Čís. 3624.

Z ustanovená § 93 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 2 g) tr. zák. vyplývá, že jest každému volno zadržeti beztrestně osobu, o níž má důvodné podezření neb aspoň důvodně se domnívá je míti, že jde o zločince neb o člověka škodlivého nebo nebezpečného, najmě jeho právním statkům.
Domnívá-li se pachatel (§ 1 odst. 2 zák. o útisku), že má právo vynutiti na osobě zadrževší jeho otce pro odůvodněné podezření z krádeže na jejím poli, by upustila od jeho předvedení ke starostovi, věda o onom důvodu zadržení, jde o neznalost trestního zákona (§ 93 ve spojení s § 2 g) tr. zák.) a tudíž o omyl právní (§ 3, 233 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 17. října 1929, Zm I 264/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 7. března 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem útisku podle § 1 (2 odst. 2) zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. S hlediska důvodu čís. 5 vytýká napadenému rozsudku vnitřní rozpor, jejž spatřuje v tom, že soud jednak zjišťuje, že se stěžovatel a jeho otec Bernhard W. nedopustili krádeže jim za vinu kladené, že se totiž v noci na 10. července 1928 nedaleko Ř. pokusili odciziti Václavu P-ovi s pole zelenou píci v ceně nejméně 5 Kč, a že je proto v tomto směru z obžaloby zprostil, jednak však přiznává Václavu P-ovi právo k předvedení Bernharda W-a k obecnímu starostovil pro podezření z krádeže a odsoudil stěžovatele pro přečin útisku proto, že téže noci hrozil Václavu P-ovi újmou na těle, chtěje tím bezprávně na něm vynutiti, by nepředvedl jeho otce k starostovi pro důvodné podezření z pokusu krádeže. S hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. zastává stěžovatel názor, že, nedopustili-li se stěžovatel a jeho otec krádeže jim za vinu kladené, nebyl Václav P. oprávněn pozastaviti otce, Bernharda W-a, a předváděti ho, k starostovi, a že bylo proto nejen právem, nýbrž i povinností stěžovatelovou zastati se svého otce a brániti ho proti bezprávnému útoku Václava P-a, takže v jeho činu nelze spatřovati skutkovou podstatu přečinu útisku, jenž předpokládá »bezprávný nátlak na cizí vůli«. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Mylným jest především názor stěžovatelův, že Václav P. nebyl vůbec oprávněn pozastaviti otce stěžovatelova, Bernharda W-a, an nalézací soud zjistil, že se obžalovaní krádeže jim za vinu kladené vůbec nedopustili. Jest tu především zdůrazniti, že nalézací soud sprostil obžalovaného z přestupku krádeže nikoliv z toho důvodu, že byla prokázána jejich nevina, nýbrž jen proto, poněvadž nenabyl úplného přesvědčení o jejich vině, tedy pro nedostatek důkazů. Než na tom vůbec ani nesejde. Vždyť z ustanovení § 93 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 2 písm. g) tr. zák. vyplývá jasně, že jest každému volno, zadržeti beztrestně osobu, o níž, má důvodné podezření neb aspoň důvodně se domnívá je míti, že jde o zločince aneb o člověka škodlivého nebo nebezpečného, najmě jeho vlastním právním statkům. Že však P. za takového člověka mohl pokládati oba obžalované, soud prvé stolice dostatečně zjišťuje a nepochybil proto, přivnav P-ovi právo zadržeti Bernharda W-a pro toto důvodné podezření. Soud však také, třebas ne výslovně, přece dosti jasně zjišťuje, že si byl stěžovatel vědom, že P. chce předvésti jeho otce k starostovi pro odůvodněné podezření z krádeže na jeho poli, a zjišťuje dále, že úmysl obžalovaného čelil k tomu, by toto předvedení jeho otce, P-em z krádeže píce důvodně podezřívaného, zabránil. Tím vyloučena jest i správnost dalšího tvrzení zmateční stížnosti, že obžalovaný použil násilí, by vynutil na P-ovi opomenutí, na něž měl nebo se domníval míti právo. K tomu se podotýká, že, i kdyby se byl domníval, že má právo vynutiti na P-ovi, by upustil od předvedení jeho otce k starostovi, věda, že P. tak činí pro důvodné podezření z krádeže na jeho poli, šlo by jen o neznalost trestního zákona (§ 93 ve spojení s § 2 g) tr. zák.), o omyl právní, který podle § 3 (§ 233) tr. zák. nikoho neomlouvá a poukazuje se v této příčině na důslednou judikaturu zrušovacího soudu ohledně osob, jež jsouce stíhány stráží pro podezření z trestného činu, brání se násilím osobám, které chtějí býti nápomocny stráži při zadržení stíhaného. Důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. není tedy opodstatněn.

Citace:

č. 3624. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 560-562.