Čís. 3370.

Ke skutkové podstatě zločinu podle § 81 tr. zák. nestačí, že vzpírání se pachatelovo (škubání řetízky při poutání) znesnadňuje služební výkon vrchnostenské osoby, nýbrž musí býti použito násilí nejen proti služebnímu výkonu, nýbrž i proti osobě vrchnostenské samé; musí tu býti vědomí a vůle pachatelova dotknouti se skutečně vyvinutým násilím buď přímo neb aspoň nepřímo, přece však s fysickým účinkem vrchnostenské osoby.
Městský strážník jest formálně oprávněn stíhati a zatknouti podezřelou osobu, dopustivší se trestného činu v obvodu, pro nějž je ustanoven, i mimo tento obvod; pokud vyviňuje podle § 2 e) tr. zák. omyl pachatelův ohledně tohoto oprávnění.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1929, Zm II 276/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 2. dubna 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 81 tr. zák., přestupkem podle § 312 tr. zák. a přečinem podle § 1 zák. ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., pokud čelila proti odsouzení obžalovaného pro zločin veřejného násilí podle § 81 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v tomto bodě, následkem toho i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl, mino jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávněnost, pokud s hlediska důvodu čís. 9 a) § 281 tr. ř. uplatňuje zmatečnost výroku odsuzujícího obžalovaného pro zločin veřejného násilí podle § 81 tr. zák. Skutkový děj, pro nějž byl obžalovaný uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 81 tr. zák., rozpadá se podle rozsudkových zjištění ve dvě dějství; nejprve zastal M-cký městský strážník R. obžalovaného ve Š. v hospodě, prohlásil ho — jsa oděn ve stejnokroj — jménem zákona za zatčena; obžalovaný nechtěl se dáti zatknouti, svědek mu chtěl dáti želízka, obžalovaný ho oběma rukama prudce strčil do prsou, takže strážník zavrávoral a v tom obžalovaný uprchl, zmařiv takto úřední výkon strážníkův. Druhé dějství nastalo, když strážník obžalovaného pronásledoval a dostihl a přes to, že se obžalovaný bránil a řetízky sem tam škubal, ho posléze spoutal. Při tom, jak se obžalovaný bránil spoutání, utrpěl strážník R. dva škrábance na ruce, jež byly soudním lékařem prohlášeny za lehké zranění. Jen při tomto druhém postupu obžalovaného jest tedy zjištěn výsledek, jenž by byl důvodem pro použití vyšší trestní sazby § 82 tr. zák., kdežto čin obžalovaného, jenž se udál před tím, v hospodě, ždouchnutí strážníka do prsou, byl by sám o sobě trestným jen podle nižší, prvé sazby tohoto §. Ohledně prvého dějství — ždouchnutí strážníka do prsou — uplatňuje zmateční stížnost, nehledíc k nepřípustnému pokusu doličovati nesprávnost zjištění nalézacího soudu, že obžalovaný neměl zlého úmyslu, jsa přesvědčen, že R. jako městský strážník m-cký nesmí mimo obvod města M. předsevzíti úřední nebo služební výkon. Pokládal ho proto ve Š. jen za úřední povahy prostého, nepřátelsky s ním smýšlejícího občana a mylně měl za to, že se smí brániti proti tomu, když ho strážník chtěl dostati do blízkého m-ckého obvodu, by tu mohl proti němu úředně zakročiti. Tuto výtku chybícího zlého úmyslu, ovšem z důvodu, že pozbyl pro strach a bolest následkem týrání, když ho strážník R. na m-ckém území na útěku dohonil, vůbec smyslů a jen. instinktivně se proti týráni bránil, uplatňuje stěžovatel i v příčině druhé části děje. Kromě této výtky činí stěžovatel na tomto místě i výtku další, uplatňovanou důvodem zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že totiž okolnost, že se obžalovaný, byv strážníkem znovu dostižen, bránil spoutání a škubal rukama sem tam řetízky, při čemž strážníkovi R-ovi způsobil dva lehké škrábance, není činným odporem, aspoň ne činným odporem namířeným nepřímo proti osobě strážníkově, nýbrž že šlo spíše jen o překážky, které obžalovaný kladl svému spoutání, jež však nebyly nikterak namířeny proti strážníkovi. Tato výtka je do jisté míry odůvodněna. I když je zjištěno, že obžalovaný při tom, když rukama a řetízky sem tam škubal, způsobil strážníkovi lehké škrábance na ruce, není tím bezpečně zjištěn základ pro pojímání onoho škubání řetízky za činný odpor proti osobě strážníkově, neboť k poranění mohlo stejně snadno dojíti, i když snad obžalovaný takovým škubáním řetízků strážníkovi jen znesnadňoval svoje spoutání. Nestačí totiž ke skutkové podstatě zločinu podle § 81 tr. zák., že vzpírání se pachatelovo znesnadňuje služební výkon vrchnostenské osoby; k dosažení tohoto zákonem vytčeného a pachatelem zamýšleného účelu trestného činu musí býti použito násilí nejen proti tomuto služebnímu výkonu, nýbrž i proti osobě vrchnostenské samé a nestačí, že, tato po případě musí použíti větší síty a tělesné námahy nebo větší obratnosti, by tento výkon provedla, nýbrž musí býti zjištěny okolnosti, z nichž by vycházelo, že měla býti postižena vrchnostenská osoba na své tělesné nedotknutelnosti fysickým účinkem násilného odporu pachatelova, jenž se teprve tím stává »skutečným násilným vztažením ruky«. Vždyť zlý úmysl k tomuto zločinu vyžadovaný není naplněn již vědomím a vůlí pachatelovou, jež se nesou ke zmaření služebního výkonu vrchnostenské osoby, neboť to jest konečný účel činu, nýbrž musí tu býti i vědomí a vůle pachatelova, vrchnostenské osobě skutečným násilným vztažením ruky se vzepříti, čemuž bez extensivního výkladu těchto zákonem použitých znaků lze jen tak rozuměti, že jest tu vědomí a vůle pachatelova dotknouti se skutečně vyvinutým násilím buď přímo nebo aspoň nepřímo, přece však s fysickým účinkem vrchnostenské osoby. V pouhém škubání řetízky při poutání, jak jest tu zjištěno, nemusí však býti tyto náležitosti skutkové podstaty zločinu podle § 81 tr. zák. naplněny, ačkoliv ovšem vyloučeny nejsou. Zjistiti případné bližší okolnosti čin provázející a jej v onom smyslu vyznačující a usouditi z nich po případě na zlý úmysl obžalovaného v onom smyslu a podle toho i na skutkovou náležitost skutečného násilného vztažení ruky ve smyslu shora vytčeném lze jen na základě nového hlavního přelíčení u soudu prvé stolice, k němuž jest proto případ, týkající se odporu obžalovaného při spoutám, odkázati k novému projednání a rozhodnutí. V příčině této části děje, podmiňující použití vyšší trestní sazby § 82 tr. zák. jest již z tohoto důvodu nutno zrušiti rozsudek prvé stolice.
Je-li však již samo sebou povážlivým, ponechati odsuzující výrok, jejž nutno ve příčině jedné části děje zrušiti, v ostatní části děje, celkem jednotného, v platnosti, přistupuje k tomu další závada stížností uplatňovaná ohledně oné první části odporu. Otázkou omylu co do oprávněnosti strážníka R-a, zakročovati proti stěžovateli na území Š-ském nezabývá se totiž napadený rozsudek vůbec. V tom směru byla by tedy na místě výtka neúplnosti rozsudku po rozumu důvodu zmatečnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř., který stěžovatel sice číselně neuplatňuje, nicméně svými vývody dosti zřetelně napovídá a jest jen zkoumati, zda je tu formální předpoklad pro uplatnění tohoto důvodu, totiž obhajoba, pokud se týče tvrzení obžalovaného před soudem nalézacím. Z protokolu o hlavním přelíčení, pokud se týče z protokolu obviněného před soudcem vyhledávajícím neplyne sice jasně, že se stěžovatel na svou obhajobu dovolával onoho omylu, avšak podle výpovědi svědka R-a, který při hlavním přelíčení udal totéž, co ve svém protokolu, že obžalovaný F., když ho svědek prohlásil v hospodě, ležící již na S-ském území, za zatčena, vyskočil s lavice a křičel, že svědek nemá práva zatýkati ho na cizím území, nemůže býti o tom pochyby. Při hlavním přelíčení vyšla tedy tato obhajoba obžalovaného na jevo a bylo se proto zalézacímu soudu jí obírati, pokud ji obžalovaný výslovně neodvolal. Námitka omylu, pokud se týče nedostatku zlého úmyslu není předem bez rozhodné důležitosti. Není sice pochybno, že svědek R. byl tenkráte ve službě jako městský strážník obce M., v uniformě, když se jal obžalovaného stíhati, a stejně jest připustiti, že svědek R. byl formálně v důsledcích ustanovení §§ 415, 452 a 175 čís. 2, 177 tr. ř. oprávněn stíhati a zatknouti podezřelého Obžalovaného, který se dopustil přestupku nedovoleného návratu na území obce M-cké a v dalším i urážky stráže na rozhrání obce Š-ské, kamž z M. unikl, pronásledován strážníkem i mimo obvod města M. Avšak nerozřešenou zůstala otázka, pokud se obžalovaný snad mohl domnívati a domníval, že strážník R. není oprávněn stíhati ho za hranice obce M-cké, tedy mimo území vlastní úřední působnosti strážníka a tam ho zatýkati a pokud lze mu v té příčině přiznati omyl jako omyl skutkový, zlý úmysl vylučující, pokud se týče jako omyl v předpisech jiného oboru práva než zákona trestního (§ 2 písm. e), § 3 tr. zák.). Pro přiznání, pokud se týče posouzení takovéhoto omylu postrádá zrušovací soud jakéhokoliv zjištění v důvodech napadeného rozsudku a proto je třeba i z této úvahy rozsudek zrušiti v celém rozsahu odsouzení pro zločin podle § 81 tr. zák. a věc vrátiti soudu první stolice, poněvadž se neobejde bez nového hlavního přelíčení (§ 288 poslední věta 3. bodu tr. ř.). Při novém projednání věci bude též míti zření k hájení se obžalovaného, že se bránil jen instinktivně proti týrání se strany strážníka R-a, když ho tento na útěku na území m-ckém zatýkal a že mu i tu chyběl zlý úmysl v § 81 tr. zák. vyžadovaný.

Citace:

č. 3370. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 26-29.