Čís. 3586.

Skutková podstata přečinu podle § 303 tr. zák. jest proti zločinu podle § 122 a) tr. zák. jen rázu podpůrného; ideální souběh obou těchto deliktů v příčině jediného a téhož výroku je nemožný; subjektivní stránka.
(Rozh. ze dne 19. září 1929, Zm II 210/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 6. dubna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem rušení náboženství podle § 122 a) tr. zák. a přečinem urážky církve podle § 303 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl mimo jiné z těchto důvodů:
Napadený rozsudek cituje závadná slova a spatřuje v nich skutkovou podstatu zločinu podle § 122 a) tr. zák. a přečinu podle § 303 tr. zák., poněvadž jimi byla snížena a potupena božská bytost Ježíše Krista a bylo zlehčeno učení o neposkvrněném početí Panny Marie. Právem vytýká stížnost rozsudku nejasnost, poněvadž neuvádí, ve které části tohoto projevu shledává skutkovou podstatu zločinu a ve které podstatu pouhého přečinu. Přesného výroku v tomto směru bylo třeba, neboť skutková podstata přečinu podle § 303 tr. zák. jest proti zločinu podle § 122 a) tr. zák. jen rázu podpůrného, jak z výslovného ustanovení § 303 tr. zák. jasně vysvítá; ideální souběh obou těchto deliktů v příčině téhož výroku je proto nemožný, proto musel se soud v souzeném případě vyjádřili přesně o tom, ve které části projevu spatřuje ten a ve které onen další delikt; vždyť, pokud by týž projev kvalifikoval podle obou zákonných ustanovení, byla by tato kvalifikace mylná. Bezpečné přezkoumání rozsudku při jeho formální vadnosti není možno. Právem namítá dále zmateční stížnost, že rozsudek neobsahuje odůvodnění pro výrok, že obžalovaný jednal v úmyslu zlehčiti Boha. Rozsudek ovšem uvádí, že tento úmysl měl, tento závěr opírá se však jen o úvahu, že obžalovaný nebyl úplně opilý, nýbrž jen podnapilý a že si proto byl vědom, že se jeho výroky dotýkají Božské bytosti Ježíše Krista a že ji snižují a potupují. Leč toto odůvodnění jest vadné, neboť nestačí pro subjektivní stránku tohoto deliktu spáchaného slovy zjištění, že pachatel nebyl úplně spit, nýbrž vyhledává se dále, by též o nespitém pachateli, tedy při rozumu jsoucím bylo zjištěno a odůvodněno, že a proč si dosahu svého projevu byl vědom, a že a proč s ním spojil úmysl. Boha zlehčiti. V tomto směru neobsahuje rozsudek odůvodnění; bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a za předpokladů § 5 nov. k. trestnímu řádu uznati, jak se stalo, při čemž se připomíná, že ani subjektivní stránka přečinu podle § 303 tr. zák. není v rozsudku vůbec opodstatněna a že i okolnost, proč bylo použito první sazby § 123 tr. zák., vyžaduje náležitého odůvodnění odpovídajícího předpisu § 270 čís. 5 tr. ř.

Citace:

č. 3586. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 485-486.