Čís. 3607.

Vypovídal-li kdo nepravdivě jako svědek v trestním řízení proti osobě, kterou udal křivě ze zločinu, dopouští se vedle zločinu § 209 tr. zák. i zločinu podle § 199 a) tr. zák., neměl-li soudce v době výslechu důvod pokládati ho za podezřelého z trestného činu a vypovídal-li křivě ne proto, by sobě pomohl, nýbrž proto, by usvědčil udaného.
(Rozh. ze dne 2. října 1929, Zm II 89/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 27. února 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák. a zločinem podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. namítá stížnost, že stěžovatel neměl býti uznán vinným, vedle zločinu podle § 209 tr. zák. i zločinem podle §§ 197, 199 a) tr. zák., spáchaným vydáním křivého svědectví před soudem v trestní věci, jež byla zahájena na jeho křivé udání proti T-ovi, an prý rozsudek sám zjišťuje, že »již tehdy« — rozumí se v době trestního vyhledávání proti T-ovi bylo nápadným, že C. ve své krosně žádných peněz neměl, poněvadž při tahanici o krosnu suché hrušky se z ní vysypaly a peněženky mezi nimi nebylo, a že nápadným bylo také, že ani C. ani M., kterému prý oněch 220 Kč patřilo na polovici, při odebrání krosny T-e neupozornili, že v uzlíku s hruškami jsou peníze. Poněvadž prý tyto okolnosti musely býti nápadný i vyhledávajícímu soudci, když. vyslýchal obžalované Cyrila C-a a Josefa M-e jako svědky, bylo prý povinností soudcovou, by dnešního stěžovatele Cyrila C-a vyslechl jako obviněného, nikoliv jako svědka, ježto prý se musel subjektivně cítiti jako obviněný a svou výpovědí prý chtěl pomoci sobě, takže šlo v podstatě o zodpovídání se obžalovaného, nikoliv o seznání svědecké. Tím, že byl nesprávně slyšen jako svědek, dostal se prý do situace, v níž mu nezbylo než udati nepravdu. Než zmateční stížnost je na omylu. Podle spisů okresního soudu na Vsetíně T 259/28, jež byly přečteny při hlavním přelíčení, konaném 27. února 1929, byli slyšeni oba pozdější obžalovaní Cyril C. a Josef M. v trestním vyhledávání zahájeném proti Pavlu T-ovi pro zločin, krádeže k jejich vlastnímu trestnímu udání jako svědci dne 13. února 1928. Obviněný T. byl slyšen 23. února 1928 a svědek V. 1. března 1928. Dne 15. března 1928 prohlásil státní zástupce, že ke stíhání Pavla T-e pro zločin krádeže nemá důvodu, zřejmě proto, že podle seznání obviněného T-e, potvrzeného výpovědí svědka V-a, ukázal se obsah trestního udání proti T-ovi neodůvodněným nebo aspoň pochybným. Teprve po novém oznámení četnictva 30. července 1928, jež zatím konalo o věci další šetření, bylo proti obžalovaným C-ovi a M-ovi jako podezřelým zavedeno trestní řízení pro zločiny podle § 209 tr. zák. a §§ 197, 199 a) tr. zák. Z tohoto časového postupu jest patrno, že v době svědeckého výslechu obžalovaných C-a a M-e neměl vyhledávající trestní soudce důvodu pokládali je za podezřelé z trestného činu, ježto toto podezření vzniklo teprve později, když byli vyslechnuti T. a V. a bylo potvrzeno teprve dodatečným šetřením četnictva; z obsahu seznání obžalovaných plyne, že vypovídali jako svědci křivě nikoliv proto, by sobě pomohli, nýbrž, by usvědčili obviněného T-e, proti němuž, jak později sami doznali, učinili trestní udání ze msty. Podle toho nemá a nemůže míti rozsudkový výrok, »že již tehdy bylo- nápadným atd.« smysl, jaký mu dává zmateční stížnost, že totiž oba obžalovaní byli podezřelí z trestných činů již při svém svědeckém výslechu, nýbrž že toto podezření vzniklo sice »tehdy«, t. j. za vyhledávání v trestní věci proti T-ovi, ale ovšem až po svědeckém výslechu obou obžalovaných. Nehledíc tedy k tomu, že rozsudek neobsahuje výroku o tom, že snad obžalovaný C. v době svědeckého výslechu byl nebo nebyl v situaci, v níž mu nezbylo, než udati nepravdu, nezjišťuje nalézací soud
ani skutečností, z nichž by bylo lze na takovou situaci usuzovati a které by opravňovaly k úsudku, že se stěžovatel při svém výslechu cítil subjektivně obviněným a že chtěl svou křivou výpovědí pomoci sobě. Není tudíž zmateční stížnost ani v tomto směru odůvodněna; právní posouzení věci ve směru dotčeném, zmateční stížností odpovídá správnému použití zákona. Bylo ji proto zavrhnouti.

Citace:

č. 3607. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 527-529.