledě k vývodům obžaloby, povahu v §§ 487, 488 tr. zák. naznačenou a zda se obžalovanému podařil důkaz pravdy podle § 490 tr. zák., přípustný při takovýchto obviněních. K oné otázce jest přisvědčiti a také obžalobce kvalifikuje obvinění proti němu vznesená podle §§ 487 a 488 tr. zák. Je proto přípustným důkaz pravdy, jenž za předpokladů § 490 tr. zák. činí bez výhrady beztrestným každého, komu se podařil. Obžalovanému podařilo se svědky prokázati skutečnosti, které při právním ocenění jevily by se jako krádež nebo zpronevěra, a to dokonce jako zločinná; na věci nemění nic, že obžalobce dodatečně nahradil škodu, poněvadž náhradou tou nebyla se světa sprovoděna skutečnost, že obžalobce před tím protiprávně odňal a pro sebe protiprávně spotřeboval cizí peníze.

Citace:

Čís. 3446.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 231-233.