Čís. 3410.

V pouhém svolení prodatele k prodeji věci (auta), k níž si při prodeji vyhradil vlastničtí až do úplného zaplacení kupní ceny, pokud se týče v jeho příkazu, by kupitel, nemoha zaplatiti, nedoplatek kupní ceny, vše prodal, nelze shledati vzdání se práva vlastnického (skutečnost, kterou výhrada vlastnictví pominula); na místo věci vstoupila kupní cena za ni jako kupiteli svěřená, třebas si prodatel při svolení k prodeji nevyhradil výslovně, že bude věc prodána na jeho účet; subjektivní stránka.
Přímým pachatelem zpronevěry může býti jen ten, komu byla zpronevěřená věc svěřena; jiné osoby přicházejí v úvahu zpravidla jen jako spoluvinníci nebo podílníci.
Rozsudek lze po případě zrušiti použitím § 290 tr. ř. i ohledně obžalovaného, který vzal zmateční stížnost zpět a byl účasten amnestie presidenta republiky ze dne 19. října 1928.
(Rozh. ze dne 9. března 1929, Zm I 392/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci z 15. května 1928, jimž byli uznáni vinnými stěžovatel Bernard G. a Berta G-ová zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele, použitím § 290 tr. ř. však i ohledně spolužalované Berty G-ové a věc vrátil k opětnému projednání a rozsouzení témuž sborovému soudu prvé stolice.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká po stránce formální podle § 281 čís. 5 tr. ř., že nejsou v rozsudku uvedeny důvody pro výrok o vědomí obžalovaných o hmotné protiprávnosti jich jednání, a namítá po stránce právní podle § 288 čís. 9 písm. a) tr. ř., že svěřeným statkem nebyl — v době prodeje — ani automobil, jelikož svolením svěřitele k prodeji pominula výhrada vlastnictví, ani výtěžek za automobil,, jelikož nebylo stanoveno, že obžalovaní mají prodati auto vlastním jménem na účet svěřitelův. Předpokládajíc, že předmětem obžaloby a rozsudku jest jen zpronevěra automobilu, je stížnost na omylu. Záhlaví obžalovacího spisu a výrok rozsudku označují sice za předmět závadného jednání jen automobil obžalovaným s výhradou vlastnictví prodaný, než důvody obžalovacího spisu zdůrazňují závazek obžalovaných, dáti svěřiteli auta k disposici peníze prodejem auta stržené, a podotýkají, že si obžalovaní, neučinivše tak, byli vědomi hmotné protiprávnosti svého jednání. V podstatě přešly tyto vývody obžaloby do rozhodovacích důvodů rozsudku, který tedy shledává zřejmě zpronevěru i v zadržení a přivlastnění si úplaty za auto docílené, ovšem zároveň i v prodeji auta. K té i oné konstrukci viny obžalovaných jest po stránce objektivní přisvědčiti. Námitky stížnosti neobstojí. V pouhém svolení svěřitele k prodeji auta, k němuž si byl při prodeji obžalovaným vyhradil vlastnictví až do úplného zaplacení kupní ceny, pokud se týče v příkazu jeho, by obžalovaní — nemohouce zaplatiti nedoplatek 15000 Kč, pokud se týče (po slevě) 13000 Kč — prodali auto za 12000 Kč až 13000 Kč, nelze shledati vzdání se práva vlastnického, skutečnost, kterou výhrada vlastnictví pominula. Při nedostatku jasného zřeknutí se tohoto práva byl význam onoho svolení (příkazu) ten, že prodej obžalovanými pak předsevzatý nebyl v rozporu s vůlí svěřitelovou a nebyl proto protiprávním nakládáním s věcí svěřenou. Ovšem jen, pokud by se byl prodej provedl v mezích svolení (příkazu), tudíž i dodržením ceny vlastníkem auta určené. Jelikož svěřitel svolil jen k prodeji za 12 — 13000 Kč, příčil se prodej za nižší cenu výslovné a pro obžalované závazné vůli svěřitelově, takže byl svémocným a protiprávním nakládáním se svěřenou věcí, přivlastněním po rozumu § 183 tr. zák., zejména prodej auta j-ovi za 10000 Kč (5000 Kč v hotovosti a 180 přístrojů k řezání dříví). Zůstala-li však výhrada vlastnictví svěřitelova platnou a závaznou přes jeho svolení k prodeji auta obžalovanými a byl-li v důsledku toho svěřitel vlastníkem auta ještě v době jeho prodeje J-ovi, jednali obžalovaní při prodeji auta jen jako zmocněnci svěřitelovi, ujednali kupní cenu s J-em — třebas vlastním jménem, — na účet svěřitelův a byli povinni, přenechali svěřiteli — zmocniteli — veškeren užitek z kupní smlouvy (§ 1009 obč. zák.), takže byla kupní cena přijatá jimi od J-a věcí pro ně cizí, protože věcí náležející vlastnicky majiteli auta, na jehož místo vstoupila, t. j. ani obžalovaní nabyli skutečné moci nad ní jen v důsledku svolení svěřitele k prodeji auta, věcí jím vlastníkem auta svěřenou. Na tom nemění nic skutečnost, že si vlastník auta při svolení k prodeji nevyhradil výslovně, že bude auto obžalovanými prodáno na jeho účet. Toho bylo — nehledíc k tomu, že výhrada plynula z právního poměru mezi obžalovanými a svěřitelem — třeba tím méně, an svolil k prodeji zřejmě jen proto, by odvedením výtěžku došel zaplacení své pohledávky na zbytek kupní ceny; ostatně udal sám obžalovaný Bernard G., že si byl dobře vědom, že A., přesněji firma, jejímž zřízencem A. jest — je vlastníkem auta a že on musí v případě prodeje ihned odevzdati peníze A-ovi. Proto nelze shledati právní omyl po stránce objektivní v tom, že napadený rozsudek pokládá za svěřený statek jak automobil v době prodeje obžalovanými, tak i výtěžek tím docílený a že spatřuje v prodeji auta za 10000 Kč přivlastnění si svěřené věci. Po stránce subjektivní omezuje se napadený rozsudek na výrok, že obžalovaní, neodvedše A-ovi prodejem auta stržené peníze, pokud se týče zboží, museli si býti vědomi hmotné protiprávnosti svého jednání. Odůvodnění k tomuto po stránce subjektivní rozhodnému závěru připojeno není. Rozsudek neuvádí ani skutkový dosah vědomí obžalovaných, ani, kterými úvahami byl soud nalézací k závěru veden. Nepoukazuje ani na seznání obžalovaného Bernharda G-a, o němž se nezmiňuje ani na jiném místě, a nevypořádává se ani s tím, co tento obžalovaný tvrdil o. nákladech na opravy auta, ani s obhajobou Berty G-ové, že si nemůže vzpomenouti, vyhradil-li si A. právo vlastnické, ani s tím, že obžalovaná nedoznala vědomí o závazku odevzdati A-ovi docílený výtěžek, ani s obhajobou Bernharda G-a, že mu A, řekl, by hleděl prodati nějak vůz, který nechce zpět. Posléze nezjišťuje ani vědomí obžalovaných, že se prodej za menší cenu než 12000 Kč příčí vůli A-ově. Rozsudek je tudíž ve výroku o rozhodné skutečnosti stižen zmatkem nedostatku důvodů a bylo jej k důvodné stížnosti Bernarda G-a zrušiti podle § 281 čís. 5 a § 288 čís. 1 tr. ř., a to za předpokladů § 5 zákona čís. 3 ř. zák. na rok 1878 ihned v zasedání neveřejném, protože se podle povahy shledaného zmatku nelze obejiti bez nového hlavního přelíčení.
Zmateční stížnost podaná původně oběma obžalovanými, byla sice Bertou G-ovou dne 29. prosince 1928 vzata zpět a bylo vysloveno, že se stává Berta G-ová účastnou amnestie presidenta republiky z 19. října 1928 s podmínkou, že škodu Josefu A-ovi způsobenou do 15. května 1931 nahradí. Jelikož však ohledně Berty G-ové jsou tu předpoklady § 290 tr. ř., osud Berty G-ové touto cestou, zejména skončí-li nové hlavní přelíčení v první stolici jejím osvobozením, podstatně by se zlepšil, kdežto proti zhoršení své situace chráněna je předpisem § 293 třetí odst., § 290 druhý odst. tr. ř., bylo i ohledně této obžalované použitím § 290 tr. ř. odsuzující rozsudek zrušiti a věc i ohledně ní vrátiti do prvé stolice k opětnému projednání a rozsouzení. Byla-li by Berta G-ová po novém přelíčení znovu právoplatné odsouzena, zůstane ovšem usnesení krajského soudu z 25. ledna 1929 i ohledně tohoto nového odsouzení v platnosti. Podotčeno budiž, že přímým pachatelem zpronevěry může býti jen ten, komu byla zpronevěřená věc svěřena, že jiné osoby přicházejí v úvahu zpravidla jen jako spoluvinníci nebo podílníci a že bude proto přesněji, než se stalo ve zrušeném rozsudku, uvažovali o tom, zda byl automobil svěřen oběma obžalovaným, po případě kterému z nich a jaká byla (činná neb intelektuelní) účast toho kterého obžalovaného na úkonech, jež snad budou podřaděny pojmům zadržení za sebou a přivlastnění.

Citace:

č. 3410. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 126-129.