Čís. 3437.

Zpronevěra vyčerpává se v osobování si práva nakládati s věcí způsobem, jenž podle dohody pachatele se svěřitelem dovolen pachateli nebyl; stačí po stránce subjektivní úmyslné předsevzetí disposice se svěřenou věcí, o níž pachatel ví, že jest výkonem práva, které si svěřitel vyhradil a na pachatele nepřevedl (práva vlastnického).
Zákonné ustanovení o trestnost zpronevěry chrání věcná práva svěřitelova a příčí se mu samo o sobě již nezachování závazků pachatelových, jež odpovídají věcným právům svěřitelovým.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1929, Zm I 72/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 19. prosince 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 9 písm. a) tr. ř. namítá sice zmateční stížnost povšechně, že nejsou ve skutkovém ději, který vzal nalézací soud za prokázaný, skutečnosti, jichž třeba k naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry, provádí však námitku toliko po stránce subjektivní a dovozuje, že stěžovatel nechtěl koupené kolo zpronevěřili, že neprodal kolo ze zlého úmyslu a že nebyly prokázány ani zištný úmysl, ani vědomí hmotné protiprávnosti přivlastnění si (přesněji prodeje) svěřeného mu kola. Prodá tel slíbil mu na jeho opětné požádání, že na nedoplatek kupní ceny ještě počká, stěžovatel chtěl mu zbytek kupní ceny co nejdříve zaplatiti, avšak nemohl tak učiniti, protože nastala v jeho obchodě veliká stagnace a stihly ho různé nehody, jimiž se dostal do kruté bídy, která ho nutila k prodeji kola, by uhájil živobytí. Námitka neobstojí. Zpronevěra, jejíž protiprávnost a trestnost má svůj důvod v oklamání důvěry svěřitelovy, že pachatel nezneužije neomezené faktické moci — propůjčené mu svěřovacím úkonem — k výkonu práva, k němuž nebyl svěřitel zmocněn, vyčerpává se v osobování si práva nakládali s věcí způsobem, jenž mu podle dohody mezi ním a svěřitelem dovolen nebyl, takže jest i po stránce subjektivní pojem zpronevěry naplněn úmyslným osobováním si takového práva, úmyslným předsevzetím disposice se svěřenou věcí, o níž pachatel ví, že jest výkonem práva, které si svěřitel vyhradil a na pachatele nepřevedl, na příklad práva vlastnického. Zákonné ustanovení o trestnosti zpronevěry chrání tudíž věcná práva svěřitelova a příčí se mu samo o sobě již nezachování závazků pachatelových, jež odpovídají věcným právům svěřitelovým. Proto nezáleží na tom, že se stěžovatel nechtěl vymknouti i z obligačního závazku k zaplacení zbytku kupní ceny a vymohl si pro nedoplatek u prodatele další lhůty, a nelze vytýkali napadenému rozsudku právní mylnost z toho důvodu, že uznal stěžovatele vinným, aniž zjistil, že jednal v úmyslu zištném anebo v úmyslu, způsobili prodateli (vlastníku) svěřeného kola škodu na majetku tím, že mu ani dodatečně nezaplatí, co mu byl z kupní ceny v době svémocného prodeje kola ještě dlužen. Rozhodným jest jen, zda si byl stěžovatel v době prodeje kola, který byl, jak uznává patrně i stížnost, úmyslným výkonem práva vlastnického, — vědom hmotné protiprávnosti svého jednání. Vědomí to je však zjištěno větou rozhodovacích důvodů, že stěžovatel kolo, dosud úplně nezaplacené, zcizil dále, ač věděl, že je nemůže považovati za své vlastnictví v důsledku oné výhrady a že jde o věc svěřenou. Přesnějšího (podrobnějšího) zjištění obsahu vědomí stěžovatelova než tímto výrokem, který není stížností napaden formálními výtkami a při němž proto dlužno setrvati, nebylo třeba. Stěžovatel se nikdy nehájil pochybnostmi o tom, že prodej kola je porušením vlastnického práva prodatelova, a ani stížnost neuplatňuje, že stěžovatel byl oprávněn, pokud se týče pokládal se za oprávněna k prodeji přes onu výhradu, nýbrž namítá jen, že stěžovatel byl k prodeji donucen neutěšenými poměry výdělečnými a nehodami v rodině. Nátlak těchto okolností na vůli stěžovatelovu zprostil by však stěžovatele zodpovědnosti za protiprávní prodej kola jen, kdyby byl stupně předpokládaného ustanovením § 2 g) tr. zák. To má asi na zřeteli také stížnost, uvádí-li, že stěžovatel jednal z kruté bídy, by uhájil živobytí. Avšak skutkové předpoklady, z nichž odvozuje stížnost tuto námitku, nejsou vzaty z rozsudku, který příslušných zjištění vůbec neobsahuje, takže námitka není provedena po zákonu, a jsou dokonce podstatně širšího rozsahu než dotyčné údaje při hlavním přelíčení, takže nepoukazují ani k důvodné výtce neúplnosti soudního výroku. Tyto údaje nemohly opodstatniti předpoklad neodolatelného donucení a nebyly tudíž povahy rozhodné po rozumu § 281 čís. 5 tr. ř., takže rozsudek není stižen ani formálním zmatkem neúplnosti, ač o obhajobě té při výroku o vině neuvažuje a přihlíží k ní jen při výroku o trestu, uváděje jako polehčující okolnost i chudobu stěžovatelovu.

Citace:

č. 3437. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 208-210.