Čís. 3444.

Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.). Výrok o odškodném ve smyslu § 17 tisk. nov. není součástí ani výroku o vině ani výroku o trestu, nýbrž je zvláštním rozhodnutím o soukromoprávním nároku uražené osoby, při čemž nejde o náhradu škody hmotné, nýbrž o zadostiučinění za újmu na statcích nehmotných.
Rozhodnutí podle § 17 tisk. nov. ponechává zákon volnému uvážení soudu, ovšem jen k návrhu osoby oprávněné.
Rozhodnutí podle § 17 tisk. nov. lze podle § 283 tr. ř. napadati jen odvoláním, nikoli zmateční stížností.
Pokud jde o odvolání, nikoliv o zmateční stížnost (§ 281 čís. 11 tr. ř.), uplatňuje-li opravný prostředek, že soud prvé stolice, použiv předpisu § 4 zák. o podmíněném odsouzení neprávem, učinil podmíněné odsouzení závislým na tom, že obžalovaný dá soukromému obžalobci podle § 17 tisk. nov. zadostiučinění za utrpěné příkoří »podle svých sil«.
Není důvodu, by bylo přihlíženo jako k přitěžující okolnosti k tomu, že bylo tiskovou urážkou ohroženo dobré jméno uraženého, bylo-li uraženému k jeho žádosti dáno zadostiučinění přiznáním odškodného ve smyslu § 17 tisk. nov.
Náhradu nákladů na řízení zrušovací nelze uložiti obžalovanému solidárně s vydatelem časopisu, netýkalo-li se opravné řízení odpovědného redaktora a tomuto náhrada uložena nebyla (§ 21 odst. prvý a druhý tisk. nov.). Pokud nelze při tiskové urážce povoliti podmíněné odsouzení, trval-li obžalovaný po ztroskotání smírného vyrovnání, při němž uznal nepravdivost zprávy, houževnatě na její pravdivosti.
K polehčující okolnosti § 264 l) tr. zák. se nevyžaduje, by doznání bylo lítostné; stačí i doznání částečné.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1929, Zm II 456/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací usnesl se v neveřejném zasedání o zmateční stížnosti a odvolání obžalovaného a o odvolání soukromého obžalobce do rozsudku krajského jako soudu kmetského v Olomouci ze dne 12. září 1928, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přečinem proti bezpečnosti cti podle §§ 488 a 491 tr. zák. a § 1 tisk. novely a odsouzen za to podle § 493 tr. zák. a za použití §§ 266 a 261 tr. zák. podmíněně k peněžitému trestu 1000 Kč, v případě nedobytnosti na 10 dnů do vězení a ve smyslu § 4 zák. o podmíněném odsouzení podle § 17 tisk. nov. k odškodnému 1000 Kč — takto: Zmateční stížnost obžalovaného a jeho odvolání z výroku o odškodnění za vytrpěné příkoří se zamítají. Odvolání soukromého obžalobce z výroku do výměry trestu, podmíněného odsouzení a z výroku, jímž bylo vysloveno, by dal obžalovaný soukromému obžalobci podle sil svých zadostiučinění za utrpěné příkoří 1000 Kč se vyhovuje potud, že peněžitý trest 1000 Kč, obžalovanému za použití §§ 266 a 261 tr. zák. vyměřený, se zvýšuje na 2000 Kč, za nějž v případě nedobytnosti nastupuje trest vězení 20 dnů, že se tento trest prohlašuje za nepodmíněný a že z výroku o odškodnění 1000 Kč za utrpěné příkoří, kteréž se ukládá rovněž nepodmíněně, vylučují se slova »podle svých sil«.
Důvody:
I. Obžalovaný ohlásil jen zmateční stížnost, nikoli také odvolání, jak ve své zmateční stížnosti proti spisům uvádí. Ve zmateční stížnosti dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 10 § 281 tr. ř., nenapadá však jimi výrok o vině vůbec, nýbrž brojí jen proti rozsudkovému výroku, jímž mu bylo ve smyslu § 4 zák. o podm. odsouzení uloženo, by podle § 17 tisk. novely dal soukromému obžalobci podle svých sil za utrpěné příkoří zadostiučinění 1000 Kč. Stížnost míní, že použití § 4 zák. o podm. odsouzení v souvislosti s § 17 tisk. nov. neodpovídá zákonu, poněvadž odškodné podle tohoto ustanovení je pojmově odlišné od náhrady škody a dání zadostiučinění, jaké má na zřeteli § 4 zák. o podm. ods., a že tedy nalézací soud neměl vysloviti, že obžalovaný má odškodné poskytnouti »podle svých sil«. Ostatně je prý ono odškodné vyměřeno částkou vysokou, již nutno snížiti. Především jest po stránce formální vytknouti, že podání zmateční stížnosti jako opravného prostředku je v souzeném případě pochybeno. Jak již připomenuto, obrací se zmateční stížnost jen proti rozsudkovému výroku o odškodném a žádá zejména snížení odškodného. Zrušovací soud vyslovil však již opětovně (sb. n. s. č. 2680 a 3025), že výrok o odškodném ve smyslu § 17 tisk. nov. není součástí ani výroku o vině ani výroku o trestu, nýbrž je zvláštním rozhodnutím o soukromoprávním nároku uražené osoby, při němž arci nejde o náhradu škody hmotné, nýbrž o zadostiučinění za újmu na statcích nehmotných; že toto rozhodnutí ponechává zákon volnému uvážení soudu (... může soud.... odst. prvý § 17), ovšem jen k návrhu osoby oprávněné; že tedy rozhodnutí to lze podle ustanovení § 283 tr. ř. napadati jen odvoláním, nikoli zmateční stížností. Ona část zmateční stížnosti, jež poukazuje k tomu, že soud prvé stolice, použiv předpisu § 4 zákona o podmíněném odsouzení, neprávem učinil podmíněné odsouzení závislým na tom, že obžalovaný soukromému obžalobci dá podle § 17 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. »podle svých sil za utrpěné příkoří zadostiučinění zaplacením částky 1000 Kč«, zdála by se nasvědčovati tomu, že uplatňuje tím zmatek čís. 11 § 281 tr. ř. Poněvadž však konečná žádost stížnosti mluví o něčem docela jiném, domáhajíc se snížení uloženého zadostiučinění, je z toho vidno, že obžalovanému šlo v pravdě jen o provedení odvolání. Pokud byla tudíž zmateční stížnost ohlášena, jako taková nebyla však provedena, bylo ji podle § 4 čís. 1 a § 1 čís. 2 novely ku tr. ř. zamítnouti ji v zasedání neveřejném. Bude proto o námitce obžalovaného rozhodnuto jako o odvolání.
II. Soukromý obžalobce podal odvolání především z výroku o výměru trestu a o jeho změně. Odvolání nelze upříti oprávnění, pokud jde o výši trestu. Obžalovanému nelze sice oduznati částečné doznání jako polehčující okolnost, neboť, by bylo doznání lítostné, zákon nežádá a stačí i doznání částečné (sb. n. s. č. 2950); obžalovaný učinil pak přece jen částečné doznání ohledně původcovství závadného článku. Že by si byl při svém zodpovídání počínal způsobem, jaký má na mysli § 263 m) tr. zák., neskytají spisy opory a není tu tedy důvodu, by se přijala dotyčná přitěžující okolnost. Z ustanovení §§ 17 a 18 tisk. nov. lze arci souditi, že zákonodárce posuzuje přísněji tiskový delikt tam, kde bylo hrubším způsobem ohroženo dobré jméno uraženého; leč toto přísnější posuzování dochází zřetelného výrazu právě v tom, že podle § 17 může býti v takovém případě uraženému k jeho žádosti dáno zadostiučinění ve formě přiznání přiměřeného odškodného za příkoří činem způsobené. Ustanovení § 17 tisk. nov. bylo v souzeném případě také skutečně použito a není proto důvodu, by k oné okolnosti bylo při výměře trestu přihlíženo ještě také jako k okolnosti přitěžující. Nalézací soud nepochybil tudíž při uvážení okolností, majících význam pro výměru trestu a nepochybil zejména, použiv ve prospěch obžalovaného mimořádného práva zmírňovacího podle § 266 tr. zák. a též práva záměny trestu podle § 261 tr. zák., v kterémžto posledním ohledu se podotýká, že soukromým obžalobcem nebylo ani v obžalobě aniž kde jinde navrhováno, by obžalovaný byl odsouzen podle § 11 tisk. nov. do tuhého vězení, za kteréhožto předpokladu by arci použití § 261 tr. zák. bylo nepřípustné. Nicméně nejeví se trest obžalovanému přisouzený býti v souladu s jeho zaviněním, pročež jej bylo přiměřeně zvýšiti, jak ve výroku uvedeno.
Vyhověti bylo odvolání i z výroku o podmíněném odsouzení. Neboť z polehčujících okolností nepadá částečné doznání zvláště na váhu a zachovalost je vyvážena povahou trestného činu a tím, že obžalovaný, ač již při prvém hlavním přelíčení podle navrženého tam smíru uznal nepravdivost tvrzení závadného článku, přece pak po ztroskotání smírného vyrovnání houževnatě na pravdivosti tvrzení těch trval; toto počínání staví povahu jeho do světla nepříznivého a nesvědčí nikterak o jeho upřímné snaze se polepšiti. Zrušovací soud neshledává proto u obžalovaného dosti podstatných důvodů pro předpoklad, že podmíněné odsouzení bude mu dostatečnou výstrahou pro budoucnost, by se vyvaroval trestných činů. Dále bylo přiznati úspěch odvolání soukromého obžalobce i pokud směřuje proti výroku o zadostiučinění (odškodnění) podle § 17 tisk. nov., to jen potud, pokud výrokem tím byl obžalovaný uznán vinným dáti odškodné »podle svých sil«. Poněvadž uložen nyní obžalovanému trest nepodmíněně, bylo důsledkem toho vyloučiti z rozsudkového výroku slova »podle svých sil«. Jinak odpovídá přisouzené odškodné 1000 Kč podle náhledu zrušovacího soudu zjištěnému stavu věci a provinění obžalovaného, jsouc dostatečným zadostiučiněním za příkoří způsobené ohrožením dobrého jména soukromého obžalobce. Bylo proto zamítnouti jak odvolání soukromého obžalobce domáhající se zvýšení zadostiučinění, tak i odvolání obžalovaného, dožadující se jeho snížení, jako neodůvodněné.
Návrh soukromého obžalobce, by náhrada nákladů na řízení zrušovací byla obžalovanému uložena solidárně s vydatelem časopisu »D. n.«, se zamítá; neboť povinnost k náhradě nákladů trestního řízení podle prvého a druhého odstavce § 21 tisk. nov. stíhá vydavatele a vlastníka periodického tiskopisu jen ohledně nákladů uložených zodpovědnému redaktoru, opravné řízení však odpovědného redaktora se tu vůbec netýkalo a jemu žádná náhrada uložena není.

Citace:

Čís. 3444.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 224-227.